Recenze: Nikdynoc | Když je všechno krev, je krev všechno

Počet stran: 506
Série: Nikdynoc, 1
Překlad: Adéla Rufferová
Nakladatelství: CooBoo, 2019

Originální název: Nevernight

Hodnocení Goodreads: 4.32 (z 27 899 hodnocení)
Anotace:

Dcera popraveného zrádce Mia Corverová se ukrývá ve městě postaveném z kostí mrtvého titána. Vydává se na cestu, aby se stala učednicí nejobávanějšího a nejtajemnějšího sdružení vrahů v celé zemi - Rudé církvi. I když vyniká v použití jedů a zbraní, nemůže ji to zachránit před spiknutím, které se na ni v temnotě chystá. Dokáže ho odhalit včas, než ji dostihne, a pomstít se těm, kteří můžou za smrt jejího otce?

Jsou knihy, kdy se při vydání strhne ohromná mela. Jsem si jistá, že o Nikdynoci jste minimálně jednou slyšeli, protože ta projela nejen knižní blogosférou rapidní rychlostí i velikostí. Vždycky takovým boomům úspěšně odolávám, ale pak bylo řečeno, že se Jay Kristoff chystá na Humbook, a já si řekla, že co, jednou bych to mohla zkusit ještě začerstva. Tak jak u mě Nikdynoc obstála?

Když je všechno krev, je krev všechno.

Když byla Mia malá, jejího otce pověsili za velezradu. Její matka a bratr skončili uvěznění a ona se rozhodla přísahat pomstu. Teď jí je šestnáct a míří do Rudé církve, elitní školy vrahů, aby ji vycvičili a ona tak mohla vykonat, co touží. Brzy ovšem přichází na to, že tu něco nehraje...

Taková haló kolem knih mě většinou spolehlivě odradí, a tak jsem Nikdynoc taky začínala s lehkými obavami, abych nebyla zklamaná. Autorův styl je totiž patrný už od samého začátku - a věřte mi, kniha začíná fakt dobře, porovnáním podobností mezi sexem a vraždou - a zprvu jsem si říkala, že to bude dobré, ale... no, když to řeknu takhle: Prvních cca 160 stran pro mě bylo naprostým utrpením a přemáhala jsem se, abych tu knihu neodložila. Já hrozně nerada nechávám nedočtené knihy a u Nikdynoci se mi chtělo o to míň, takže jsem zarputile pokračovala. Mým hlavním problémem byl totiž právě ten styl.
Autor píše poznámky pod čarou. Což zas taková novinka není, už je to u spousty knih, jmenujme třeba i Greena. Tyto poznámky nejsou značeny malým indexovým číslem, ale hvězdičkou. Jsem rychločtenář a o těch se prohlašuje, že ve skutečnosti čtou jen první a poslední slabiku a zbytek si domyslí. Tedy, nevím, jak to ve skutečnosti je, ale hrozně často se mi stalo, že jsem tu hvězdičku přelétla, jakože to jsou uvozovky. A jakmile jsem viděla na stránce čáru a poznámku pod ní, spíš jsem se soustředila, kde ta zatracená hvězdička je, než že bych pořádně vnímala příběh.
A, co je dost podstatnější - už jste někdy viděli poznámku pod čarou delší jak půl stránky? Tenhle styl psaní mi vadil vždycky, ale u Nikdynoci mi šíleně hrál na nervy. Protože se autor snažil být vtipný, což nebyl. (Pokud mi tam nějak okomentuje, co Mia právě udělala, a dodá: Jak dojemnééééé, fakt to vtipné není.) Zasmála jsem se jen párkrát, a to je tam těch poznámek snad tisíc. Nad těmi dlouhými jen koulíte očima - hrozně to odvádí pozornost od příběhu. A jsou neskutečně zbytečné. Já to beru - Kristoff vymyslel luxusní svět. A je vidět, že je skutečně velmi dobře propracovaný, jestliže si k němu vymyslel i historii. Ale to snad mohl zakomponovat i nějak do příběhu, ne? Ne do poznámky pod čarou, která byla přes půl stránky, kterou teda přelouskáte, abyste nakonec zjistili, že je úplně zbytečná. Autor takhle vysvětluje třeba slovní spojení, které Mia použije. Mohl to prostě zakomponovat rovnou do příběhu a taky to rovnou zkrátit, protože spousta z těch informací byla skutečně zbytečná a akorát jsem se nad tím rozčilovala. Nikdy nepřeskakuju pasáže v knize, i když jsou nudné; ale tady jsem to musela dělat. Jakmile jsem zjistila, že to je zas nějaký Francesco XIV. a rádoby humorná historka z dějin Miina světa, ignorovala jsem to.

