Nakladatelství: vydáno samonákladem, 2020
Hodnocení Goodreads: 4.00 (z 7 hodnocení)
Anotace:
Po prázdninách jsem si blahosklonně rozepsala článek o všem, co jsem za červenec a srpen viděla - a samozřejmě zůstal pouze v konceptech. Částečně i proto, že jsme to se ségrou o prázdninách opravdu valily a viděly toho strašně moc. Každopádně, jak se blíží konec roku, všude se už zjevují všemožná shrnutí a hodnocení, tak jsem si řekla, že než to tu dám dokupy s knihami, můžeme mrknout i na zážitky z trochu jiného kulturního soudku.
Z čeho jsem letos byla nejnadšenější? Paradoxně ne z filmu (i když ten s tím taky souvisí) - po dvou letech jsem byla v kině. Naposledy jsme se ségrou šly na Frozen 2 v listopadu 2019, jen krátce předtím, než to všechno vypuklo. Letos v říjnu jsme se konečně zase dostaly na promítání do kina a nemohly jsme začít velkolepěji než Dunou. A nedávno jsme si šly na plátně užít i posledního Spider-mana. Chápu, že spoustě lidí kinoformát vůbec nevyhovuje, ale pro mě to prostě má svoje kouzlo a je to zase trošku jiný zážitek, než když si ten film pustíte na notebooku na posteli. :)
Zrovna čtu Dějiny světla od Němce, dle pěti set stran nepříliš student-friendly rozsah, ale libuju si v pomalosti děje, čtení si tak trochu užívám a vychutnávám. Vyprávění je poetické, kompozice podobně jako v Možnostech milostného románu skvělá, baví mě netypická du-forma. Právě mám totiž zapsaný kurz současné české literatury, kde řešíme díla, jež vyšla od roku 1989 až do současnosti. Krom současných autorů se tak dostanu i k těm, kteří publikovali těsně po revoluci a k těm, po nichž bych třeba sama od sebe nesáhla. Takže dneska v článku budu kromě Jiřího Hájíčka a Kláry Vlasákové mluvit třeba o Milanu Kozelkovi nebo Boženě Správcové.
S marveláckými seriály se letos roztrhl pytel. Máme za sebou WandaVision, Falcona a Winter Soldiera, Lokiho, v blízké době nás čeká Hawkeye a chystá se seriál s War Machinem, Captain Marvel i Ms. Marvel, Talosem a bůhvíkým ještě. No a nedávno skončil další - What if...?, který oproti již jmenovaným přišel se zcela unikátním konceptem. A mimo to v tutéž dobu běžela také druhá série See, na kterou jsem se strašně těšila, takže jsem aspoň vždycky měla jistotu, že bude na co koukat. Tudíž pokud stále netrpělivě vyhlížíte dalšího Zaklínače i MCU projekty a nevíte, na co mrknout, můžete zkusit třeba jeden ze zmíněných seriálů.
Když jsem v roce 2019 poprvé jela na naši největší YA knihomolskou akci, bylo mi jasné, že příští ročník nevynechám. Všichni víme, jak to dopadlo; o to víc jsem se ovšem těšila na ten letošní. Konečně po takové době na takové akci, mezi dalšími knihomoly, mezi tolika knihami! Strašně jsem se na Humbookfest těšila a taky jsem si ho neskutečně užila. Pokud tedy třeba stále váháte nad tím, zda takovou akci navštívit, chcete vědět, jak to vypadá, anebo stojíte o vzpomínku nebo obecně můj občasný cestopis, tak prosím, Humbookfest 2021.
To jsem si tak řekla, že když už mám zapsané čtyři předměty týkající se literatury, mohla bych si alespoň trošku naběhnout o prázdninách. Ne že by mi to vycházelo, klasicky; do české jsem už něco málo načetla, do té americké jsem se ovšem pustila až v srpnu. Teď už mám zas načteno tak, abych o tom aspoň mohla něco napsat. Tak prosím, Zora Neale Hurston, Upton Sinclair, Lillian Hellman a Richard Wright.
Původně česká LGBTQ+ literatura mi vždycky dělá radost. Vůně citrónu (jsem zvyklá psát citron s krátkým o, proto je tak v nadpisu, jinak samozřejmě respektuju název knihy a v článku bude s dlouhým) mě zaujala už jen tou výraznou obálkou, natož když jsem zjistila, že se jedná o lesbickou linku, kterých je v našich končinách stále ukrutně málo. A tak když se naskytla příležitost, samozřejmě jsem se do knihy pustila. Co na ni říkám?
