Ze svého druhého oboru sem četbu moc nepřidávám. Kurz britské literatury 19. století byl totiž převážně o jednotlivých básničkách a teď v americké 20. století čteme hlavně povídky. Ale i o tom je ostatně co říct. Oproti té české mám v téhle rubrice trochu skluz, takže dneska shrnu četbu z britské literatury a příště už se podíváme na tu americkou.
Pokud bych si tu měla zahrát na úvod jedné z esejí, které na anglistice věčně píšeme, dovolím si tedy položit otázku: Proč tolik lidí miluje Heathcliffa?
O Větrné hůrce jsem toho slyšela mraky. I moje mamka má jak knihu, tak film hrozně ráda, takže jsem do čtení šla s jistým očekáváním... a o to víc jsem byla překvapena. Četlo se mi to špatně, tak špatně, že jsem v půlce přesedlala na český překlad, abych se vůbec donutila tu knihu nějak dočíst.
Za své doby to sklidilo prý velký poprask; žádné romantické vylévání citů a objímání, žádné ultra šťastné konce, jen syrová realita a menší náznak estetiky hnusu. Což by mi samo o sobě nevadilo, ne, kdybych od toho asi nečekala to, co jsem čekala. Protože věc, kterou slyšíte pokaždé, když se nadhodí Větrná hůrka, je, jak je Heathcliff skvělý. Že to je úžasná postava. Že to je takový romantik, že tu Catherine tak strašně miluje. A já nad tím s každou další stránkou jen nechápavě kroutila hlavou, protože znám jen málo postav, které by byly odpornější než on. Moje znechucení nakonec dospělo k tomu, že jsem na vztah k Heathcliffovi a jeho povahu psala i seminárku :D Je to jistě zajímavé dílo, co se týče kompozice - příběh vypráví služebná, tudíž nevíme, co všechno jí můžeme věřit, a u spousty důležitých intimních scén pak taky nebyla přítomna. Ale to tomu místy opravdu škodilo, nebavilo mě to a strašně mě štval Heathcliff. Chápu, že Ralph Fiennes mu v očích publika asi trochu přidal, ale stejně. Za mě byla Větrná hůrka spíš zklamání.
Pýchu a předsudek jsem si přečetla už na gymplu, na to mě podobně jako u Hůrky navnadila mamka, která Austen naprosto miluje, a pak samozřejmě skvělý film. Tuším, že jsem byla ve druháku, to jsem si říkala, že si trochu nadběhnu v seznamu četby (dvacet knih za čtyři roky, teď se čtyřiceti za jeden semestr se tomu fakt směju :D)... a pak nám ji tam ani nedali na možnost výběru, co už. Teď se na to přece jen dívám trochu jinak než tehdy po dočtení, když už jsem na tu klasiku „zvyklejší" - tenkrát mě totiž velkolepý pan Darcy kdovíjak neuhranul a nechápala jsem, proč ho všichni tak milují a dávají za příklad všem romanťárnám. Upřímně, po Heathcliffovi ho beru všemi směry :D
Pro mě je Pýcha a předsudek spíš taková oddechová záležitost; prostě se plesuje, řeší se věci, které nám jsou na hony vzdálené, je to vtipné a člověk u toho prostě vypne. Jednou bych se ráda dostala i k dalším austenovkám.
Zato tohle bylo opět veliké utrpení, a to natolik, že jsem tu knihu ani nedočetla. Ano, přiznávám se, nedávala jsem to. A já nesnáším být v časovém presu, takže v momentě, kdy jsem absolutně nestíhala seznamy četby spolu s dalšími povinnostmi, mi přišlo, že strašně plýtvám časem, když čtu něco takového. Člověku připadá, že čte už hodinu, a pak zjistí, že má za sebou deset stránek. To jsem opravdu nedávala. Nic mě ke knize netáhlo, děj mi neseděl a pořád se směju té tradici ve staré literatuře, kdy se nesmí ani slůvkem naznačit, že mezi postavami došlo na sex. Na začátku stránky se hádají, na konci jsou od sebe a ona má dítě - spojitost si najděte někde mezi řádky. Chápu, o co Hardymu šlo, ale bohužel, pro mě to bylo prostě strašně nešťastně podané, takže jsem to v půlce nechala být. Netuším, jestli se k tomu ještě někdy vrátím.
Wilde je snad vždycky sázka na jistotu. Oba příběhy jsem znala už z dřívějška, na Filipovi jsem dokonce byla v divadle, takže tím spíš jsem se těšila na tvorbu, která mě určitě nezklame. A jistě, Wilde měl svoje názory a postoje, s nimiž ne vždy můžu souhlasit, ale stejně to byl génius. Obraz Doriana Graye mě bavil hodně, kdybych lepíkovala a podtrhávala, značím snad každou druhou stránku. Jen mi strašně vadily předlouhlé odstavce a sáhodlouhé proslovy, v tomto ohledu mi přišlo, že Wildeovi přece jen víc sedí to drama a že s nějakou omáčkou kolem se obtěžovat nemusel. A na kapitolu, kde Dorian vyjmenovává všechno, co sbíral, si stěžují snad všichni. :D
A The Importance of Being Earnest mě bavilo od začátku do konce, tohle je prostě neskutečně vtipně absurdní jízda, že to snad ani jinak nejde.
Máte rádi britskou literaturu z 19. století? Četli jste něco ze seznamu? :)
Četla jsem Pýchu a předsudek, kterou miluju a Na větrné hůrce, která se mi zas tolik nelíbila. :)
OdpovědětVymazatAbych byla upřímná, opravdu nechápu proč tolik lidí miluje Heathcliffa. Mě osobně rozčiloval a opravdu mě nenadchl.
Tess z rodu D'ubervillů mě láká už dlouho, ale teď nevím, jestli se do ní vůbec pouštět?
Tak tobě se třeba bude líbit 😅
VymazatCítím se hrozně, četla jsem jen Obraz Doriana Graye. :D Ale Pýchu a předsudek spolu s Na větrné hůrce mám v plánu. :)
OdpovědětVymazatHele, na klasiky není nikdy pozdě :D Snad se budou líbit :))
VymazatNa Větrné hůrce nebylo vyloženě hrozné, naopak, ale postavy mi taky nesedly. Nicméně stejně tak nemám ráda ani Pýchu a předsudek - teda jako mám, ale z pana Darcyho bych si na zadek prostě nesedla. :-D
OdpovědětVymazatPrávě čtu od Hardyho Daleko od hlučícího davu (konečně po sto letech od doby, kdy jsem byla v kině na filmu) a zatím je to krásné. A překvapivě právě ty postavy mi jsou strašně sympatické.