středa 10. března 2021

Recenze: Holky odnikud | Už nebudeme mlčet

Počet stran: 360
Série: ---
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatelství: Yoli, 2021
Originální název: The Nowhere Girls
Hodnocení Goodreads: 4.33 (z 9 201 hodnocení)
Anotace:
Grace Salterová je ve městě nová. Krátce poté, co se s rodinou nastěhuje do nového domu, začne odkrývat smutný příběh předchozí nájemnice. Lucy Moynihanová - stejně stará dívka - byla i s rodinou vyhnána z města, protože osočila skupinu místních kluků ze znásilnění. Grace je událostmi otřesená. Lucy si nevymýšlela, tak jak je možné, že se nedobrala spravedlnosti? Se skupinou nových kamarádek proto založí tajný spolek Holky odnikud, v němž děvčata sdílí své mnohdy brutální životní příběhy a bojují proti misogynii vládnoucí na jejich střední škole. Společně v sobě nacházejí sílu čelit překážkám, které jim osud a společnost kladou do cesty.

#girlpower. S tímto hashtagem se v poslední době lze setkat víc a víc. Ozývají se filmaři, že v akčňácích chybí holky, a když už tam jsou, tak jde o sexsymbol vedle hlavního drsňáka. Vede se neustálý kolotoč debat nad tím, jak jsou ženy znevýhodňovány při hledání práce. A pak tu je samozřejmě otázka násilí na ženách, nad kterým se pořád jen tak nenápadně mává rukou. Holky odnikud slibovaly zaměření se právě na tu poslední problematiku.

A upřímně? Už dlouho se mi u knihy nedělalo tolik blivno.

Opravdová statečnost se pozná tak, že se sice bojíš, přesto však něco uděláš.

Lucy Moynihan znásilnili spolužáci - bohužel ti, kteří jsou syny sponzorů a důležitých lidí, takže se nad tím prostě jen mávlo rukou. Když Grace, která se do města právě přistěhovala, zjišťuje, co se na její škole událo, naprosto jí to otřese - natolik, že i navzdory své introvertní povaze musí něco dělat. Spolu s Rosinou, která řeší i problémy týkající se její orientace a zakomplexované rodiny, a Erin, která má Aspergerův syndrom, se rozhodnou vzít věci do vlastních rukou. Možná nezmění svět, ale mohou s tím aspoň začít.

S počátkem semestru to je vždy těžké - nahrne se seznam četby ke zkoušce, kterou musím stihnout číst i mimo to, co se načítá na každou hodinu kdejakého předmětu. O to víc si užívám, když si knihy opravdu můžu vybrat dle chuti, co se mi zrovna chce číst. Holky odnikud jsem tak otevřela v prvním týdnu semestru s přesně takovou myšlenkou; že si aspoň proložím Čapka a Hostovského nějakým tím young adult. Kdo mohl čekat, že to slupnu během dvou dnů?

Začnu příkladem přímo z praxe. Není tomu tak dávno, co jsem si projížděla timeline na Twitteru a narazila na příspěvek naštvané matky, která řešila obtěžování své dcery. Založila svému jedenáctiletému dítěti Instagram, aby mohla sdílet svoje obrázky a zároveň načerpávat inspiraci od ostatních; zkrátka to, co děláme na Instagramu i my s knihami. Nedlouho poté se dceři začaly objevovat vyzývavé zprávy od dospělých mužů. Matka si šla zoufat na Twitter - a komentáře? Jistě, lidé se rozohňovali nad tím, že to je hrozné. Ale většina z nich napsala jen něco o tom, že v jedenácti ta holka nemá mít Instagram. Jasně, řekla si o to sama, že jo. Kdyby jí bylo požadovaných třináct, bylo by to lepší? Kdyby neměla tak krátkou sukni, kdyby nešla po ulici sama ve tmě... a jsme u toho. Společnost automaticky neodsoudí viníka, co to je za prase, že něco takového posílá malé holce. Jako první to hodíme na oběť, protože si o to přece řekla.
Ironicky jsem se nad tímhle příspěvkem vztekala asi den poté, co jsem Holky odnikud dočetla. Už při čtení jsem dumala nad tím, že to autorka leckdy trochu přehání... a pak mi opravdu stačilo rozjet jakoukoli diskuzi na internetu, která se týká takových témat, a zdálo se, že autorka prostě jen zkopírovala jednotlivé konverzace. Strašně bych chtěla říct, že to autorka přehání. Ale nemůžu.

