Recenze: A Thousand Perfect Notes | Je to vášeň, nebo nenávist?

Počet stran: 282

Série: ---
Nakladatelství: Orchard Books, 2018
Hodnocení Goodreads: 4.18 (z 3 006 hodnocení)
Anotace:

An emotionally charged story of music, abuse and, ultimately, hope.

Beck hates his life. He hates his violent mother. He hates his home. Most of all, he hates the piano that his mother forces him to play hour after hour, day after day. He will never play as she did before illness edned her career and left her bitter and broken. But Beck is too scared to stand up to his mother, and tell her his true passion, which is composing his own music - because the least suggestion of rebellion on his part ends in violence.

When Beck meets August, a girl full of life, energy and laughter, love beings to awaken within him and he glimpses a way to escape his painful existence. But dare he reach for it?

Příběhy dětí, skrz něž si rodiče plní svá neuskutečněná přání, je spousta a sama několik takových lidí znám. Trvá, než si člověk uvědomí, zda to opravdu dělá s potěšením, nebo to dělá proto, že mu někdo řekl, že to dělá s potěšením. Čekala jsem něco takového, když jsem si přečetla anotaci. Stačilo mi ovšem otevřít na první stránku a bylo mi jasné, že se dočkám něčeho zcela jiného.

What he wants most in the world is to cut off his own hands.

Ida Magdalena Keverich kdysi bývala zázračným dítětem. Ona i její bratr odmala excelovali ve hře na klavír a vydobyli si světovou slávu. Pak ovšem přišla mrtvice a Ida už nikdy nebyla schopná hrát. Takže své ambice přesunula na svého prvorozeného. Beck ale není zázračné dítě. Nejde mu to, co jeho matka zvládala levou zadní. Ale musí se snažit, ačkoli se zmítá v tom, zda vůbec chce, nebo ne. A pak do jeho života vkročí August, s níž má dělat na školním projektu, a konečně se zdá, že ho někdo chápe. A že by mu možná někdo mohl ukázat cestu ven.

Citát, který jsem vypsala o pár řádků výš, je hned první věta celé knihy. Už z ní je asi dost patrné, že to nebude jen příběh o tom, že se dítě vzpírá přehnaným rodičovským nárokům, co? Beck dennodenně hraje na klavír pod dohledem přísného Maestra, dokud mu ruce nekrvácí, a pokud náhodou ne, Maestro nemá problém v tom tu práci udělat sám. Žádná trigger warnings ohledně této knihy jsem neviděla a rozhodně by se hodila, neboť domácí násilí tu je zobrazené poměrně explicitně.

C. G. Drews píše jednoduchým jazykem - místy až příliš. Leckdy mi přišlo, že děj odsýpal nějak podezřele rychle, že se z této akce překlenula nějak snadno, na druhou stranu tu nikdy nejsou vycpávkové nudné scény a prakticky nehrozí, že se objeví moment, kdy tu knihu jde odložit. Osobně bych ocenila trochu květnatější vyprávění, ovšem musím uznat, že tady ta „lehkost" působila o to úderněji, když čtete, co se na těch stránkách děje. I přes jednoduché vyprávění se dočkáme popisů Beckova mučení a trpění, a to po všech směrech. Nejen v tomto ohledu jde o příběh, kde vás bude opravdu bolet číst každou další stránku. (Což mi přijde poněkud ironické vzhledem k tomu, jaké je C. G. Drews sluníčko, a tím spíš mě upřímně tíha celého příběhu překvapila.)

Autorka si perfektně hraje s jazykem - nejen co se týče klavírního umění, takže nejenže oprášíte nějakou tu hudební terminologii a vzpomenete si na pár nezvladatelných skladeb jistých umělců, ale celkově s metaforami a obrazností. Beck o své matce nikdy nemluví jinak než o Maestru, slůvko "Mom" se objeví jen v přímé řeči, pokud ji oslovuje. Už jen tato symbolika byla od začátku dost jasná.

Když už je řeč o matce; samotný vztah mezi ní a Beckem je podán bravurně. Autorka neudělala čistě černé nebo bílé postavy. Jistěže se nesnaží obhajovat, co Maestro dělá ani co si leckdy Beck myslí, ale jakýkoli náznak by byl spoiler. V knize samotné se nevyskytne příliš postav, tím spíš to nahrává k zobrazení jejich vztahu, co se například týče Beckovy sestry nebo výše zmíněné spolužačky August. I v tomto kniha patří k těm příběhům, které zdůrazňují, jak je důležité mít na paměti, že jsme každý úplně jiný a je třeba to brát v potaz.

Sharing music is personal because music speaks, it feels, it breathes. And it always says something about you.

Už jsem zmínila tu lehkost vyprávění; i přes těžké téma a stěží stravitelné scény prostě nejde tu knihu odložit. Příběh jsem slupla během chvíle, jinak to zkrátka nešlo. Je to extrémně čtivé, a tak trochu čekejte alespoň slabou knižní kocovinu.

Nesmím opomenout i grafické zpracování; obálka je strašně krásná a mrzí mě, že ta česká pak musela trochu ubrat na motýlích křídlech kvůli písmu. I vnitřek knihy je nádherný, každou kapitolu uvádí právě podobný motýl jako na obálce, a vůbec celá ta motýlí symbolika je skvělá.

Za sebe vám knihu rozhodně doporučuju. Opět příběh s přesahem. Jen mějte na paměti, že číst ty scény opravdu bolí, ať pak nejste překvapení jako já.

Četli jste někdy něco, co by se taky dalo zařadit pod „ty stránky bolí číst"? :)

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji EnglishBooks!

Na knihu se můžete podívat tady.