Co čte student bohemistiky #7

Tak, poslední shrnutí četby ke zkoušce v prváku! A už budu moct začít sdílet tu novější, která jistě bude poněkud zábavnější - nový literární blok se u nás týká převážně válečného období, tedy počátku 20. století, a tam jsou přeci jen autoři, kteří se zdají trochu stravitelnější. Ale než na to dojde, tak se pojďme podívat na poslední pětici autorů 19. století :)

Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie

S Borovským jsem se letos setkala poprvé a jeho předchozí tři díla mě příjemně překvapila. Tudíž jsem něco podobného čekala i od Elegií, a co si budem - měly být krátké, a já v momentu, kdy jsem měla pořádný skluz a termín zkoušky se blížil, vítala všechno, co jsem byla schopná přečíst do půl dne. Téma tohoto díla je jasné, z čeho vychází, a ano, bylo to velmi krátké, ale i v takovém prostoru se Borovský dokázal jednoznačně vyjádřit. A čpí z toho jeho klasická ironie.

Josef Holeček: Bartoň a Frantík

Když už jsem zmínila ten skluz, byla jsem vážně ráda, že se v seznamu neobjevili celí Naši. :D Bartoň a Frantík jsou jeho velmi krátkou částí a celé to plynulo poměrně rychle. Je to milé, nenásilné vyprávění o dvou chlapcích, kteří bydlí v sousedních domech a bůhvíproč mezi sebou stále zachovávají rivalitu. Bylo docela příjemné po všech těch vyloženě národabudičských elaborátech dostat do ruky něco takového. Sice to není nic převratného, takže si za pár měsíců rozhodně nebudu pamatovat, o co tam šlo, ale jako krátký čtenářský zážitek to posloužilo dobře.

Alois Jirásek: F. L. Věk, dva díly

Jirásek byl hned po Slávy dceři největší strašák. Vůbec, jak k tomuto autorovi přistupujete vy? My se ho tak trochu stranili už na gymplu a nehrozilo si od něj něco dát do maturitního kánonu. Vždycky o něm kolovalo, že se to nedá číst, že to je hrůza... Takže jsem byla trochu rozmrzelá, když jsem ho spatřila v povinné četbě. Na výběr bylo Temno, Proti všem a F. L. Věk, toho dva díly (protože jeden byl na Jiráskovy poměry asi příliš krátký, co já vím). Původně jsem si říkala, že bych šla do Temna, ale nakonec jsem rozjela F. L. Věka - a jsem za to vážně ráda. Mám-li být upřímná, nedočkala jsem se těch hrůz, o kterých jsem vždycky slýchávala. Naopak, Jirásek mě velmi mile překvapil. F. L. Věk se odehrává během národního obrození, tudíž si Jirásek vypůjčuje skutečně žijící osoby, čímž jsem se trochu bavila, a celkově sleduje život Františka Věka, od narození přes studia po dospělost. Stránky plynuly rychle a děj mě i vcelku bavil. Jak říkám, na to, co jsem o Jiráskovi slyšela, jsem byla příjemně překvapena. Víc mi sedl první díl, druhý už se trošku táhl, jak tam přibyla ještě jedna dějová linka, ale jinak nemám žádný problém. Takže se neděste, pokud jste na tom stejně. :D

Václav Rodomil Kramerius: Knížky lidového čtení

A tohle byla taky sranda. Něco málo jsem už měla načteno z prvního semestru, kdy jsme brali ten úplně počáteční vývoj česky psané literatury za národního obrození. Knížky lidového čtení jsou vesměs příběhy z dalekých krajů, upravených na naše poměry a psány hlavně pro služebnictvo, které se díky exotickým dějům mohlo aspoň na moment přemístit z náročné práce. A podle toho to taky vypadá. Občas to bylo dost přitažené za vlasy a některé popisné pasáže jsem vážně nedávala, ale jinak se to dalo, spíš jsem se nad celkovou kompozicí bavila. A kdyby se to teď převyprávělo v moderním jazyce, myslím, že by to pořád mělo úspěch. :D

Božena Němcová: Povídky

Povídky Boženy Němcové byly poslední knihou, po níž jsem sáhla, a přiznám se, že tu jsem proletěla opravdu rychle, protože jestli si to dobře pamatuju, měla jsem tak den nebo dva do zkoušky. Naštěstí jsme tedy nemuseli číst všechny, a navíc byly poměrně krátké. Němcová to prostě uměla; jazyk mi sice víc seděl v Babičce, ale i tohle bylo hezké. Nejvíc se mi asi líbila Karla. :)