Amy Reed mistrně zpracovává vše, co se točí kolem toho, a k tomu ještě připlétá jakoukoli problematiku, s níž se v současném světě během dospívání můžeme setkat. Četla jsem kritiku, že to je to „klasické feministické dílo, které hází všechny muže do jednoho pytle a že jsou všichni muži zlí", a ano, taky jsem se toho bála, protože rozhodně nejsem zastáncem této filozofie - ale můžu s klidným srdcem říct, že tohle není ten případ. Ano, samozřejmě že se to točí kolem těch hajzlů - protože na tom stojí zápletka. Logicky musejí být v popředí. Autorka ale ani tak nezapomíná na normální kluky. Byly tu scény, kdy jsem se jen usmála, jak je to hezké. Jen je třeba počítat s tím, že vzhledem k tomu, že autorka celou dobu řeší rape culture, budou v popředí prostě ti špatní.
Když už jsem nakousla to, co jsem o knize načetla, než jsem se do ní sama pustila, budu pokračovat ve vyvracení těchto tvrzení. Děj je celý kompletně vyprávěn er-formou, jenom se střídá, na koho je zrovna hlavní záběr. Předně se to děje mezi třemi hrdinkami, Grace, Erin a Rosinou; objevují se však také kapitoly jednoduše nazvané „My", kde se záběr střídá daleko častěji. I v těchto kapitolách se objevují tři zmíněné hrdinky, jen dostanou méně prostoru na úkor dalších postav. Čtenáři si na to často stěžovali, že to bylo nekonzistentní; mně to naopak přišlo naprosto úžasné. Autorce se tak povedlo zachytit snad každý charakter, každý typ, který můžete potkat, vyjádřit všemožné myšlenky skrz tolik postav, že s nimi prostě buď souhlasíte, nebo ne, jak to ostatně v životě bývá. Tento formát mi přišel skvělý.

Už nebudeme mlčet.

Holky odnikud jsou i vzhledem ke svému tématu spíše kecací než dějové. Ultra akce, jakou bychom čekali v akčňácích, se dočkáme spíše ke konci, ale to vůbec neubírá na čtivosti. Zkrátka od toho nejde odejít, to mi věřte. Už jen z toho důvodu, který jsem zmínila výše - realita z toho jde cítit každým coulem. Doposud se mi při čtení dělalo blivno jen u Kuřete melancholika a u Barešovy Mety; nevolnost se dostavila i tady. Autorka skvěle kombinuje části, kdy se culíte, s částmi, kdy vám je vážně špatně. I nad těmito řádky jsem se ptala, jak je vůbec možné, že si tohle prostě sami sobě pořád děláme.
Grafické zpracování je podle mě taktéž skvělé; ta růžová je perfektně ironická. Překlad byl dobrý, místy trochu poskakovaly čárky, ale jinak nemám co vytknout (snad jen že se tu dvakrát objevilo Holky odjinud místo odnikud, ale to jsem schopná skousnout). Oceňuju přidaný seznam organizací, kam se v případě nouze obrátit; to je, co jsem viděla, spíše americký zvyk a je fajn, že se objevuje i u nás. Ale měla bych tedy výtku k anotaci; punk rozhodně není to samé co rock, k němuž se Rosina během knihy obrací, prosím, děkuju.

Za sebe vám Holky odnikud můžu jen a jen doporučit. Pobaví vás to, donutí vás to se zamyslet, je to prostě kniha, která vám dlouho zůstane v hlavě a budete se k ní vracet. Je to silný příběh. Holky odnikud skvěle ukazují všemožné aspekty společnosti, i kdyby se to mělo týkat náboženství, přístupu k životu i řešeného obtěžování. Pokud nad touto knihou stále váháte, tak už nemáte proč.

U které knihy se naposledy dělalo špatně vám? Četli jste nějakou, která také naprosto odpovídala dnešní společnosti? :)

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji e-shopu MegaKnihy!
Na Holky odnikud se můžete podívat tady.

8 komentářů:

  1. Rozhodne prectu. Metu mam taky v planu precist. :)

    OdpovědětSmazat
  2. Nad knihou jsem uvažovala, a vypadá to, že do ní půjdu. :)

    OdpovědětSmazat
  3. Tento typ knihy jsem ještě nečetla. Ale vyloženě špatně mi bylo u Remarqua a jeho Jiskry života. Pravda je často neuvěřitelně krutá ��

    OdpovědětSmazat
  4. Super recenze. :) Také jsem nad touhle knihou uvažovala a i když jsem ji prozatím odložila, do budoucna ji mám rozhodně v plánu.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za každý komentář! ♥