středa 7. dubna 2021

Ve vlnách vína stopíme svou duši! | Poezie 1. poloviny 20. století

Kdysi jsem zavedla rubriku Co čte student bohemistiky, abych sem měla o čem psát, když nebudu mít čas číst to, o čem sem běžně píšu. A ani tak mi to nevychází. :'D Takže teď mám načteno semestr a půl dalších knih, o nichž bych se tu mohla rozepsat. Zrovna teď se v rámci poválečné literatury babrám s díly, nad nimiž mi místy zůstává rozum stát, tak se pojďme vrátit do doby, kdy poezie teprve tomuto všemu staví základ - do doby, kdy přichází avantgarda.

Pojem avantgarda jako takový se sám o sobě používá dost i teď. V literární historii mě odjakživa strašně baví, jak jednoduše je tu uplatitelné univerzální pravidlo, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Máme nastolený klasicismus - tak ho pojďme zničit romantismem. Máme romantismus - tak chceme psát věci ze života. Máme realismus - jenže náš život nikoho nebaví, pojďme psát o všem, jenom ne o každodenním životě. Skoro ustálený cyklus. Avantgardní směry, které se objevují koncem 19. století a vrcholí v první polovině dvacátého, jsou takovou třešničkou k pravému buřičství a rebelii (ač o buřičích tu budu mluvit jen málo).
Já osobně mám poezii moc ráda. Baví mě ta melodie, rytmus, rýmy a zbožňuju luštit metafory. Když si chce někdo se slovy vyloženě hrát, to je to nejlepší. Ale jo, hra ve stylu dadaismu je i na mě trochu moc. Tak se podívejme na básnické sbírky, které jsem četla v rámci literatury do roku 1945. Nepůjdu chronologicky; knihy jsou řazeny tak, jak jsem je četla, abych na nějakou nezapomněla (asi jako jsem si málem zapomněla do seznamu ke zkoušce napsat Nezvala, kterého jsem si užila skoro nejvíc ze všech čtených knih, stane se).

František Gellner: Po nás ať přijde potopa!

Jsem cynik, co si budem. Gellnerova poezie mi tak sedla na maximum. Přiznám se tedy, že jsem tuto sbírku četla už na gymplu k maturitě, ale bylo mi jasné, že si ji dám i na tento seznam. Ono básnění není jenom kytičky a motýlci a hrdliččin zval ku lásce hlas (dobře, Mácha taky není úplně příklad vyloženě něžné poezie), ono jde být kritický k soudobé společnosti, morálce, pokryteckým hodnotám a být perfektně sarkastický.

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit,
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.

Jiří Wolker: Těžká hodina

I Wolkera jsem četla k maturitě - a taky si ho vytáhla. Doteď s úsměvem vzpomínám na ten šok, kdy mi došlo, že ano, přesně rozbor na Těžkou hodinu jsem si napsala jako úplně první a taky jsem si ho před maturitou nepřečetla, a jak jsem taky všechno popsala dřív, než uplynul čas, a skončila jsem recitováním Máje. I to se může stát.
Každopádně, nejsem kdovíjaký zastánce proletářské poezie - a kdoví, jak by Wolker smýšlel, kdyby se dožil vyššího věku. V Těžké hodině přesto řeší atraktivní témata a spousta z těch básní prostě chytne za srdce. Mou nejoblíbenější zůstává Mirogoj, která patří k těm kratším, zato rozhodně nejúdernějším.

a každý mrtvý se přitiskl ke mně jako hlas úpěnlivý
a každý mrtvý se ptal:
Pověz mi, živý,
proč jsem umíral?

Vítězslav Nezval: Básně noci

Jestli mě tu sledujete delší dobu, asi víte, že dost trpím při gramatických chybách. Neumím si jich nevšimnout, což je někdy opravdu nanic. Proto jsem nejdřív byla k tvorbě podobné Nezvalově docela skeptická - přece jen je poetismus známý porušováním veškerých nastolených pravidel, čárky nás nezajímají, nějaká logika nám je někde ještě víc než u surrealismu, hlavně si chceme hrát. O to spíš mě Básně noci překvapily. Absence čárek mi tu vůbec nevadila, naopak jsem ji netypicky vítala; Nezvalova hra s jazykem je fascinující a získal si mě natolik, že si pořád jsem schopná vybavit několik veršů napříč celou sbírkou. Edisona ostatně známe všichni, ani o tom pořádně nevíme. Mně v hlavě utkvěla především část ze Signálu času, kterou si občas říkám i teď, kterou mám pořád v hlavě a kterou jsem už také uvedla i jednu svou povídku.

podsvětí je mrtvo rozpadlo se v prach
zítřek zažehná tvé zoufalství tvůj strach
noc je studená a vlny příliš mrazí

svět vás zničil svět vás křísí sebevrazi

Otokar Březina: Svítání na západě a Větry od pólů

S Březinou jsme si nesedli. A to vůbec. Bylo mi řečeno, že to je symbolista par excellence, ale přesto jsem nedostala tak úplně to, co bych chtěla. Nesedly mi předlouhé verše, neustálé omílání toho samého dokola, ano, smysl mi občas utekl někde po cestě, ale nic mě nepřimělo ho jít zase hledat. Bohužel, k dalším Březinovým sbírkám jsem už neměla chuť, toto nebylo právě šťastné setkání.

