Ze současné afroamerické literatury

Poslední dobou tomu blogování nějak nepřicházím na chuť. Během bakaláře jsem se snažila sem vždycky aspoň jednou za čas něco publikovat, protože i teď mě mrzí, že by to tu mělo úplně padnout - byť jsou tedy knižní blogy dávno pasé. Ale zkoušet to můžu pořád. Minulý týden se mi povedlo sesmolit recenzi na praštěnou magickou komedii, takže dnes něco málo zase ze studia - o dvou knihách, které jsem nedávno přečetla do americké literatury; Barva nachu/The Color Purple a Erasure.

Ano, i to se odvíjí od kurzu literatury, který mám právě zapsaný - tedy současná americká literatura. Náš předmět je zaměřen převážně na minority a nemohli jsme začít žádným jiným narativem než tím afroamerickým. Ještě to máme rozdělené na autorky a autory. Tak jsem z každé kategorie sáhla po jednom románu, než se semestr stihne rozjet naplno. A obojí vám tu můžu vřele doporučit.

The Color Purple/Barva nachu

Snad nejznámější román Alice Walker vyšel i v českém překladu, po němž jsem sáhla já, neboť v naší univerzitní knihovně se vydání v originále nenacházelo... a ohromilo mě to natolik, že jsem do dvou týdnů originál objednávala a už ho mám doma na poličce. Pokud tohle nesvědčí dost - Barva nachu je vyprávěna pomocí dopisů, které Celie píše Bohu od svých čtrnácti let až někdy skoro do čtyřiceti. Narativ, který se drží afroamerické ženské literatury v době, kdy byla tato kniha napsána, se objevuje i zde; rasismus, který Afroameričané zažívají, je umocňován i sexismem. Skoro jako by černé ženy byly ještě o krapet níž, než jak se přistupovalo k černým mužům. Barva nachu tak vypráví o tom, jak právě s tímhle Celie po celý život bojuje, sledujeme její emancipaci a sebeuvědomění a je to prostě strašně krásné, silné a bolestivé. Celie se bojí o čemkoli sama rozhodnout, nemůže jen tak odejít od muže, kterého si prostě musela vzít, ale to neznamená, že musí vyvěsit bílou vlajku. Když se ve městě objeví Shag, která na všechna ta pravidla, co by žena měla a neměla dodržovat, hází víme co, Celie zjišťuje, že může být i trochu odvážnější. Do příběhu vstupují i zážitky její mladší sestry Nettie, která je na misii v Africe, a podává tak zase trošku jiný příběh.

Za mě to prostě byla naprosto nečekaná síla. Skvělé to je i po jazykové stránce, kdy Nettie, která se dostala ke vzdělání, píše vzletné dopisy, zatímco Celie, která neměla možnost se kdekoli vzdělávat, píše jednodušším způsobem, hledá si vlastní cesty v gramatice a zkrátka užívá jazyk po svém. Český překlad byl v tomto výborný a poradil si s tím skvěle. Vřele doporučuju, přečtěte si to, už jen ať zase trochu víc pochopíme to, co se dělo (a bohužel i stále děje) za oceánem.

Erasure

Afroameričané se prý cítili ohroženi ženami, které je ve svých dílech nařkli tak, jako to udělala třeba Alice Walker právě v Barvě nachu (kde však nejsou všichni muži hozeni do jednoho pytle, ale... tyhle názory známe). V příbězích se to odrazilo, v Erasure naštěstí podle mě skoro vůbec. Pokud třeba sami píšete, Erasure by se vám mohlo líbit už jen tím, že hlavním hrdinou je spisovatel, takže do děje vstupují i jeho nápady, co by mohl napsat nebo někdy zakomponovat do příběhu.

Hlavní konflikt tu řeší řemeslo psaní, ale také rodina. Monkův otec před několika lety spáchal sebevraždu, ale uchoval si svoje tajemství, jeho starší bratr doposud bojuje se svou homosexualitou, sestra vůči němu cítí trochu závist, jak ho odjakživa všichni stavěli na úplně jinou lajnu než ji a jejich bratra, a matku pomalu dostává Alzheimer. Ve zkratce. Monkova rodina a především vztahy v ní jsou velmi komplikované (ostatně kde ne) a konflikty, které s každou další stranou spíš rostou, než aby se řešily, precizně vybudované. Podobně to ale je i s jinými aspekty Monkova života. Monk je spisovatel, ale jeho knihy se moc neprodávají. A akorát vychází kniha, která má zobrazovat „pravý život Afroameričanů", a je celá napsaná šíleným dialektem, kterým se podle Monka přece vůbec nikde nemluví. Ale ta kniha je všude oceňovaná, kritikové i čtenáři ji milují, baží po „konečně pravém obrazu Afroameričanů", a přesně to Monka vytáčí k nepříčetnosti... až na to jednou sedne a napíše něco podobného. A najednou je o jeho tvorbu neskutečný zájem. A tak přichází další konflikt, a to se sebou samým, jak se postavit k tvorbě, kterou vlastně nesnáší, a jak mezi tím konečně najít kompromis.

Ano, Erasure je trochu složitější dílo, pokud jdeme takhle hloub, ale čte se to skvěle. Bohužel to česky nevyšlo, alespoň jsem nikde nedohledala - ale jedná se poměrně novější dílo (vyšlo v roce 2019), takže kdoví, třeba na to jednou dojde.

Tohle je teprve čtvrtý článek, co publikuju v rámci četby na anglistiku, takže v pár dalších se snad podívám i zpětně na díla, co jsem četla ještě k bakalářským státnicím. Minimálně na poezii bych se chtěla podívat, tak snad na ni dojde. :)

Znáte zmíněné autory? Čtete afroamerickou literaturu? :)