Recenze: Snílek Neznámý | Sny neznají mezí

Počet stran: 488

Série: Snílek Neznámý, 1
Překlad: Adéla Špínová
Nakladatelství: CooBoo, 2018

Originální název: Strange the Dreamer

Hodnocení Goodreads: 4.35 (z 57 944 hodnocení)
Anotace:

Sen si vybírá snílka, nikdy ne obráceně. Lazlo Neznámý, sirotek a knihovník, se vždy obával, že jeho si vybere nějaký obyčejný sen. Ale i přesto byl již od svých pěti let posedlý mytickým ztraceným městem Pláč. Avšak na to, aby se ho vydal hledat přes půlku světa, by musel být mnohem odvážnější. A tak ho hledá v knihách. Každou zmínku o městě, které záhadně a nenávratně zmizelo. Až do chvíle, než se mu jako zázrakem naskytne příležitost, aby vyrazil se skupinou legendárních válečníků a splnil si svůj sen... nebo ho ztratil navždy.

Co se stalo v Pláči před dvěma sty lety? Proč byl najednou odtržen od zbytku světa? Kdo je velitel známých válečníků a jakou tajemnou záhadu se snaží vyřešit? A proč mu může pomoci zrovna Lazlo?

Odpovědi čekají ve městě Pláč, stejně jako bohyně s modrou kůží, která navštěvuje Lazla ve snech. Jak o ní může snít ještě předtím, než ji potkal? A jestliže jsou všichni bohové mrtví, proč se ona zdá tak skutečná?

Kolem Snílka Neznámého se svého času strhla dost velká lavina. Všichni obdivovali obálku a poetický styl, jakým to Laini Taylor napsala. A byť už u nás autorce jedna série vyšla, tohle bylo moje první setkání s ní. A jsem unešená.

Zakažte lidem cokoli, a budou po tom prahnout jako po spáse své duše, a obzvláště v případě, že je to navíc zdroj nepřekonatelného bohatství.

Lazlo je sirotek, a tak mu říkají Neznámý. Pracuje v ohromné knihovně a je to snílek. Sní o tom, že jednoho dne spatří Pláč, Nespatřené město, které oplývá spousta tajemství. A tak je jasné, že když se v knihovně objeví Eril-Fane, legenda Pláče, Lazlo neváhá. Společně s dalšími vynálezci a zručnými lidmi se vydává do Pláče odhalit záhadu, která je v něm ukrytá.
Oproti tomu Sarai žije v Pláči. Respektive nad Pláčem v ohromné citadele, která stíní celé město. Sarai je potomkem bohů, které Eril-Fane vyvraždil. Nikdo netuší, že pět takzvaného „potěru bohů" přežilo. Všichni se obávají, co příchod cizinců do Pláče znamená, a ví, že za tím vězí něco víc.

Na Snílka Neznámého se pěly ódy, když vyšel. Klasicky jsem tomu úspěšně odolala a dostala se k němu až teď. Samozřejmě jsem se kvůli té ohromné propagaci docela bála, abych zase nebyla výjimko, co se týče zklamání. Ale už od prvních pár stránek mě příběh chytil a nepustil.
Hlavní hrdinové, kteří nám zprostředkovávají příběh, jsou dva, zmínění Lazlo a Sarai. Což mě tedy zároveň i trochu mrzí, protože to, co Lazlo o Pláči nevěděl a mělo to být tajemstvím, jsme se dozvěděli hned o pár stránek dál od Sarai. V tomhle ohledu mě to trochu štvalo, že hned všechno víme, a na druhou stranu tam oba dva střežili tajemství klidně půl knihy a mně praskaly nervy, kdy to konečně řeknou. Autorka tu dala oba extrémy.
Ale jsem si jistá, že s oběma se hravě sžijete. Lazlo je knihomol, což ostatně mluví za vše. Je to ten typ postavy, kterou si prostě nejde nezamilovat - má dobré srdce a jeho milé chování nepůsobí násilně, autorka ho skutečně vystihla tak, abyste mu to věřili. A pro nějakou vtipnou hlášku taky nejde daleko.
Sarai je v tom božském ohledu poněkud zajímavější, ale asi nedokážu určit, čí kapitoly mě bavily víc. Oba hrdinové zprostředkovávali tentýž příběh, jenom z trochu jiného pohledu. Občas to autorka prolnula, že se v jedné kapitole mezi řádky hned oba vystřídali, což mi tedy chvílemi připadalo trochu zmatečné, ale do děje jsem se rychle vrátila.
V knize se jinak vyskytuje spousta vedlejších postav, z nichž každá má svou důležitou roli. Autorka nezapomněla všem vymyslet zapeklitou minulost, kterou Lazlo postupně odhaluje, a perfektně si vyhrála i s psychikou všech hrdinů. Jenom abych se teda přiznala, Lazlův věčný sok Thyon mi chvílemi dost připomínal kopii Draca Malfoye.