Stanislav Kostka Neumann: Kniha lesů, vod a strání

Když jsem o Neumannovi mluvila u zkoušky, při níž jsem dostala téma Buřiči, se zkoušejícím jsme se smáli, že de facto můžete Neumannovo jméno zmínit u každého směru první poloviny 20. století a on to psal. Neumann vystřídal spoustu směrů, vyzkoušel spoustu technik od dekadence po civilismus, ale já šla radši stejně do klasiky naturismu, do Knihy lesů, vod a strání. V tomto případě jde o poměrně jednoduchou poezii, místy to působí skoro jako říkanky, ale celkově se to čte strašně příjemně, přesně tohle je ten typ poezie, co vás lehce pohladí po duši. A zmínka o mém milovaném Rimbaudovi už tu je jen bonus.

Ale když už vypluli jsme jednou,
tak se také spolu shodneme.
Nebesa než podvečerně zblednou,
na literaturu klejeme.

Jiří Karásek ze Lvovic: Sexus necans a Zazděná okna

Že si přečtu Karáska, to mi bylo jasné ještě předtím, než jsme se o něm v hodinách vůbec zmínili. Dekadence mi vždycky byla blízká. Na gymplu o Karáskovi třídní jen tak nenápadně prohodila, že „měl ve svých dílech očividné homosexuální motivy, čímž pobuřoval společnost", na výšce nám bylo jednoduše řečeno, že byl homosexuál, tak o tom prostě psal. Tady tyhle mašinerie mě občas baví. :D
Každopádně, dekadence je směr, který se snaží zcela vytěsnit okolní svět; prostě se uzavřít do toho estetického, obklopit se snovým světem a na realitu se vykašlat. Místy to je v obou sbírkách znát, Zazděná okna ostatně už svým názvem mluví za své. Když teď tak čtu básnické sbírky psané po válce, kde Hrabal de facto bez ustání využívá erotické motivy, tohle mi přijde spíš úsměvné, a kolik pobouření to vzbudilo. A upřímně? Zase tolik té erotiky tam není. Ale když už, tak jsem se pobavila, to rozhodně. Název článku je ostatně verš z jedné básně v Sexus necans.

Ve vlnách vína stopíme svou vášeň!
Ve vlnách vína stopíme svou duši!
Ve vlnách vína stopíme svou vášeň!

Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF

Už u Nezvala jsem zmiňovala svůj opatrný přístup k poetismu. Do TSF jsem se ovšem zamilovala už na gymplu, kdy jsem se tedy v rámci hodin literatury dostala jenom k ukázkám, co se objevily v učebnici. O to spíš jsem si to čtení užila. Seifert si taky obratně hraje se slovy, skládá je do obrázků a obrazců a celkově to působí jako něco neskutečně originálního, že jsem si užívala snad každou stránku. Této sbírce jsem neváhala dát plný počet hvězd. Mám odsud spoustu oblíbených básní, k nimž se budu moc ráda vracet.

slečno slečno vy se mračíte
že po celý den vám pršelo
co by měla říkat tamhle ta
malá jepice
které pršelo po celý život?


Četli jste nějakého z výše uvedených autorů? Jaký vůbec máte vztah k moderní a avantgardní poezii? :)

8 komentářů:

  1. Četla jsem skoro vše, taky studuju bohemistiku. :D Poezie je pro mě náročná, radéji mám prózu. Ale na bohemistiku jsem šla kvůli jazyku, k české literatuře úplně vztah nemám. Nejraději mám asi 19. století a starší českou. Celé 20. století mám tak nastejno, všude mám své oblíbence. :) Ale ta poezie to bohužel není. :D Podobně to mám se současnou tvorbou. O próze jsem schopna mluvit poměrné dlouho a bez přípravy, o poezii ne.
    Kane

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, všude se něco najde :) Chápu, teď jsme na semestr vyfasovali vyučujícího, který poezií naprosto žije, takže jsme všichni přišli na to, že když jsme si mysleli, že tomu rozumíme, tak... nerozumíme :D

      Smazat
  2. Většinu těchhle autorů nejen znám, ale především mám jejich poezii strašně ráda. Dokonce jsem o tom kdysi napsala článek :D Ale máš pravdu - někdy je to dost těžko uchopitelné a hlavně má spousta těch mladých básníků své kouzlo právě proto, že nemusíme vidět, "co z nich vyrostlo". Někdy je mi to totiž trochu líto. I když je pravda, že třeba takový Seifert nezklamal. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je taky pravda, že to kolikrát pak ta léta trochu kazí :'D

      Smazat
  3. Ze seznamu jsem četla Neumanna, Wolkera a Gellnera a byla jsme spokojená. :)

    OdpovědětSmazat
  4. Většinu znám, ale vůbec jsem nečetla, jelikož jsem se jim z dálky vyhýbala.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za každý komentář! ♥