Retellingů není nikdy dost - a Sněhurek už stoprocentně ne. Schválně, kolik filmových zpracování Sněhurčina příběhu už jste viděli? Všechny se drží stejné linie a vždy přijdou s něčím novým. I Otrávená je Sněhurčin příběh. Jen tady tedy Sněhurka nese jméno Sophie... a lovec jí to srdce vyřízne.
Tak tedy zní název studie od jednoho z mých vyučujících, ale přesto je výstižný i k tomu, o čem chci mluvit. Milan Kundera je jméno, s nímž se na střední bezpochyby setkáte. Vtipné ovšem bylo, že obsahy jeho knih byly popsány tak hrozně, že jsme se spolužáky jen protáčeli panenky, co že to je zase za vztahové drama a proč, co, jak. Přesto jsem po jeho dílech šla v rámci četby ke zkoušce cíleně; Kundera ostatně patří mezi autory, od nichž byste asi měli něco načíst, když už studujete češtinu, a byla jsem pak taky dost zvědavá. V tomto článku se tedy podívám na tři díla, která jsem od něj přečetla - Ptákovinu, Nesnesitelnou lehkost bytí a Žert.
Barry Allen taktéž patří k postavám, které jsem doposud znala prakticky jen z filmové Justice League a pár těch LEGO zpracování. Očekávala jsem tedy, že mi komiks předá něco zcela jiného, a šla jsem do toho tedy tím pádem takřka bez nějakých nadějí a iluzí. Tak jak to dopadlo?
Patricka Nesse miluju, takže nad žádnou z jeho knih ani nezaváhám. O trilogii Chaos Walking jsem přemýšlela už dlouho, a když letos už přišlo i filmové zpracování, konečně nadešel čas i na knižní předlohu.
Komiksový svět superhrdinů stále teprve objevuju. Když ovšem Crew přišlo se sérií, kde se DC superhrdinky představují v novém světle, ani jsem moc neváhala, zda do toho jít. A tak jsem jako první sáhla po Meře, jež z doposud vydaných vyšla nejdříve a již mám také z vybraných superhrdinek nejradši. Co říct k novému komiksovému zpracování Meřiny cesty k sebeuvědomění? Upřímně; nic moc.
Jedním z mých hnízd ke zkoušce, tedy několika díly od jednoho autora, byla i tvorba Egona Hostovského. Osobně mám ráda psychologickou prózu a vůbec vše, co se nějak točí kolem vnitřního světa hrdinů, jejich pohnutek, náhledu do mysli... tudíž mě Hostovského Žhář, jehož jsme vlastně jako jediného probrali na gymplu, zaujal na první dobrou. Že se na jeho tvorbu podívám blíž, mi bylo jasné. A tak se v mém seznamu četby ke zkoušce objevil rovnou čtyřikrát. A ironicky jsem se k Žháři nedostala.
Možná už jsem to v nějakém předchozím článku zmiňovala, možná ne; tento semestr jsme si měli při četbě ke zkoušce z literatury tvořit takzvaná „hnízda" - že pokud možno, máme načíst co nejvíc děl od jednoho autora, ať vidíme motiviku, vývoj psaní a podobně. Mým prvním utvořeným hnízdem byl Egon Hostovský a po něm mi zcela spontánně vzniklo hnízdečko Ladislava Fukse. Takže jeho pěti knihám je věnován dnešní článek o klasické literatuře.
Po současné české scéně, co se netýče YA, jsem se doposud zase tolik nedívala, ale Tapetář Emy Labudové upoutal mou pozornost okamžitě. Jednak kvůli autorce vrstevnici, jednak kvůli krásné obálce, a pak po přečtení anotace jsem si byla už naprosto jistá, že tohle mě nesmí minout. Tak jsem se k němu konečně dostala.
Počet stran: 275
Ne nadarmo se říká „špatná reklama taky reklama" - upřímně si myslím, že negativní názory jsou leckdy mnohem větším lákadlem než ty pozitivní. Minimálně pro mě; kolikrát nad knihou ani neuvažuju, dokud se nesesype vlna kritik, a já si začnu říkat, že bych to taky zkusila, protože většinou jdu proti davu a baví mě, co si budem. Navždycky jsem si pořídila ještě před aférou, co se kolem vydání strhla, ale nestihla jsem si ho přečíst. Což mi ovšem nebránilo v tom rovnou zkusit jeho pokračování.
