Co čte student bohemistiky #5

Co jsem to posledně říkala, že bych chtěla tuhle rubriku dojet, než začne další semestr...? No, tak to bych asi nebyla já. Seznam povinné četby je tu nanovo, ale o ten starý vás neochudím. Dneska tedy další čtveřice autorů se šesti díly.

Vítězslav Hálek: Večerní písně
Když vedle sebe učebnice a odborná literatura staví vrstevníky Hálka a Nerudu, vždy uvádí, že teď sice máme radši toho druhého, ale ve své době byl populárnějším Hálek. Nerudovu tvorbu už jsem shrnovala v předchozím článku a vesměs mě dost zaujala, takže jsem byla na Hálka dost zvědavá. A výsledný verdikt? Nemůžu si pomoct, ale prostě mi to všechno přijde jenom jako jednoduché říkanky. :D Hálek na mě příliš dojem neudělal. Četlo se to příjemně, to ano, ale od tak oslavovaného poety bych čekala krapet víc. Ale ostatně mám z celého období nejradši Máj a ten byl ve své době tabu, což asi taky o něčem vypovídá.

Jaroslav Vrchlický: Poutí k Eldorádu
Tak tohle mi nanejvýš sedlo. Básnickým dílům se nevyhýbám a na Vrchlického jsem se těšila. Na rozdíl od výše zmíněného Hálka splnil vše, co si od vysoké poezie představuju. Metafora za metaforou, obraznost z toho doslova křičela, při každém opakovaném čtení řádku nalezeno něco nového - a trochu toho rebelství v tom všem, parnasismus ve své plné kráse. Chápu, že to je zároveň důvodem, proč se to spoustě lidem nelíbí, ale já bych si to klidně někdy přečetla znovu. :)

Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra, Epigramy, Král Lávra
Od Borovského jsem doposud nic nečetla, jenom jsem si pamatovala Krále Lávru, jak jsme kdysi na základce četli úryvky z čítanky. A tak se Borovský zařadil k autorům, kteří mě za letní semestr dovedli mimořádně překvapit. Věděla jsem, že byl buřič, ale nečekala jsem, k jakému druhu díla se dostanu! Bavila jsem se od začátku do konce. Křest svatého Vladimíra je plný trefných metafor a kolikrát jsem koukala, jak současným jazykem psal (a taky jak sprostě, to se v poezii jen tak nevidí). Epigramy už se mi líbily o něco míň. A Král Lávra je prostě klasika.

Karel Václav Rais: Kalibův zločin

Jako děti se nikdy tak zcela nevyhnete tomu, co si v televizi pouští rodiče, a tak jsem odmala koukala na Souboj Titánů, kroutila hlavou nad „efekty", které už moje generace přijímala trochu zpátečnicky, a hlavně tak poznala Caliba, vládce bažin. Jaké zklamání přišlo, když jsem zjistila, že tady není Calibos, ale Kaliba... Každopádně jsem měla vydání s ilustracemi Mikoláše Alše, které mám zvlášť u klasik opravdu ráda. A upřímně - nebylo to zlé. Ano, je to takové nenásilné a plyne to pomalým tempem, ale četlo se to fajn. Hlavní hrdina Kaliba není klasickým příkladem macho hrdiny, a ačkoli to hodně čtenářů kritizovalo, mně se to naopak líbilo. Nemohou být všichni svalnatí, čestní a nebojácní Rhysandové, že ano? Náhled do života citlivého Vojty, tak trochu mamánka, byl tak aspoň zajímavým. Jen mě trochu mrzelo, že na ten zločin čekám jako Divadlo Sklep v rozboru Bible na Ježíše, a ještě byl popsaný tak nějak všelijak. Ale rozhodně to patří k těm lepším ze seznamu.