Recenze v gifech: Krverůž

Počet stran: 457

Série: ---

Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatelství: CooBoo, 2017
Originální název: Roseblood
Hodnocení Goodreads: 3.38 (z 6 549 hodnocení)
Anotace:

Rune je nadaná zpěvačka s andělským hlasem, která ale pro svůj talent velice trpí. S nadějí, že jí odborníci pomůžou, začne chodit na uměleckou konzervatoř Krverůž. Nejenže je tato škola tajemná, dokonce se proslýchá, že v ní straší proslulý fantom Opery. A čím více Rune školu poznává, tím spíše tomu věří. Ve snu ji navštěvuje tajemný a okouzlující houslista, který zná všechna její tajemství a učí ji zpívat. Dokáže ji zachránit, anebo se stane její zhoubou?

S A. G. Howard se strhla vlna při vydání Šepotání. Patřila tak mezi první autory, kteří se ve velkém pustili do retellingů, a neopustilo ji to ani po pár vydaných knihách. Teď jí v zahraničí vychází převyprávění princezny na hrášku. Já se teprve teď dostala k její verzi Fantoma Opery, zčásti taky proto, že ta kniha je všude dost negativně hodnocená. Ale znáte to, když se něco nelíbí většině, nějak máte o to větší chuť se tomu podívat na zoubek.

A JÁ TO DOČETLA.

Jsem ironická a vím to. A většinou se to tady v recenzích snažím potlačovat a mluvit tak nějak racionálně. (Daří se mi to?) Ale u Krverůže si to neodpustím. Protože... vždyť já ani nevím, co na to říct. Babrala jsem se s tou knihou dva týdny. Dva týdny. Tak dlouho jsem ve čtrnácti četla Inheritance, během školního roku, a užívala jsem si to na maximum.

Ano, tudíž se řadím k těm, kterým Krverůž přijde jako jeden velký vtip. Hned na začátek to uvedu; jsou tam pasáže, které byly super! Fakt! A byly by boží, kdyby je autorka nezkazila hned další akcí! Ale právě proto jich bylo tak málo, že můj názor na Krverůž je vesměs negativní.

Rune má dar, sama tomu říká prokletí. A tím je její hlas. Netuší proč, ale kdykoli slyší operní árii v ženském provedení, nutí ji to zpívat. Neumí to zastavit, prostě ji ten hlas ovládne a začne zpívat. A pak se zhroutí. Takže je jasné, že se s tím musí něco dělat. Mamka ji přihlásí na internátní školu ve Francii zvanou Krverůž, ale o ní kolují fámy, že tam snad straší sám fantom. Z něj má Rune bůhvíproč nahnáno už celou věčnost. Poté, co se octne v oné škole, přichází na to, že je s fantomem propletená daleko víc.

Zarazila jsem se už na začátku celé knihy. Zaprvé, Krverůž. Fakt strčíte děcko do školy, které má v názvu krev? To se nad tím názvem nikdo nepodivil? Slovo konzervatoř ke všemu padne jen v anotaci, nikdo nám nevysvětlí, co je to vůbec za školu. A zadruhé, Rune a její matka spoléhají na pomoc tety Charlotte, sestry Runina otce, kterou neviděly celé věky, ale která je jistě hrozně fajn, protože jen tak lusknutím prstu zařídila Rune stýpko. To zní taky věrohodně. Ovšem to, co Rune ukázala už během prvního dialogu se svou matkou, je její nekonečná blbost.
Ne všechny hrdinky jsou vychytralé, mazané jako lišky a moudré. Ne, ono je ostatně dobře, že na nich autoři občas ukazují nějaké chyby, pomocí nichž potom postavy dojdou k jakési katarzi. Jenže Rune se snaží působit bezchybně a jedná tak, že vlastně doteď nechápu, jaký algoritmus v ní funguje. Tenhle problém se táhl celou dobu - dialogy jsou tak vyumělkované. Takhle byste se s nikým v životě nebavili. Texty sloužily k jednoznačnému posunutí děje, k nějakému odhalení, které ale spadlo přímo z nebe. Po většinu knihy mi přišlo, že si tam autorka házela náhodné linky, jen aby ji to posunulo kupředu. A pak jsme tady my, kteří nad jednou scénou strávíme týden, protože tam pořád ta jedna věta nějak neštimuje.

