Recenze: Tokyo Story | Za láskou až na konec světa

Počet stran: 176

Série: ---
Nakladatelství: Pointa, 2020
Hodnocení Goodreads: 3.29 (z 7 hodnocení)
Anotace:

Alice cestuje z Prahy do Japonska s jediným cílem - najít někoho, kdo byl v jejím životě důležitý. Muže, s nímž se seznámila v Praze a do kterého je i po dvou letech stále beznadějně zamilovaná. Jenže najít jednoho člověka v mnohamilionovém Tokiu se zdá být prakticky nemožné. Alice zná jen jeho křestní jméno, po ruce má starou fotografii a její japonština má k dokonalosti daleko. Nic z toho ji však nedokáže odradit.

Zběsilé pátrání získá zcela nový směr, když jí do cesty vstoupí nečekaný pomocník. Japonský mladík, který se po studiích v Americe vrací za svou rodinou na Hokkaidó, aby se oženil a převzal otcovu firmu. Alici nazývá praštěnou cizinkou. Myslí si o ní, že je šílená a zoufalá. Ale udělá cokoli, aby byla šťastná.

Najde Alice lásku svého života? A může si být jistá, že je to skutečně ta pravá?

Vždycky jsem ráda, když dostanu příležitost sáhnout po české tvorbě. Ať už si spousta čtenářů tvrdí, že se našim autorům vyhýbá, nebo je přirovnávají k čemukoli; na původní české tvorbě jde vždy poznat, že ji napsal Čech. Obraznost skrytá ve slovech, která nám přijdou přirozená, celkové vyjadřování a nadhled, který zahraničním autorům leckdy chybí, a pak taky jakási imaginární spojitost mezi autorem a čtenářem, která se zdá trochu bližší. Když se na Pointě objevilo Tokyo Story, po přečtení ukázky jsem knihu ve vydání podpořila. Udělala bych to po jejím přečtení znovu?

Na okamžik se zdálo, že ji políbí. A pokud ano, ona se nebude bránit.

Když byla Alice na vysoké, zamilovala se do jednoho studenta z Japonska. Ten pak ale odjel, aniž by si vyměnili kontakt, čehož strašně lituje - a dožene ji to k tomu, že si po pár letech bezmyšlenkovitě koupí letenku do Japonska a rozhodne se svého milého najít. Sice nemá moc indicií, ale odvážnému štěstí přeje, ne? Ke všemu hned první den potká sympatického Hikarua, který se nabídne, že jí pomůže. Jenže to by nešlo, aby se neobjevily komplikace, a nejenom ty, co se týče hledání Katsua.

Jsem náročný čtenář. Vím to. Vyhledávám spíš knihy, které mě nutí přemýšlet, u nichž musím dávat pozor, co se šustne mezi řádky, aby mi náhodou něco neuteklo. I tak se ale občas snažím povolit a přečíst si něco oddechovějšího, jak se říká - něco, kde prostě dočista vypnete. Bohužel musím konstatovat, že buď mi to vůbec nejde, nebo prostě nenacházím dobré knihy ani mezi těmi oddechovkami.

Námět knihy mluví za své, ale právě proto jsem si Tokyo Story vybrala jako dovolenkové čtení. Vzala jsem si ho k cestování, abych měla co číst po večerech a mohla se culit nad jiskřením mezi hlavními hrdiny. V tomto případě je patrně všem od začátku jasné, kam to všechno povede a jak to skončí, ale tím spíš je důležitější vyplnit cestu k tomu. Místo příjemného čtení jsem nad řádky spíš jen koulela očima.
Knihy s jednoduchým dějem by měly stavět převážně na postavách. Příliš se jich tu nevyskytuje, takže tím spíš by čtenář měl poznat Alici a Hikarua, ústřední dvojici, která se pachtí po Japonsku a hledá dávno ztracenou lásku. Jenže oba byli akorát tak na proplesknutí. Když už jsem si místy říkala, že bych se s nimi mohla sžít, přišla další debata, další neuvěřitelná náhoda, další zklamání. Za to, co obě postavy předváděly převážně ke konci, by si zasloužily facku Thanosovou rukavicí, a to minimálně dvakrát. Ploché postavy, vývoj z řádku na řádek, a přesto se mi zdálo, že stagnují na tom samém a chovají se jak malé děti.
Doufala jsem, že to vylepší alespoň prostředí - a oceňuju, že autorka zakomponovala prvky japonské kultury do protivky s těmi českými, jak Alice neustále zmatkovala. Ovšem její honička za Katsuem mi přišla poněkud přitažená za vlasy, do cesty se hlavní hrdince stavěly náhody stylem deus ex machina, a... upřímně mě trochu fascinuje, jak kdykoli v knihách dochází na hledání někoho blízkého, rázem přestane existovat Facebook. Zuckerberg očividně nemá takový vliv, jak si myslel.

„Už se ti někdy stalo, že jsi vůbec nevěděla, co vlastně chceš?"
„Myslíš, jako když se v obchodě nemůžu rozhodnout, co si koupit k obědu?"

Když se do čtení musíte nutit, je to dost podstatné mínus. Čekala jsem, jak to skončí. Postavy mě nebavily - bylo mi vlastně úplně jedno, co se s nimi stane. A nevyskytovalo se tam kdovíjaké napětí, všechna naťuknutá vážná témata, která se tam mohla objevit, byla okamžitě pohřbena Alicinou pitomostí. Jsem ochotná přívírat obě oči, když jde o prvotinu, ale tady je musím dočista zavřít. Ano, byly tam světlé chvilky. Ale bylo jich málo. Nevylepšil to ani fakt, že autorkou je Češka - upřímně, působilo to na mě, jako by to nejdříve napsala anglicky a teprve potom celé překládala do rodného jazyka, protože stavba vět zůstávala vyloženě anglická a tu krásu, kterou pokaždé hledám v původní české tvorbě, jsem tu bohužel nenašla. Navíc pořád tak úplně nerozumím, proč se v knize Tokio píše s měkkým i, jak jsme zvyklí, ale v názvu (zřejmě kvůli slovíčku story?) to je s ypsilonem.

Podpořila bych tedy Tokyo Story znovu? Ne, nejspíš ne. Mrzí mě to, dalo se s tím vyhrát daleko víc. Doufala jsem v romantickou oddechovku, ke které se někdy budu vracet, ale myslím, že v tomto případě to nehrozí. Pokud ale chcete zkusit romanci z jiného prostředí, třeba budete spokojenější než já. A určitý potenciál v tom stále vidím, takže pevně věřím, že až se autorka pustí do něčeho dalšího, dopadne to daleko líp.