Čili jak jsem řekla, prvních 160 stran mě to spíš strašně iritovalo. Ale pak se poznámky pod čarou eliminovaly a nacházely se už jen výjimečně (a byly krátké!), a hlavně děj se začal rozvíjet rychlejším tempem. A to jsem konečně přišla na chuť tomu boomu, který v knižním světě panuje.
Kolem knih, kde jsou hlavními hrdinkami holky a autorem je muž, se vždycky rojí spousta otázek, ale za mě to Kristoff zvládl na výbornou. A víte, co je nejvtipnější? Mia dostala menstruaci. Stejně jako chození na malou a sprchování je v knihách jaksi tabu, jen pramálo hrdinek dostane mezi řádky měsíčky. Přitom, když na to dojde, je to naše každoměsíční běžná starost. O to mi přijde vtipnější, že když už hrdinka menstruuje, napíše to chlap. :D Každopádně, Mia je pořádná badass, která si v žádném případě nenechá nic líbit. A ne v tom smyslu, že se to o ní jenom říká, autorovi se skutečně povedlo ji zachytit takovou a k tomu nezapomenout na dívčí stránku i fakt, že hrdince je teprve šestnáct let.
Autor nás seznámí se spoustou dalších postav, z nichž nejvýraznější je patrně Tric, další z akolytů Rudé církve a blízký Mie. Trica jsem si oblíbila už od samého začátku a rozhodně patří mezi moje nejoblíbenější postavy celé knihy. Psychologie všech postav tu je propracovaná, holt jeho se mi zdá nejpropracovanější. To je na Nikdynoci taky úžasné - ty postavy. Každá má něco svého, za co chce žít, za co chce bojovat, svou minulost i budoucnost.
Neméně důležitý je pan Laskavý, ne-kocour, Miin stín, který jí pomáhá. A musím říct, že jeho výskyt v příběhu mi spíš lezl na nervy. Ke konci už to bylo fajn, ale nejdřív jsem ho horkotěžko mohla vystát. Pan Laskavý totiž Mie upíjí strach, takže se Mia cítí víc neohrožená, a... já nevím, autor si tím perfektně nahrál na Miinu slabinu, ale mně se tenhle nápad prostě nelíbil. A hlavně jsem měla tendenci pana Laskavého neustále srovnávat s Reichisem z Divotvůrce, a v tom případě byl pan Laskavý skutečně jenom kočkoveverčákovým ubohým stínem.

Příliš mnoho knih. Příliš málo století.

Jak už jsem tedy řekla, začátek byl pro mě šíleným utrpením, ale pak jsem se začetla a ono nešlo přestat. Kristoffovi se i přes ten úvod povedlo mě dostat do fáze, kdy jsem zběsile otáčela stránkami a odmítala dělat cokoli jiného, dokud se nedozvím, jak ten příběh skončil. Ke konci jsem už ani nedýchala; to mi věřte, konec je na Nikdynoci zdaleka nejlepší. Nevěřila jsem, co to ten autor dělá, hltala jsem každé slovo a napjatě očekávala, jak to celé dopadne. Kdyby se tak celá kniha odehrávala v tomto duchu!
Grammar nazi verdikt: Než jsem se do Nikdynoci pustila, slýchávala jsem spoustu stížností nad chybami v textu a bála se, do čeho jdu. Řeknu to takhle - pravopis je v pořádku. Čárky chybí pomálu, cokoli vás z gramatiky a pravopisu napadne, to tu sedí. Líp by na to seděl pojem odfkláknutá korekce. Překlepy. Těch je tam tuna. Nad pár přehozenými písmenky prostě přimhouříte oko, že to se stane a že to taky lehce přehlédnete, ale tady toho bylo tolik! Že sem tam chybí uvozovky, čert to vem, ale půlka věty je vyskloňovaná úplně jinak než ta druhá, takže jsem pár vět musela číst víckrát, abych vůbec pochopila, co se mi autor snaží říct (např. věta: Dokonce i shahiid Sollis naše slova chvály pro je čím dál lepší výsledky, a když tam vystupuje víc postav a vy nevíte, jestli to má být jeho, nebo její... pár písmenek uteklo), nemluvě o tom, že si mužský a ženský rod ve slovesech dělá, co chce, takže občas musíte hádat, kdo to asi mohl říct. Stejně tak tam panuje nesourodost; jsem zvyklá na to, že už koncovky u jmen typu Lucius skloňujeme bez Luciuse a ne bez Lucia, jak by to mělo být, a vím, že už to čeština taky toleruje, byť mi to tedy pořád trochu drásá nervy, ale my, co jsme vyrostli na Harrym Potterovi... Jenže tady se to kombinovalo, a znáte to - když děláte jednu chybu dokola, je jasné, že to máte zažité, ale když to jednou bylo lorde Cassie a jednou lorde Cassiusi? Zvlášť u Nikdynoci mě to opravdu mrzí, když se knize dělala taková reklama, mohl se na to dát pozor.

Nikdynoc byla skvělá. Vážně. Chápu, co na ní všichni vidí. Jenže ten začátek mě prostě hrozně štval a 160 stran plných utrpení se horkotěžko odpouští. Knihu hodnotím slabšími čtyřmi hvězdičkami - mohlo to být úžasné fantasy, nebýt toho úvodu. Doufám, že pokračování se ihned rozjede po stylu ukončení Nikdynoci, a věřím, že se máme na co těšit.

Patříte mezi ty, kterým se Nikdynoc nelíbila? Vadily vám poznámky pod čarou? :)