O Snílkovi se tvrdí, že má velmi poetický jazyk. Trvalo mi, než jsem mu přišla na kloub - ono to je totiž spíš v popisech. Něžnost, s jakou autorka popisuje lásku, je prostě úžasná a najdete ji jen v málo knihách. Sáhodlouhé popisné pasáže nebaví nikoho, ale tady to bylo jako balzám pro duši.
Laini Taylor se tímto taky zařadila mezi ty autory, jimž není vůbec nic svaté. Znáte to, když čtete a rvete se za vlasy, protože moc dobře víte, že autor se s postavami nemazlí? Že je klidně umučí, dá jim naději a pak zabije? Snílek je to samé. Autorka si s postavami pohrává a nevíte, co jim udělá příště. Kolikrát jsem vážně měla chuť jim všem vyškrábat oči za to, co se dělo.

Někteří lidé se rodí proto, aby dělali velké věci, a jiní proto, aby pomáhali velkým lidem dělat velké věci.

Je tedy pravda, že některé plot-twisty jsou poměrně odhadnutelné, ale spousta jich taky není. I na pozadí probíhají určité linky a autorka vám vždycky nadhodí jenom náznak, na který stejně po chvíli zapomenete. Největší překvapení ovšem přišlo na konci. V jednu dobu to totiž zapadlo úplně všechno, já si vybavila, co se stalo dřív, a zůstala jsem na to bez dechu zírat. Na férovku říkám, že už jsem u žádné knihy dlouho neměla zatajený dech. Ne obrazně, doslova. A u Snílka se to znovu povedlo.

A co víc ještě můžu pět? Můj grammar nazi verdikt zní jasně: DĚKUJU. Protože za celých těch čtyři sta stránek jsem našla snad jen dvě chyby. Čárky byly tam, kde měly, žádné překlepy, žádné jiné chyby, prostě nádhera. Nádherný překlad, který zanechal krásu jazyka. Po dlouhé době velmi příjemné čtení i z této stránky.
Co dodat? Snílek mi vyrazil dech. Zběsile jsem otáčela stránky, co se stane dál. Kapitoly jsou krátké, což vás k tomu nutí ještě víc, a po tom konci akutně potřebuju druhý díl. Navíc, ta obálka je opravdu krásná.

Jenom teda nevím, co slibuje anotace, ten příběh se ubírá úplně jinak a hlavně se točí spíš kolem jiných věcí, ty zmíněné tam jsou jen okrajově. Taky jsem podle toho očekávala, že si teda sny budou lidi nějak vybírat, ale nic z toho tam ani nebylo zmíněno, natož že by se Lazlo bál obyčejného snu. To mi přišlo trochu zavádějící.

„Bál jste se jako dítě tmy?"
„Ano."
„Přestože jste racionálně věděl, že tam není nic, co by vám mohlo ublížit."
„Ano."
„Tak vidíte. Tady v Pláči jsme všichni dětmi ve tmě."

Za sebe vám Snílka rozhodně doporučuju. Tu knihu jsem zavřela s jediným slovem na rtech: Páni.
Četli jste Snílka i pokračování? Který příběh vás naposledy taky takhle uhranul? :)