Inspirativní knihy aneb díla, která ve vás něco zanechají

Známe to všichni - děj s námi hne tak, že po dočtení trpíme takzvanou „knižní kocovinou". Zvýrazňujeme nebo vypisujeme krásné citáty a pasáže, k nimž se po chvíli znovu rádi vracíme, a pokud ne, alespoň se nad nimi na moment během čtení zarazíme. Většina děl v sobě něco skrývá - něco, čím nás inspiruje, ať už v jakémkoli ohledu.

Snad od samého začátku blogu si vedu knižní deník, kam si vypisuju převážně vtipné pasáže, ale také krásné myšlenky - byť tedy ne vždy se mi chce přestat číst (zrovna v tomhle ohledu jsou lepší e-knihy a zaškrtávání v nich). Ale moc ráda jím listuju a vracím se zpět k momentům, které mě v knihách zaujaly. Jazykem, myšlenkou, přesahem nebo klidně faktem, že i já se pokouším o vlastní literární tvorbu a nějak mě to nakopne. Tudíž jsem zapátrala jak v deníku, tak v paměti a vybrala knihy, které nějak inspirovaly mě. :)

Jako první musím zmínit Jsem roztříštěná od Tahereh Mafi. Pamatuju si, jak jsem původně tuhle sérii zavrhla, že to nebudu číst, když jsou věty uvnitř přeškrtané. Pak mi to ale stejně nedalo - a jak vidíte, vyvrbila se z toho jedna z mých nejoblíbenějších sérií. Roztříštěná mi představila experimentování v kompozici díla. Četla jsem ji v době, kdy dystopie frčely o sto šest, a já tak (nejen) díky ní objevila kouzlo vizionářství a pohrávání si s realitami. A co víc; existuje ještě nějaká jiná kniha, kde si hlavní hrdinka v ich-formě škrtá myšlenky, které by si neměla myslet? Mafi navíc výborně pracuje s psychickým vývojem postav a nezapomíná ani na detaily. Od třetího dílu už si třeba Juliette své myšlenky neškrtá, protože už se za ně nebojí.

Mimochodem, pokud chcete recept na správný mužský protějšek, který aspoň některými (zdravím) zamáchá ještě víc než Rhysand, je tahle série taky dobrou volbou. Pokud je u Juliette znát vývoj, tak u Warnera ještě víc. A... všichni milujeme ty záporáky nezáporáky, co.

Měli jsme experimentování se způsoby vyprávění, teď je na řadě samotný jazyk. Všímáte si, jak autoři pracují s metaforami a jak si s nimi překladatelé umí vyhrát? Poezie se většinou čte právě kvůli vytříbenému jazyku, který lze kolikrát najít i v próze, která pak nabírá zcela jinou hodnotu. Ostatně jsou díla, která se čtou převážně díky němu, kdy jazyk trochu předběhne samotný děj a téma - ano, mám na mysli Nabokovovu Lolitu. Ale i v současné tvorbě se dají najít poklady. Naprosto miluju obraznost vyprávění Patricka Nesse. Jazyk jeho děl plyne jako na vlnách, slova se na nich houpou a poskytují ze čtení daleko větší zážitek. A nemám na mysli jen užívání metafor; Ness je mistr ve vyjadřování emocí, vždy jsou tak nádherně popsané, že prostě ani nemáte šanci do toho příběhu nespadnout.

Je nutnost zmínit i Dej mi své jméno od Andrého Acimana, které jsem tedy četla v originále. Tahle kniha si hraje s jazykem tak moc, až u čtení zapomínáte, zda se to skutečně děje, nebo to je jenom v mysli hrdinů. Metafora za metaforou, což, jistě, trochu zpomaluje děj, ale této knize to ani omylem neuškodilo. Užila jsem si každou stránku a patrně bych se nad zvolenými jazykovými prostředky mohla rozplývat donekonečna.

Toxické vztahy. Slovní spojení, které se poslední dobou opakuje u spousty knih, neustále se řeší, ať mezi sebou hrdinové chovají zdravý vztah a nepřekračuje to jisté meze, které už (ehm ehm) nejsou romantické, byť se nad nimi spousta lidí rozplývá. No. Vím, že spousta čtenářů už vůči ní má své výhrady, ale já tvorbu Sarah J. Maas prostě zbožňuju. Jedním z těch důvodů je naprosto skvělá dynamika mezi postavami a také nepřehlédnutelná chemie mezi nimi. Snad nejvíc jsem ji vnímala u její DC tvorby Catwoman, kdy byla chemie mezi hlavními postavami vážně hmatatelná. I když jsem předtím znala pouze ship Catwoman a Batmana, s Batwingem jsem jí to věřila od první stránky. SJM prostě umí.

Už jsem článek nazvala „Knihy, které se vás něco zanechají", tak to pojďme vzít doslovně. Příběhy, nad nimiž budete ještě pár dní po dočtení přemýšlet, které vám jen tak nevypadnou z hlavy a na které už třeba vůbec nikdy nezapomenete. Jasným adeptem na takovou knihu za ty, které jsem letos přečetla, je Meta od Pavla Bareše. Kolem tohoto díla panuje poměrně veliký boom a to oprávněně. Vždycky mám strach k tomu něco říct, aby to náhodou nebyl spoiler. Meta je prostě jasná a všichni si ji přečtěte, jo?

Dovolím si tu zmínit Patricka Nesse podruhé, tentokrát s jeho dílem Něco víc. Zde totiž autor řeší otázku, kterou si klade snad každý z nás - co přesně nás čeká po smrti? Ness neustále řeší filozofické otázky a vytahuje na povrch ta nejhorší možná dilemata, jimž můžeme čelit. Příběh mi dlouho ležel v hlavě a věřím, že to něco zanechá v každém čtenáři. Netřeba dodávat, že Nessův um se slovy tomu jedině dodává na dokonalosti.

Dílo, o němž jsem letos napovídala už dost - Autoboyography. Protože život prostě není fér. Autorkám se povedlo zachytit banalitu všedního dne zároveň s těmi nevšednostmi a věcmi, které náš život naprosto zbytečně tíží, když bychom je prostě mohli nechat být. Čtení některých knih prostě bolí i uzdravuje zároveň a Autoboyography je toho jasným důkazem. Stejně tak i Můj brácha se jmenuje Jessica, to bylo taky výjimečné dílo.

A jaké knihy věčně inspirují vás? :)

(Psáno v rámci soutěže Soutěžím s překlady Presto.)