Recenze: Nevlastní sestra | Šťastně až navěky... a co bylo pak?

Počet stran: 373

Série: ---
Překlad: Adéla Špínová
Nakladatelství: CooBoo, 2019
Originální název: Stepsister
Hodnocení Goodreads: 4.10 (z 12 823 hodnocení)
Anotace:

Isabelle by měla být nekonečně šťastná - srdce krásného prince má na dosah ruky. Až na to, že ona není ta líbezná dívka, která ztratila skleněný střevíček a získala si princovu lásku. Je ošklivá nevlastní sestra, která si uřízla vlastní prsty, aby se chodidlem vešla do Popelčiny boty - která se teď plní krví.

Když princ odhalí Isabellin podvod, s hanbou ji vyžene. Nic jiného si nezaslouží: je totiž tuctovou dívkou ve světě, který si nadevše cení krásy. Bojovnicí, ačkoli všichni chtějí, aby sklopila hlavu a přizpůsobila se. Isabelle se snažila zapadnout. Dostát matčiným očekáváním. Být jako její nevlastní sestra. Milá. Krásná. Kousek po kousku se zbavovala svého já, aby mohla žít ve světě, který dívky, jako je ona, odmítá. A to z ní udělalo zlou, žárlivou a prázdnou bytost.

Dokud nedostala šanci změnit svůj osud a dokázat, co ošklivé nevlastní sestry vždycky věděly: aby ji někdo zlomil, musí udělat víc, než jí jen zlomit srdce.

Otázku z nadpisu si zřejmě klade každé dítě, které nad pohádkami přemýšlí i poté, co rodiče doufají, že je onen finální zvonec a konec uspal. Zvíře se proměnilo na člověka... a potom zase normálně vládlo? Karkulka vyskočila vlkovi z břicha... a pak zase žila normálním životem? A Popelce padl střevíček, ale co bylo potom? Jennifer Donnelly tuto otázku posunula ještě trochu dál. Neptá se jenom na to, co se stalo s hlavní hrdinkou - spíš na to, co se stalo se zápornými postavami. Hlavní hrdinkou Nevlastní sestry je totiž, jak už název vypovídá, Popelčina nevlastní sestra.

Na popravě nikdo nejásá tak hlasitě jako hrdlořez, který spravedlnosti unikl.

Isabelle kdysi žila v krásném domě, mohla si dovolit, nač pomyslela - ale přesto se všichni otáčeli za její nevlastní sestrou Ellou, která možná byla ušmudlaná, ale stejně ji všichni považovali za daleko krásnější. Teď Isabelle všichni opovrhují. Ella se stala královnou Francie a vyšlo najevo, jak odporně s ní ona, její matka a sestra Tavi zacházely. Isabelle by však svůj osud ráda změnila. Jenže to nemá tak úplně pod palcem ona, ale sudičky; nebo ty si to alespoň myslí.

Poslední dobou se těm populárním YA knihám, které Humbook propaguje na každé druhé stránce, raději vyhýbám. Velké haló kolem knihy mě vždy dokáže spolehlivě odradit - částečně taky proto, že většinou jdu proti davu a všemi vychvalovaná kniha se mi vůbec nelíbí. Proto jsem s Nevlastní sestrou tolik otálela, ale když se objevovaly názory od čtenářů s podobným vkusem, rozhodla jsem se to risknout. Tudíž pokud také stále váháte, nechte mě vás přesvědčit, že naprosto zbytečně.
Velkým lákadlem je už jen fakt, že Nevlastní sestra navazuje na Popelku a ke všemu je hlavní hrdinkou její nevlastní sestra. Od určité doby v pohádkách tíhnu spíš k záporákům, pokud jsou tedy dobře vykreslení, takže o to jsem byla zvědavější. A autorka využila své pole na maximum. Utvořila Isabelle osobnost, jakou si u záporáka představíte, jenom ji hlavní hrdina prostě nevidí. Ano, má svoje motivy, a to velmi opodstatněné. Skrze Isabelliny oči také vidíme ostatní postavy, které bychom v příběhu o Popelce nenáviděli, trochu z jiného úhlu a chápeme je zase trochu víc. Ani v pohádce všichni nemusí být jenom černí nebo bílí - postavy inklinují k oběma variantám a autorka si s postupným vývojem všech charakterů dokázala vyhrát na maximum.
Co vám anotace neřekne a podle mě je dalším velkým plusem, je fakt, že vypravěčem není pouze Isabelle. Střídá se se Sudičkami a Šancí. Sudičky spřádají osudy všech, hezky krůček po krůčku, a Šance má tendenci jim to kazit a nechat na náhodách a lidech, ať si svoje životy řídí sami. Jejich kapitoly mě strašně bavily. Autorka tak do příběhu zakomponovala další klasický pohádkový prvek se sudičkami a osudem, a strašně se mi líbila rivalita mezi odvěkými soupeři. Leckdy mi to připomínalo Good Omens.