Největším problémem je samotná Rune. Když máte špatnou hlavní hrdinku, se kterou se horkotěžko sžijete, čte se to o dost hůř. Rune je prostě Mary Sue. Jako malou se ji babička snažila utopit a pak zapálila školu, aby Rune zabila. Jo, to zní jako hrozně dobrej plán. Rune má každopádně fobii z vody, kterou zázračně překoná asi lusknutím prstu, protože autorka se s tímhle nějak nepárala. A jak už praví anotace, má taky andělský hlas, který se jí mimochodem taky povede ovládnout lusknutím prstu! Chvílemi jsem si vážně říkala, jestli to jde tak jednoduše, proč o tom píše čtyř set stránkovou knihu?
U Rune mě primárně štvaly dvě věci. Ta první se projevila hned na začátku - nevím, jak jste na tom vy, ale Rune s přehledem odhadne vlastnosti jiných lidí. Ne předsudky, ne stylem „vypadá namyšleně, působí arogantně" a tak, zkrátka tím nejistým pohledem na věc. Ne, Rune to ví stoprocentně. Poprvé se podívá na člověka a hned je schopná určit, že to je namyšlený parchant, který spolkl veškerou moudrost světa, a pak se za dvě stránky stydí, když přijde na to, že to tak není. Co hůř, když to tak doopravdy je. Taky mě to někdo naučte, pls.

A druhá - měnění charakteru. Tohle nesnáším v jakékoli knize, kde autoři nejsou schopní svým postavám vymyslet jasné vlastnosti. Pokud je Rune taková, nemůže být za dvě stránky maková. Rune měnila názory jak na běžícím páse, až jsem to ani nestíhala postřehnout, a vlastně nevím, jak bych ji měla charakterizovat (kromě toho slova blbá), protože ona prostě nemá žádnou stálou vlastnost. Dělá si, co autorka potřebuje.
V Krverůži se vyskytuje spousta vedlejších postav, které moc prostoru kvůli zářné Rune nedostanou. U Stárkové jsem zvyklá, že přeloží, co může, takže už jsem se nad jménem Slunka ani tolik nepozastavila (ale podle mě to klidně mohla zůstat Sunny). Runini přátelé působili poměrně fajn, ale nejspíš proto, že jim právě autorka nedala dost prostoru je zkazit. Jenom se u nich Rune opět předvedla s umem „definuju tě od pohledu", protože si byla vždycky úplně jistá, co si kdo myslí. Takovou kamarádku nechcete. Fakt.

A pak je tu malé plus. Autorka vypráví příběh v ich-formě z pohledu Rune, ale občas to taky prolne er-formou z pohledu Trna. Fantomova adoptivního syna. A mám-li být upřímná, tyhle pasáže byly skvělé. Bavilo mě to daleko víc než Rune. Trn byl snesitelnější postava, nebo to možná bylo proto, že to psala ve třetí osobě. Každopádně, kdyby celou Krverůž autorka psala takhle, rozhodně by u mě skončila líp.
Fantoma Opery neznám. Vím, že existuje, zhruba vím dějovou linku, ale nikdy jsem ho neviděla, nečetla, a jak říkám, nemůžu tvrdit, že to znám. Takže jsem doufala, že minimálně tímhle si to u mě autorka nepokazí. Fantom jako taková postava byl dobrý. Stejně jako v Šepotání si autorka pohrála s originálním příběhem a zapasovala ho sem - a tohle teda beru taky jako plus, až do konce jsem netušila, o co přesně tam jde. (To s Rune teda beru jako mínus, protože se všechny postavy tvářily, že přesně ví, o co jde, zatímco já tápala, ale mám na mysli ten hlavní plot-twist s Fantomem.) Ten byl dobrý, překvapil mě, jak měl. Ale... stejně mi přišlo, že ho autorka tak nějak sama podceňuje. Několikrát zmíní, že je schopný všeho, má uši i oči všude, de facto nejste schopní mu uniknout... a pak najednou bum a Fantom o ničem neví. Aha. Tak jo. To zní uvěřitelně.

