Náboženství v YA

Zdravím, plamínci! Jsem tu s dalším tematickým výběrem. Nápady na některé články holt přijdou naprosto znenadání, když třeba věšíte prádlo, takže ho v tu chvíli nemůžete napsat, ale pak se člověk dva týdny pachtí s recenzí... co už. Tentokrát jsem se rozhodla zaměřit na náboženství - autoři často zakomponují víru jako součást osobnosti, ale zmíní to jenom tak „na okraj". Tady se chci podívat na knihy, kde náboženství hraje velkou roli, kde ho autoři dovedli skvěle zpracovat a jak se s tím zkrátka young adult literatura umí popasovat.

Já sama jsem nevěřící a myslím, že tím spíš jsem otevřená všemožným názorům a druhům víry. Toto téma je pro mě vždycky velkou výzvou - ráda čtu o různých vírách, jak se praktikují, kdo je kdo, jak to všechno funguje. Oceňuju, když jsou autoři skutečně schopní mě o těch pilířích jednotlivých náboženství přesvědčit, natož když jsou schopní vystavět fungl nové náboženství ve fantasy universu. Tady je tedy můj výběr, pokud jste na tom s tou zvědavostí stejně a chcete se třeba i něčemu přiučit.

Autoboyography

Knížka, která mě nedávno rozložila a která je za mě rozhodně jedno velké doporučení, pokud čtete anglicky (překlad je evidentně v nedohlednu). Velkou roli tu hraje mormonská církev, jejímž vyznavačem je druhý hlavní hrdina. Mám dojem, že o Mormonech jsem už někde četla, ale tohle bylo moje první velké setkání s jejich pohledem na svět. Strašně se mi líbilo, jak byl příběh podáván skrz oči hlavní postavy, která se do města plného Mormonů přistěhovala v pubertě, tudíž viděl spoustu paradoxů, ale zároveň i očima druhého hlavního hrdiny, který v takovém prostředí vyrůstal a přišlo mu tudíž naprosto přirozené. Zkrátka kniha, která vás donutí nad věcmi přemýšlet, takže není divu, že to přispělo k mému konečnému zážitku ze čtení.
Recenze tady.

Temnota

Co si budem, téma islámu je u nás v mnoha debatách dost kontroverzní. Kiersten White zasadila Temnotu do doby knížete Drákuly a neustále se zmiňuje Osmanská říše a Konstantinopol, čili to je jeden velký boj křesťanství s islámem, a to ve své ryzí podobě, jak to známe z hodin dějepisu. A za mě si s tím autorka poradila skvěle. Dívala se na aspekty obou vír z několika úhlů, což jí ostatně poskytoval dostatek postav, které se v knize mihly. Zvládla do příběhu vměstnat snad vše - sebepřijetí, konvertování, paradoxy obou vír i pilíře obou vír. Zkrátka jsem jí to věřila.
Víc jsem se klasicky rozepsala v dost áchací recenzi.

Rebelové vln

O čem v náboženství čtu vážně ráda a po čem se ještě radši pachtím, je fanatismus. Bezhlavé uctívání někoho, o kom se vlastně vůbec nic neví, dodržování jednoho paradoxu za druhým a ticho v době, kdy nastanou otázky. Ačkoli se mi kniha jako taková nelíbila, Rebelové vln ten fanatismus zvládli perfektně (ano, byla to jedna z mála věcí, co mě v příběhu zaujaly). V knize se střídají tři hlavní hrdinové, z nichž jeden pochází z teokratického státu, kde božstvo hraje prim, skrz něj autorka podává takový způsob života i Benovo postupné odhalování pravdy, která se za tím vším uctíváním skrývá. Aspoň tohle se autorce v knize povedlo.
Recenze tady.

Snílek Neznámý
Předchozí knihu jsem si při čtení zrovna neužívala, tak to pojďme vynahradit tou, kterou jsem doslova hltala. Snílek Neznámý si zasluhuje daleko víc pozornosti, než která mu je dopřávána. Už třeba jen kvůli tomu, že se jedná o jeden z mála bezchybných překladů! V rámci náboženství má Snílek svoje trochu extra místo, jelikož tady dochází vyloženě na ztělesnění božstva. A tím pádem máme k dispozici spoustu metafor a skrytých významů, která se odhalují postupně, a to je při čtení snad ten nejlepší zážitek. Jedním ze dvou hlavních hrdinů je Sarai, dcera kdysi obávané bohyně, která zůstala spolu s hrstkou dalších dětí bohů poté, co byli bohové vyvražděni lidmi. Laini Taylor tady nadhazuje spoustu otázek, co se víry tak nějak všeobecně týče, a i když se toto vždycky odehrává spíš jen tak „v pozadí" - ale jak to pak všechno zapadá do sebe, věřte mi, na ten správný wow efekt to rozhodně má.
Recenze tady.

Nejdelší den Adama T.
Ano, jistěže jsem si musela najít prostor sem vecpat i tuhle knihu, to bych nebyla já :D Nejdelší den Adama T. se zkrátka řadí ke knihám, které mi učarovaly naprosto ve všem, a i tady se velmi řeší náboženství. Hlavní hrdina Adam je totiž synem faráře anglikánské církve, tudíž nám autor téměř nepřetržitě podává vysvětlení vztahu této víry k homosexualitě. Takový další vykřičník v už tak dost nepovedeném vztahu otec-syn. Patrick Ness tu upozorňuje na to, jak se víra dívá na LGBTQ+, což je ostatně pořád dost velký problém. A i tak se mu to daří z několika pohledů, nejen z toho farářského. Ale u Nesse už to je trochu zvykem, že pokaždé nadhodí tolik otázek, že člověk u toho čtení sotva stíhá přemýšlet, co?
Velmi, velmi áchací recenze tady.

Percy Jackson
Nemůžu zapomenout i na tuto stránku již klasického čtení - a tím není nikdo jiný než Rick Riordan. Jeho díla se vždy točí kolem nějaké mytologie, tudíž otevírá otázku nejen starodávných příběhů, ale také starých bohů, ať už řeckých, jak je tomu v Percymu, nebo římských, severských i egyptských. Riordan už je v tomto zkrátka klasikou a pokaždé to je sázka na jistotu, že si s jednotlivými mytologiemi skvěle pohraje. Například v Percym nenajdete jenom slavné bohy, ale také méně známé příběhy, jimiž jsme se kdysi prokousávali v Petiškových Starých řeckých bájích a pověstech. Sama za sebou mám celého Percyho, dva díly Cartera Kanea, kde hrají velkou roli egyptští bohové, i dva díly Bohů Olympu, kde se pro změnu neustále čachruje mezi řeckou a římskou mytologií. Teď autorovi vychází Magnus Chase se severskou, na kterou se jednou rozhodně chystám taky. Výhodou u Riordana budiž i fakt, že se při čtení rozhodně dost nasmějete.

Už jsem na začátku článku zmínila i vymyšlená božstva, což? Z fantasy světů, kde autoři neopomněli vybudovat jen země a historii, ale také náboženství, nelze nezmínit tvorbu Sarah J. Maas, která v každé své sérii naťukne zcela jinou víru. Kolem náboženství se to také dost točí ve středověkém fantasy Anthonyho Ryana Píseň krve, tam si hlavní hrdina klade dost podstatných otázek. A pak samozřejmě musím zmínit Nikdynoc, Eragona, nebo třeba Divotvůrce, kde si autoři také s otázkou víry trochu hrají.