Co čte student bohemistiky #6

Další shrnutí povinné četby za první ročník na bohemistice. Teď už nás bude čekat jenom jeden článek, co se týče literatury 19. století, a pak už začnu s četbou, kterou načítám teď. :)

Josef Václav Sládek: Selské písně a české znělky

Sládka známe snad všichni už od základky - znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les... Věděla jsem, že od něj můžu čekat pravé rýmy, a dočkala jsem se alespoň zajímavého čtení. Jak už je ostatně patrné z názvu, básně jsou o životě na českém venkově, a na žádné přikrášlování kdovíjak nedochází, i když jde o poezii. Surovost tehdejší doby tu je zachycena ve své pravé podobě, až mi z toho někdy bylo i trochu smutno. Ale je hezké vědět, že rebelové byli vždycky. Sládkova tvorba nebyla špatná.

Jaroslava Janáčková: Příběh tajemného psaní

Ke zkoušce jsme si měli přečíst i nějakou odbornou literaturu, nejen beletrii, ale ruku jsme měli dočista volnou. Původně jsem si chtěla přečíst něco o Máchovi, protože ten se stále řadí k mým největším oblíbencům za 19. století, ale pak jsem si řekla, že zkusím tvorbu Jaroslavy Janáčkové. Naši vyučující ji docela vychvalovali, že se dobře čte, tak jsem to riskla. A i mezi odbornou četbou se dají najít záživné knihy. Janáčková skutečně píše dobře, knížku jsem měla snad za dva nebo tři dny přelouskanou, a to i s tím, že jsem si neustále vypisovala poznámky. Příběh tajemného psaní je o Boženě Němcové a tvorbě Babičky - jak k ní asi přišla, proč ji začala psát, proč psala o tom a tamtom... a bylo to opravdu zajímavé. Jestli mě něco na studiu literatury baví, tak přesně tohle. Pátrání po autorových záměrech ze všemožných pramenů. :)

Zikmund Winter: Rozina sebranec

Od Wintera, kterého jsem z gymplu znala spíše jako historika, jsme měli na výběr ještě Peklo, ale to jsem v knihovně už nestačila sehnat, takže to odnesla Rozina. Funfact: původně jsem si myslela, že to je ten Rozina. Byla jsem docela překvapená, když se z toho vyklubala holka. :D Každopádně, od Wintera jsem do té doby přelouskala jednu knihu o dějinách českých měst, do níž jsem nakoukla při tvorbě maturitních otázek do dějepisu, ale z toho jsem si nemohla udělat obrázek o jeho próze. A upřímně, nic moc. Ze začátku to bylo docela dobré; Rozina se s ničím neštve a je to na svou dobu dost rázná hlavní hrdinka, ale pak to sklouzlo ke klasické typizaci tehdejší doby. I když Rozina de facto protestovala proti roli poslušné ženušky a hospodyně, pozornost se upínala na jejího muže a soudobou tradici. Ale pak je aspoň trochu zajímavé se na to dívat ze současného hlediska, kam až jsme se v některých myšlenkách posunuli.

Ale abych to shrnula; ne, Winter mě kdovíjak neohromil, a jsem si jistá, že už za pár měsíců nebudu vědět, o čem to bylo.

Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu

Když jsem v seznamu uviděla Zeyerovo jméno, doufala jsem pro Radúze a Mahulenu, které jsem si pamatovala z gymplu; dostali jsme na výběr tři díla a ti dva tam nebyli. Jak už mě tlačil čas blížící se zkoušky, zvolila jsem pravděpodobně to nejkratší. Nevím, proč jsem si původně myslela, že to budou básně... ale upřímně? Byla jsem docela mile překvapena. Styl psaní mě zpočátku oslovil, a i když nejsem nějaký nadšenec do náboženství, tohle podání se mi líbilo.

Josef Karel Šlejhar: Kuře melancholik

No. Tohle bylo silný kafe. Četbě Kuřete jsem se na gymplu úspěšně vyhnula, ale tady mě to minout nemohlo. Nebylo to tak, že by mě Šlejhar nelákal; spíš jsem se bála tématu a zpracování. A ano, byl to hnus. Při čtení těch řádků mi bylo až odporně. V téže době se zrovna začínalo řešit BLM, takže ke vztahu k tomu jsem si v knize zaznačila dost pasáží o násilí, nad nímž autor neustále dumal. A já jsem cíťa, takže ke mně utrpení toho malého kluka mluvilo dost silně. Nemyslím si, že se ke knize ještě někdy vrátím, na mě to je skutečně napsané až příliš naturalisticky, ale jako takové to bylo dobré.