Ohlédnutí za rokem 2020

Je druhý týden nového roku a na blogu zatím žádný článek. Co se psaní týče, přiznám se, že nějak stagnuju. Je tolik knih, o kterých bych tu chtěla psát, ale inspirace ani chuť zatím jaksi není. Snad se všechno vrátí, jak skončí zkouškové, letos to je pro mě poněkud hektičtější než jindy. Ale o tom, jak těžce se studuje distančně, už ostatně všichni víme své.

2020 nebyl právě snadný rok, ale tím spíš je důležité vypíchnout to dobré a najít pozitiva, ke kterým bude fajn se vracet. Například mám úspěšně za sebou polovinu svého bakalářského studia, až se to zdá trochu děsivé. Nejen díky tomu, že naše univerzita jela první tři týdny výuky prezenčně, jsem se viděla s přáteli a známými tvářemi. Sjela jsem všechny Marvel filmy a konečně dokoukala několik rozdívaných seriálů (a už se neřadím k té části populace, která nikdy neviděla Hru o trůny). Dopsala jsem první verzi svého fantasy, na němž teď pracuju, a dokončila editaci jiného románu. V listopadu jsem zvládla NaNoWriMo a ve StoryMe se objevila další moje povídka. A také jsem napsala svůj první posudek na nevydaný rukopis.
A co se knižního světa týče, i přes všechna ta úskalí se mi povedlo konečně zavítat na Yoli piknik a Prahu samotnou jsem letos navštívila třikrát. Zúčastnila jsem se jednoho Humbook WarmUpu a poslechla si autorské čtení Mety. Na Goodreads jsem překročila číslo 500 na poličce přečtených knih. Účastnila jsem se skvělého online Humbookfestu. Těch skvělých věcí, které si člověk pamatuje nejen jako úsměvnou momentku, tu zkrátka bylo dost.

A co se čtení týče? Za rok 2020 jsem přečetla 95 knih. Devadesát pět. To je nejvyšší číslo, co se mi zatím povedlo od doby, kdy to počítám - doposud mi žebříček vedl rok 2014 s nějakým tím málem po osmdesátce. Nejspíš bych měla poděkovat dvěma semestrům plným povinné četby, kdy mi teda ta čísla skákala trochu rapidněji. I tak jsem si ale našla čas na žánry, které čtu běžně, a mezi tím vším se samozřejmě najde to lepší i to horší. Tak se pojďme tradičně podívat na Goodreads statistiky!

Ty jsou letos nějaké nové, což se mi zase tolik nelíbí, ale co se dá dělat, fungují pořád na stejném principu. Jenom tedy na GR mám stále 94 knih, neboť nevydaná kniha, na niž jsem psala posudek, je samosebou tajná a ještě bude chvilku trvat, než si ji tam přidám. Teď můžu prozradit jen to, že to bylo moc fajn fantasy a že jsem knihu k vydání doporučila, tak si ji třeba někdy přečtete v českém překladu. :)

Průměrná délka knihy je 221 stran, což je fajn. Nejkratší dílo, co jsem přečetla, byl Rukopis zelenohorský o pouhých pěti stranách. Odjakživa říkám, že to mají s tím Královédvorským nějak nevyrovnané. A nejdelší je samozřejmě Maas, jak jinak. Loni mi tu pozici obsadila s Královstvím popela, letos s Rodem země a krve.

Nejpopulárnější kategorii mi zase každoročně obsazuje Harry Potter, asi si ho nějaký rok nebudu moct přečíst, aby se tam objevilo i něco jiného. :D Naopak knihu, kterou si na žádnou z GR poliček nezařadil nikdo z uživatelů, je Rozvrat rodiny Kýrů. Což je tedy částečně asi i kvůli tomu, že jsem tam tu knihu nenašla a musela jsem ji přidávat sama (takže kdoví, třeba jsem hledala špatně a někdo ji tam ve skutečnosti má), ale v tomto případě je to rozhodně škoda! Rozvrat rodiny Kýrů řadím mezi to lepší, co jsem ke zkoušce z literatury přečetla.
A moje průměrné hodnocení šlo trochu dolů, loni jsem byla na ty knihy nějak přísnější.

