Možná už jsem to v nějakém předchozím článku zmiňovala, možná ne; tento semestr jsme si měli při četbě ke zkoušce z literatury tvořit takzvaná „hnízda" - že pokud možno, máme načíst co nejvíc děl od jednoho autora, ať vidíme motiviku, vývoj psaní a podobně. Mým prvním utvořeným hnízdem byl Egon Hostovský a po něm mi zcela spontánně vzniklo hnízdečko Ladislava Fukse. Takže jeho pěti knihám je věnován dnešní článek o klasické literatuře.
Po současné české scéně, co se netýče YA, jsem se doposud zase tolik nedívala, ale Tapetář Emy Labudové upoutal mou pozornost okamžitě. Jednak kvůli autorce vrstevnici, jednak kvůli krásné obálce, a pak po přečtení anotace jsem si byla už naprosto jistá, že tohle mě nesmí minout. Tak jsem se k němu konečně dostala.
Ne nadarmo se říká „špatná reklama taky reklama" - upřímně si myslím, že negativní názory jsou leckdy mnohem větším lákadlem než ty pozitivní. Minimálně pro mě; kolikrát nad knihou ani neuvažuju, dokud se nesesype vlna kritik, a já si začnu říkat, že bych to taky zkusila, protože většinou jdu proti davu a baví mě, co si budem. Navždycky jsem si pořídila ještě před aférou, co se kolem vydání strhla, ale nestihla jsem si ho přečíst. Což mi ovšem nebránilo v tom rovnou zkusit jeho pokračování.
Ze svého druhého oboru sem četbu moc nepřidávám. Kurz britské literatury 19. století byl totiž převážně o jednotlivých básničkách a teď v americké 20. století čteme hlavně povídky. Ale i o tom je ostatně co říct. Oproti té české mám v téhle rubrice trochu skluz, takže dneska shrnu četbu z britské literatury a příště už se podíváme na tu americkou.
Pokud bych si tu měla zahrát na úvod jedné z esejí, které na anglistice věčně píšeme, dovolím si tedy položit otázku: Proč tolik lidí miluje Heathcliffa?
Máte rádi české fantasy? Našich autorů není na trhu nikdy dost, zvlášť co se týče young adult fantasy. Na Pointě právě běží předprodej Vábení měsíce od Petry Kvasničkové, románu, který v rámci jmenovaného žánru slibuje nejen dobrodružství s vlkodlaky. Pojďme si tedy knihu trochu přiblížit rozhovorem s autorkou. :)
Kdysi jsem zavedla rubriku Co čte student bohemistiky, abych sem měla o čem psát, když nebudu mít čas číst to, o čem sem běžně píšu. A ani tak mi to nevychází. :'D Takže teď mám načteno semestr a půl dalších knih, o nichž bych se tu mohla rozepsat. Zrovna teď se v rámci poválečné literatury babrám s díly, nad nimiž mi místy zůstává rozum stát, tak se pojďme vrátit do doby, kdy poezie teprve tomuto všemu staví základ - do doby, kdy přichází avantgarda.
#girlpower. S tímto hashtagem se v poslední době lze setkat víc a víc. Ozývají se filmaři, že v akčňácích chybí holky, a když už tam jsou, tak jde o sexsymbol vedle hlavního drsňáka. Vede se neustálý kolotoč debat nad tím, jak jsou ženy znevýhodňovány při hledání práce. A pak tu je samozřejmě otázka násilí na ženách, nad kterým se pořád jen tak nenápadně mává rukou. Holky odnikud slibovaly zaměření se právě na tu poslední problematiku.
A upřímně? Už dlouho se mi u knihy nedělalo tolik blivno.
Všichni známe ikonickou scénu, kdy se Avengers sejdou k finálnímu boji s Thanosem, co? Ta epičnost, husina při každém zhlédnutí, že byste snad poskakovali na židli. A teď si představte, že tam je ticho. Že slyšíte jen pohyby postav, žádná skladba nehraje - a najednou je epičnost fuč. Hudba dělá se scénami strašně moc. Jistě, jsou scény, kde právě absence hudby je vynikajícím nápadem, ale přece jenom; jakmile je špatná hudba, nějak se nám nepozdává ani film, aniž bychom pořádně věděli, co je vlastně špatně. Když jsem se o Vánocích dívala na Čertí brko, taky mi to nějak neštimovalo, a až později mi došlo, že mi dojem kazí hudba.
Hudba dělá film. Některé filmy by bez svých ikonických soundtracků nikdy nebyly tak oblíbené. Vezměte si Pannu a netvora, co s tím příběhem dělá Hapkova hudba. Tenkrát na západě by bez Morriconeho skladeb rozhodně nebylo ono. A takhle by se dalo pokračovat donekonečna.
Jak poznáte kvalitní soundtrack? Film bez něj nemůže existovat, ale ta skladba bez filmu ano. Nedávno jsem si projížděla svoje playlisty na Spotify a přišla na to, že ve spoustě z nich mám prostě jen melodie z filmů. Takže téma na článek bylo jasné.
Tady je tedy přehled mých oblíbených filmových soundtracků :)