Ze svého druhého oboru sem četbu moc nepřidávám. Kurz britské literatury 19. století byl totiž převážně o jednotlivých básničkách a teď v americké 20. století čteme hlavně povídky. Ale i o tom je ostatně co říct. Oproti té české mám v téhle rubrice trochu skluz, takže dneska shrnu četbu z britské literatury a příště už se podíváme na tu americkou.
Pokud bych si tu měla zahrát na úvod jedné z esejí, které na anglistice věčně píšeme, dovolím si tedy položit otázku: Proč tolik lidí miluje Heathcliffa?
Máte rádi české fantasy? Našich autorů není na trhu nikdy dost, zvlášť co se týče young adult fantasy. Na Pointě právě běží předprodej Vábení měsíce od Petry Kvasničkové, románu, který v rámci jmenovaného žánru slibuje nejen dobrodružství s vlkodlaky. Pojďme si tedy knihu trochu přiblížit rozhovorem s autorkou. :)
Kdysi jsem zavedla rubriku Co čte student bohemistiky, abych sem měla o čem psát, když nebudu mít čas číst to, o čem sem běžně píšu. A ani tak mi to nevychází. :'D Takže teď mám načteno semestr a půl dalších knih, o nichž bych se tu mohla rozepsat. Zrovna teď se v rámci poválečné literatury babrám s díly, nad nimiž mi místy zůstává rozum stát, tak se pojďme vrátit do doby, kdy poezie teprve tomuto všemu staví základ - do doby, kdy přichází avantgarda.
Počet stran: 360
#girlpower. S tímto hashtagem se v poslední době lze setkat víc a víc. Ozývají se filmaři, že v akčňácích chybí holky, a když už tam jsou, tak jde o sexsymbol vedle hlavního drsňáka. Vede se neustálý kolotoč debat nad tím, jak jsou ženy znevýhodňovány při hledání práce. A pak tu je samozřejmě otázka násilí na ženách, nad kterým se pořád jen tak nenápadně mává rukou. Holky odnikud slibovaly zaměření se právě na tu poslední problematiku.
A upřímně? Už dlouho se mi u knihy nedělalo tolik blivno.
Všichni známe ikonickou scénu, kdy se Avengers sejdou k finálnímu boji s Thanosem, co? Ta epičnost, husina při každém zhlédnutí, že byste snad poskakovali na židli. A teď si představte, že tam je ticho. Že slyšíte jen pohyby postav, žádná skladba nehraje - a najednou je epičnost fuč. Hudba dělá se scénami strašně moc. Jistě, jsou scény, kde právě absence hudby je vynikajícím nápadem, ale přece jenom; jakmile je špatná hudba, nějak se nám nepozdává ani film, aniž bychom pořádně věděli, co je vlastně špatně. Když jsem se o Vánocích dívala na Čertí brko, taky mi to nějak neštimovalo, a až později mi došlo, že mi dojem kazí hudba.
Hudba dělá film. Některé filmy by bez svých ikonických soundtracků nikdy nebyly tak oblíbené. Vezměte si Pannu a netvora, co s tím příběhem dělá Hapkova hudba. Tenkrát na západě by bez Morriconeho skladeb rozhodně nebylo ono. A takhle by se dalo pokračovat donekonečna.
Jak poznáte kvalitní soundtrack? Film bez něj nemůže existovat, ale ta skladba bez filmu ano. Nedávno jsem si projížděla svoje playlisty na Spotify a přišla na to, že ve spoustě z nich mám prostě jen melodie z filmů. Takže téma na článek bylo jasné.
Tady je tedy přehled mých oblíbených filmových soundtracků :)
Je druhý týden nového roku a na blogu zatím žádný článek. Co se psaní týče, přiznám se, že nějak stagnuju. Je tolik knih, o kterých bych tu chtěla psát, ale inspirace ani chuť zatím jaksi není. Snad se všechno vrátí, jak skončí zkouškové, letos to je pro mě poněkud hektičtější než jindy. Ale o tom, jak těžce se studuje distančně, už ostatně všichni víme své.