Jak už jsem zmínila, vždy se najde to horší a to lepší, a nás samozřejmě zajímá to lepší. Takže jsem vybrala těch pár nejlepších knih, co jsem za rok 2020 přečetla a které rozhodně doporučuju. Ne všechny jsou pětihvězdičkové - plné hodnocení jsem rozdala snad jen třem nebo čtyřem knihám. Ale bylo jich i pár, kterým ta pátá hvězdička utekla jen kvůli pár věcem, takže jsem je sem zařadila taky.

Meta

O Metě jsem toho napovídala spoustu a věřím, že víc už být řečeno nemusí. Tahle kniha je prostě mazec. Příběh o nás všech, o věcech, které nás strašně vytáčejí, ale vlastně se o nich skoro vůbec nemluví, sci-fi napsané tak perfektně, že vám stejně bude připadat, že se ten příběh odehrává hned vedle vás. A stejně skvělé je i audioknižní zpracování.

Můj brácha se jmenuje Jessica

Knihy s válečnou tematikou nemám ráda, tudíž toto bylo mé první setkání s Johnem Boynem - a hned takový zážitek. Některé knihy si chcete šetřit, ale prostě to nejde, a Můj brácha se jmenuje Jessica je přesně ten případ. Neobyčejný LGBTQ+ román, který tentokrát není z pohledu LGBTQ+ postavy, ale jejího bratra. A bylo to srdcervoucí a dojemné a prostě si z toho všichni vezměme ponaučení, ano?

Autoboyography

O některých knihách říkám, že vám během čtení zlomí srdce a zase ho slepí dohromady. Na tuto kategorii snad není lepší kandidát než Autoboyography. Jedná se o nádherný příběh o dospívání, lásce a uvědomění si sebe sama. Že by nám nikdo neměl diktovat život podle toho, jak si zrovna on myslí, že by to mělo být správné. Právě u této knihy jsem se pořád dokolečka ptala: Proč si to děláme? Proč si to sami sobě děláme? (Tak si říkám, že všechny tři zmíněné knihy jsou nějak o vlezlosti naší společnosti, co?) Autoboyography je prostě skvělé dílo a ta nádherná obálka je už jen bonus k tomu všemu.

Crescent City: House of Earth and Blood

Sarah J. Maas se už dlouhodobě řadí mezi moje oblíbené autorky, takže jsem se na její novinku samozřejmě strašně těšila. A dopadlo to dle očekávání - u každé z jejích sérií mám první díl na 4 hvězdičky a pak to je jízda. Tohle tedy byla taky, Maas ve své plné kráse; když už si myslíte, že jste ji převezli, tak nepřevezli. Jistě, je v některých ohledech trochu zacyklená, ale v jejím případě mi to zase tolik nevadí. Tradičně věřím, že další díly budou ještě lepší.

Skoncovat s Eddym B.

Skoncovat s Eddym B. je taky ukázkový příklad příběhu, který vám ještě nějakou dobu zůstane v hlavě. Co se mého obvyklého žánru týče, bylo to takové menší vybočení z komfortní zóny, a to se, jak je vidno, vyplatí. Syrový příběh, vyprávění bez příkras, jaké to je vyrůstat na francouzském venkově, který si žije vlastním životem. Je to perfektně napsané a ve výsledku jde taky o jednohubku na jedno odpoledne.

Nevlastní sestra

Výčet uzavřu skvělým počinem, ke kterému se sama budu ještě ráda vracet. Nevlastní sestra je retelling na Popelku, ovšem ne z pohledu milované princezny, nýbrž z pohledu její sestry. Té, kterou si princ nevzal. Autorka perfektně pracuje s myslí záporáka, s jeho motivy, k tomu všemu přidává svou vlastní sudičkovskou linku a ve výsledku to bylo prostě boží. Je to plné nádherných myšlenek a já se strašně těším na autorčinu další knihu, která byla před pár dny potvrzena i v českém překladu.

A jak jste na tom vy? Jaké nejlepší knihy jste za rok 2020 přečetli? :)