Nevlastní sestra byla často vychvalována ve spojitosti s jazykem, jakým je vypravována, a to musím také potvrdit. Na nějakou obraznost si velmi potrpím, a pokud je do příběhu zakomponovaná dobře, tím líp - ne stylem, kdy vyloženě cítíte, že autoři měli potřebu psát krásné citáty, takže se to okřídlenými větami jen hemží a vy jich máte plné zuby. Ne, Jennifer Donnelly je sem zakomponovala naprosto perfektně. Jsou tu často, ale ani vám nepřijde, že do celkového vyprávění nepasují - spíš si troufnu tvrdit, že téměř celá Nevlastní sestra je vyprávěna metaforami a podobnými prostředky. Člověk si řekne, že to je pro pohádku poměrně typická záležitost, ale v tomto případě ji to ještě trochu povyšuje.
V knize se nachází velmi, velmi krátké kapitoly, které mi občas trochu lezly na nervy, ale autorka si tím pojistila, že tu knihu prostě nezavřete. Každá kratičká kapitola má to své, kterým vás nutí pokračovat dál, takže se dostanete do půlky děje, ani to nepostřehnete. Příběh navíc plyne velmi rychle a autorka nešetří ani humornými scénami.

„Mám takový pocit."
„Jaký pocit?" nechápala Tavi.
„Ten pocit, že chcete vlastnit něčí tělo i duši, odvést ho od všech ostatních a mít ho pro sebe na věky věků," vysvětloval Hugo zasněně. „Říká se tomu láska."
„Ne, tomu se říká únos."

I Nevlastní sestra by si mohla vysloužit hashtag #girlpower. Isabelle i její sestra Tavi tak úplně nesplňují požadavky, které ve své době měli muži na ženách. Tohle si vůbec celkově souzní s pohádkovým motivem - krása není všechno, a to, že vás někdo za krásnou nepovažuje, neznamená, že to neudělá někdo jiný. Autorka s touto myšlenkou hodně koketovala a vybruslila z toho parádně. Nebýt některých naturalističtějších scén a těch složitých metafor, klidně by to mohlo sloužit i pro dětské publikum jako pokračování pohádky o Popelce.
Jistě, jelikož se tu pořád oháním tím termínem „pohádka", je jasné, kudy to povede, a už od samého začátku trochu tušíte, kdo bude tahat za nitky a jak to všechno dopadne. V takových příbězích si autor musí trochu víc máknout a Jennifer Donnelly nezklamala. Jsem ráda, že Nevlastní sestra dopadla tak, jak dopadla, a vím, že bych se do ní klidně někdy pustila znovu.
Grammar nazi verdikt: Překlady Adély Špínové jsou jistota. Perfektní hra se slovy, žádné kostrbaté věty, a za celou knihu jsem tam našla snad jen jednu chybu.

Za sebe vám tedy Nevlastní sestru rozhodně doporučuji, ať už jste příznivci retellingů, či ne, rozhodně vám příběh má co dát. No a já teď budu vyhlížet další netradiční retellingy. :)

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji e-shopu MegaKnihy!

Na Nevlastní sestru se můžete podívat tady.