Nebylo by to YA bez lásky jak vyšité. Trn a Rune si jsou souzeni, jak autorka asi tisíckrát připomene, v některých scénách mi přišlo, že nám doslova nutí to sexuální napětí mezi nimi, a pak je najednou jejich láska úplně mega a oni si ani nedali pusu. Prostě jenom stojí před sebou, dotýkají se svých ramen a jsou už asi svoji, nebo co. Rune, tím jménem bych definovala všechno. (Přitom Trn jako takový je slušný romantik a fungoval by, láska podaná z jeho pohledu zněla do určité strany docela pěkně, jenže Rune.) Do kolen mě taky dostalo to, jak strašně se milovali, že museli obelstít Fantoma, takže Rune vytasila s úžasným plánem, který autorka vysvětlila... ne, jasně že nijak. Tohle chápu u Sarah J. Maas, že vám Aelin předhodí plán, aniž by vám řekla konečné řešení, jenže tam víte, že si to Aelin sama zajistí. Tady? Rune nám vysvětlila plán, ke všemu tak debilní, že byste to prokoukli i vy, a on byl bez konce. Prostě tam nebylo žádné konečné řešení, jenom něčeho docílí... a pak co? Vždyť to muselo být jasné i jí, že to rozhodně skončí špatně.

Bylo to strašně nudné. Děj mě absolutně nebavil, nechápala jsem, o co tam pořád autorce jde, že má potřebu to tak rozpitvávat, scény nedávaly smysl, činnost postav nedávala žádný smysl. Výlet do toho klubu mě rozsekal.
Ale zdaleka nejvíc mě naštval konec. Autorka tam hodí nějaké deus ex machina čárymáry a najednou... konec! Jakože... takhle to nefunguje, ne? Ani v YA. Když pominu tu pitomost s tím plánem, mělo to na to navázat. Ale rozhodně ne stylem „uběhl měsíc od toho, co se to stalo, přihodilo se tohle a tamto a teď s děje toto", cože? Tohle není urychlený konec, tohle je hovadina.

Ano, přiznávám, pak jsem to začala číst s tím, že jsem jenom čekala na další chybu. Hlavně se Krverůž odehrává ve Francii, takže tam autorka neustále házela francouzské výrazy. Samozřejmě jsem napjatě čekala, kdy se objeví chyba... a objevila. Pokud umíte francouzsky, přivřete nad tím očko.
Jinak obálka je nádherná. Ta se vážně povedla. Grafické zpracování taktéž, stejně jako v Šepotání tu je barevné písmo, jen mi tedy ke všem těm kudrlinkám neseděl font s názvem kapitoly.

Grammar nazi verdikt: Stárková je dobrá překladatelka. Zezačátku se tam hodně mísily překlepy, ale pak tam ani nebyly, a chyb v čárkách jsem našla jen pomálu.

Trochu jsem ten svůj hejt rozepsala... ale vy to berte jako důrazné varování. Pokud chcete Krverůž, čtěte to s očekáváním na bodě mínus deset. Bohužel. A mělo to takový potenciál. Kostra příběhu by byla dobrá, Trn taky, ale to je asi tak všechno. Nic moc od toho nečekejte, jestli do toho chcete jít.

Existuje někdo, komu se Krverůž líbila? :D A pokud patříte mezi ty, kteří ji sepsuli, přišlo vám tak aspoň něco trochu normálního? :D