Recenze: Nevyzpytatelné jsou cesty osudu

Počet stran: 324

Série: Božská tragikomedie, 1
Nakladatelství: vydáno samonákladem, 2020
Hodnocení Goodreads: 3.70 (z 10 hodnocení)
Anotace:

Rozmarní bohové usedli opět ke stolu, aby rozehráli další ze svých tragikomických her. Osudy tří smrtelníků se nečekaně protnou na území Danrijského království. Jedné z největších říší v západní části Estellského kontinentu, kde vedle sebe po dlouhá staletí žijí lidé, nelidé i bytosti, pro něž v dnešním jazyce již nemáme jmen.

Pipin, prostoduchý elfí kouzelník, odchází s důležitým posláním do drsného světa, rozprostírajícího se za hranicemi rodné vesnice. Cestou potkává Eiri, zlodějku toužící zažít opravdové dobrodružství a Sebase, hraničáře ženoucího se pouze za pomstou a penězi.

Nesourodá trojice dostává nabídku, která se prostě neodmítá. Blyštivé zlaťáky jsou koneckonců nejenom potěchou oka všech hrabivců, ale je jich zapotřebí i pro každodenní přežití. Získat je, už tak snadné ovšem není a čím více po nich srdce jednoho prahne, tím vyšší cenu za to musí zaplatit.

Nevyzpytatelné jsou cesty osudu...

A stejně tak neexistují hranice zlomyslnosti bohů.

Občas je holt třeba sáhnout po nějakém tom fantasy. A občas to chce i trochu parodii na klasické fantasy zápletčení. S dvojicí autorů Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall jsem se již setkala v rámci jejich díla Na hraně temnoty, takže jsem na jejich prvotinu byla o to zvědavější. Tak jak to dopadlo?

„To jsou zbloudilé duše, Sebasi," zopakoval mu Pip důležitá slova, která se dozvěděl od duchů. „Mají poklad a vědí, kolik teď je, i bez mocných přesýpacích hodin!"
„Poklad?" pronesl ostrostřelec přiškrceným hlasem. „Tys jim vzal poklad?"
„Ne, ale společně ho vykopeme. Budeme pracháči."
„Já myslím... že nebudeme."

Elf Pipin, který tedy vypadá spíš jako trpaslík, opouští rodnou ves a vyráží za dobrodružstvím šířit poselství mocné Matky Přírody. Eiri na nic takového nevěří, ale moc ráda si ze všech lidí střílí, takže když se Pipin dostane do jejího rodného města, stanou se z nich nevědomky téměř nerozluční parťáci. Nic jiného jim nezbyde - jakmile je na ně vypsaná odměna, musejí prchnout. A tak potkávají Sebase, hraničáře, který touží po pomstě na svém starším bratrovi. Všichni tři mají ale společnou touhu po bohatství a zlatě, kterou by jim možná mohl splnit purkrabí, pokud najdou jeho dceru...

Na hraně temnoty jsem kdysi označila za menší vybočení z komfortní zóny, neboť pokud si chcete počíst o pomalém psychickém rozkladu hlavního hrdiny, je to ideální. Prvotina autorů, Nevyzpytatelné jsou cesty osudu, snad nemohla být rozdílnější.

Postupně nám jsou představeni hlavní hrdinové; elfí trpaslík Pipin, který je tak trochu mimo a může za většinu patálií, do nichž se trojice dostane; zlodějka Eiri a pomstychtivý hraničář Sebas. Ani jeden není prototypickým hrdinou, nejdou do akce kvůli cti a podobně. Vše řeší ryze kvůli osobním sporům a sobeckým důvodům - a pak hlavně kvůli vidině zlata. Osobně si myslím, že úvod mohl být trochu kratší, že bychom chování postav pochopili i z děje, ale na druhou stranu nám každý z nich byl představen opravdu řádně, než se rozjela akce.

V půlce knihy se do děje připletou i bratři Malletovi, únosci purkraběcí dcery, a přiznám se, že jejich části jsem si užívala asi nejvíc. Každý bratr byl důkladně vykreslen pomocí obrazů z minulosti a trochu jsem doufala, že se jim dostane víc prostoru.

Tím se dostávám ke spádu děje; trošku se to táhlo. Anotace láká na dobrodružnou výpravu za purkraběcí dcerkou, díky níž si mohou hrdinové vydělat pár tisíc zlaťáků, ale než na toto vůbec dojde, je polovina knihy pryč. Jak jsem již zmínila, prostor byl dán především seznámení s postavami a utváření důvodů, aby do toho šli všichni tři společně, což kdovíjak špatné nebylo, jen to je pak holt další případ, kdy vám anotace prozradí děj v půlce knihy. Tím ale nechci říct, že by to byla nuda, to rozhodně ne. Patálie hrdinů, kterými si projdou, než se seznámí, jsou vtipné a téměř pořád se tam něco děje, i když to není zrovna velmi důležité pro hlavní zápletku.

Příběh je tedy vyprávěn dost nadneseně, lehčím tónem, zkrátka z toho čiší, že si to úmyslně rádoby hraje na klasické fantasy - máte tu elfy, kouzla, typickou hierarchizaci společnosti, a to včetně detailů ve fantasy světech běžně nezapomínaných (co se týče špíny lidstva apod.). Zároveň je ze všeho udělaná prostě parodie, hrdinové ke štěstí přichází spíš náhodou a vůbec platí citát, že co se může pokazit, to se taky pokazí. Převážně díky připitomělému Pipinovi pak každá smrtící akce nabere poněkud nečekané obrátky, až jsem se několikrát chechtala nahlas.

To, že jde o prvotinu, je na díle trochu znát. Spousta věcí mi tak přišla „navíc", že na vyprávění stačilo trochu ubrat, ale rozhodně to nepatří k těm horším případům. Líbilo se mi, že autoři neopomněli na původ postav, tudíž že Pipin se vyjadřoval snad nejslušněji ze všech, co se mihli, a Eiri naopak hojně užívala zlodějský argot. Bohužel, větné konstrukce často nepůsobily „ryze česky", někdy se mi zdálo, že jde o germánskou stavbu věty, což samozřejmě na významu nic neměnilo, ale nepůsobilo to plynule a člověk se u toho zkrátka na okamžik zasekne, jak na to v češtině není zvyklý.

Když už mluvím o té syntaxi; zážitek mi dost kazily čárky. Buď byly umístěny špatně na místě, kde neměly co dělat, anebo naopak chyběly. Věřím, že zřejmě většině to problém nedělá, ale u mě to je už prostě nemoc a kazí mi to dojem.

Musím ovšem pochválit krásné ilustrace, které se v knize vyskytují a skvěle doplňují děj.

„Co když to byli duchové? Možná je tu poblíž zakopaný poklad!"
„Sklapni, nebo udělám ducha z tebe!"

Měla-li bych to nějak shrnout; jako oddechové čtení to slouží dobře a upřímně jsem zvědavá, co se s hrdiny stane v dalším dílu, už jen kvůli těm pár věcem, co byly naznačeny. Pokud tedy chcete trochu oddych od klasických fantasy a podívat se na tento žánr z trochu jiného úhlu pohledu, pak je tento příběh ideální.

Za poskytnutí knihy k recenzi mockrát děkuji autorům!

Na knihu se můžete podrobněji podívat tady.