To jsem si tak řekla, že když už mám zapsané čtyři předměty týkající se literatury, mohla bych si alespoň trošku naběhnout o prázdninách. Ne že by mi to vycházelo, klasicky; do české jsem už něco málo načetla, do té americké jsem se ovšem pustila až v srpnu. Teď už mám zas načteno tak, abych o tom aspoň mohla něco napsat. Tak prosím, Zora Neale Hurston, Upton Sinclair, Lillian Hellman a Richard Wright.
Původně česká LGBTQ+ literatura mi vždycky dělá radost. Vůně citrónu (jsem zvyklá psát citron s krátkým o, proto je tak v nadpisu, jinak samozřejmě respektuju název knihy a v článku bude s dlouhým) mě zaujala už jen tou výraznou obálkou, natož když jsem zjistila, že se jedná o lesbickou linku, kterých je v našich končinách stále ukrutně málo. A tak když se naskytla příležitost, samozřejmě jsem se do knihy pustila. Co na ni říkám?
Retellingů není nikdy dost - a Sněhurek už stoprocentně ne. Schválně, kolik filmových zpracování Sněhurčina příběhu už jste viděli? Všechny se drží stejné linie a vždy přijdou s něčím novým. I Otrávená je Sněhurčin příběh. Jen tady tedy Sněhurka nese jméno Sophie... a lovec jí to srdce vyřízne.
Tak tedy zní název studie od jednoho z mých vyučujících, ale přesto je výstižný i k tomu, o čem chci mluvit. Milan Kundera je jméno, s nímž se na střední bezpochyby setkáte. Vtipné ovšem bylo, že obsahy jeho knih byly popsány tak hrozně, že jsme se spolužáky jen protáčeli panenky, co že to je zase za vztahové drama a proč, co, jak. Přesto jsem po jeho dílech šla v rámci četby ke zkoušce cíleně; Kundera ostatně patří mezi autory, od nichž byste asi měli něco načíst, když už studujete češtinu, a byla jsem pak taky dost zvědavá. V tomto článku se tedy podívám na tři díla, která jsem od něj přečetla - Ptákovinu, Nesnesitelnou lehkost bytí a Žert.
Počet stran: 216Barry Allen taktéž patří k postavám, které jsem doposud znala prakticky jen z filmové Justice League a pár těch LEGO zpracování. Očekávala jsem tedy, že mi komiks předá něco zcela jiného, a šla jsem do toho tedy tím pádem takřka bez nějakých nadějí a iluzí. Tak jak to dopadlo?
Patricka Nesse miluju, takže nad žádnou z jeho knih ani nezaváhám. O trilogii Chaos Walking jsem přemýšlela už dlouho, a když letos už přišlo i filmové zpracování, konečně nadešel čas i na knižní předlohu.
Komiksový svět superhrdinů stále teprve objevuju. Když ovšem Crew přišlo se sérií, kde se DC superhrdinky představují v novém světle, ani jsem moc neváhala, zda do toho jít. A tak jsem jako první sáhla po Meře, jež z doposud vydaných vyšla nejdříve a již mám také z vybraných superhrdinek nejradši. Co říct k novému komiksovému zpracování Meřiny cesty k sebeuvědomění? Upřímně; nic moc.
Jedním z mých hnízd ke zkoušce, tedy několika díly od jednoho autora, byla i tvorba Egona Hostovského. Osobně mám ráda psychologickou prózu a vůbec vše, co se nějak točí kolem vnitřního světa hrdinů, jejich pohnutek, náhledu do mysli... tudíž mě Hostovského Žhář, jehož jsme vlastně jako jediného probrali na gymplu, zaujal na první dobrou. Že se na jeho tvorbu podívám blíž, mi bylo jasné. A tak se v mém seznamu četby ke zkoušce objevil rovnou čtyřikrát. A ironicky jsem se k Žháři nedostala.
Možná už jsem to v nějakém předchozím článku zmiňovala, možná ne; tento semestr jsme si měli při četbě ke zkoušce z literatury tvořit takzvaná „hnízda" - že pokud možno, máme načíst co nejvíc děl od jednoho autora, ať vidíme motiviku, vývoj psaní a podobně. Mým prvním utvořeným hnízdem byl Egon Hostovský a po něm mi zcela spontánně vzniklo hnízdečko Ladislava Fukse. Takže jeho pěti knihám je věnován dnešní článek o klasické literatuře.
