Recenze: Rebelové vln | Jak nenapsat dobré YA

Počet stran: 333
Série: Rebelové vln, 1
Překlad: Zdeněk Uherčík
Nakladatelství: CooBoo, 2018

Originální název: These Rebel Waves

Hodnocení Goodreads: 3.71 (z 2 394 hodnocení)
Anotace:

Magický ostrov Svatý Loray konečně ukončil válku s Argridem, kde vládne církev a strach z kouzel. Při mírovém jednání ale zmizí argridský posel a země žádá odplatu. Z únosu je obviněn pirát Vex. Aby si zachránil krk, rozhodne se pomoci válečnici Lu najít skutečného viníka. Mezitím dostane argridský princ Benat šokující úkol – zbavit svůj lid odporu k magii. Jak se klubko intrik zamotává, musí se Vex, Lu i Benat rozhodnout, co jsou ochotni obětovat pro mír.

Sara Raasch tu byla loni na Humbooku, a tak není divu, že se kolem jejích knih skutečně strhl humbuk. I já kdysi pokukovala po její prvotině, trilogii Sníh nebo popel, ale než jsem se k tomu stačila dostat, přeložilo se to do češtiny a všichni hlásili, že nic moc. Vlastně úplnou náhodou jsem si pořídila Rebely vln, že to zkusím. Jak u mě autorka obstála? No, nic moc.

Princípe Herexe. Princ kacíř.

Ocitáme se na ostrově Svatý Loray. Ten byl kdysi kolonií mocného Argridu, ale vybojoval si svobodu. Revoluce ovšem mírem neskončila, na tom se stále pracuje. A moc dobře to nevypadá, jelikož je během jednání unesen argridský diplomat. Obvinění jde automaticky na piráty, kteří obývají Svatý Loray. Lu, dcera revolucionářů, chce dokázat, že za tím stojí Argrid ve snaze si ostrov znovu podmanit, a tak za pomoci obávaného piráta Devereuxe Bella sama po diplomatovi pátrá. Mezitím se argridský korunní princ Benat snaží podlomit moc církve, která Argridu vládne.

Takže horem dolem, nápad jak vyšitý. Ta myšlenka je úžasná, to nezapřu. Raasch tak mohla řešit opravdu fatální věci - začleňování menšin a utlačovaných do společnosti skrze piráty, teokratické zřízení státu vedoucí až k fanatismu, předsudky, změny, všechno. Kostra příběhu je vynikající. Jenže to je asi tak všechno.

Byla jsem připravená, že od autorky nemůžu čekat zázraky, a tak jsem se do čtení nepouštěla s kdovíjakou vervou. A říkám to narovinu. Kdyby to byla prvotina, tak obě očka přimhouřím, ale i tak bych to hodnotila negativně. Tady jsem téměř co stranu koulela očima a říkala si ne, ne, ne.

Autorka nás vhodí do děje tím, že se nám snaží vysvětlit, jak funguje kolonialismus, což je podle mě poměrně základní znalost dějepisu, ale prosím. Jenže to začala podávat tím stylem, že jsem jen zvedala obočí a říkala si: Co se ze mě snažíš dělat? Od první stránky jsem chápala, že byl Svatý Loray argridskou kolonií a teď jí po revoluci není. Nevím, co tak dlouho rozpitvávala. Naopak, čím déle se v tom babrala, tím spíš jsem si začínala říkat, že nerozumím absolutně ničemu. A tak to bylo se vším. Autorka nám podala informaci, kterou:

• vůbec nevysvětlila, prostě s ní jednala dál, zatímco já tápala, co jsem kde zase prošvihla
• vysvětlila tak dopodrobna, že jste se v tom ztratili ještě víc.

Ve světě Rebelů vln totiž magie funguje určitým způsobem; není to tak, že by někdo oplýval magickou schopností. Kouzla skrývají rostliny a byliny, které se musí řádně zpracovat. Potom mohou sloužit jako léčiva, ale taky smrtící zbraně, štěnice a podobně. Magie byla tou nejhůř vysvětlenou věcí na celé knize, že si doteď nejsem jistá, jestli to chápu správně.

„Myslel jsem, že nějak použijete květ na celou loď."
„Čekal jste, že dokážu, aby se celá loď vznesla?"
„Rozpustila jste železný zámek. Létající loď mi nepřipadá tak přitažená za vlasy."

V knize se vyskytuje přehršel postav. Je jich hrozně moc - Rebelové vln jsou vyprávěni třemi postavami, takže je to logické. V tom případě by měla fungovat určitá logika, co se týká okamžiků, kdy se s nimi setkáme. A tady to autorka opět nedomyslela. Pokud jednou zmíní celé jméno a nadále používá pouze křestní, já si opravdu na konci knihy nepamatuju, jaké měla příjmení, zvlášť když těch jmen na nás vysype tolik. V jedné scéně mělo patrně jít o ohromný „no ty jo" moment, ale autorka použila příjmení, takže jsem ještě pár dalších odstavců vůbec nevěděla, o kom je řeč.
Všechny postavy jsou také ploché. A přitom to je stejně jako s hlavní myšlenkou - každá z nich by mohla být úžasná, kdyby si na tom autorka dala záležet. Děj se nejvíce točí kolem Adeluny, zvané spíše Lu. Lu je dcerou hlavních iniciátorů revoluce, takže má jakési jméno, a zřejmě si kvůli tomu myslí, že všechno dovede. Chvílemi měla opravdu marysueovské tendence, až mi to hrálo na nervy. Za mě nejmíň snesitelná postava z toho hlavního tria.
Pak je tu Vex, který sdílí děj spolu s Lu, protože si jsou neustále po boku. Autorka ho vykreslila jako největšího piráta, nejobávanějšího zločince, ale nepodala vysvětlení, proč tomu tak je, a sám Vex se vůbec nechoval, že by si to zasloužil. Navíc, celou knihu jsem opravdu měla dojem, že piráti jsou ti špatní, tak kde mi uniklo, proč se je autorka snaží obhájit.
Postava, kterou jsem měla ráda od začátku, byl princ Benat z Argridu. Protože, jak jsem již zmínila, Argrid ovládá církev. A Benat je nejspíš jako jediný proti tomuhle systému. Zezačátku bylo zajímavé sledovat, jak Svatý Bůh ovládá a vymývá mozky všem Argriďanům, jenže se do toho autorka klasicky zamotala a nic nevysvětlila. Když už by to za něco stálo, buď jsme se toho náznakem dočkali o pár set stránek později, nebo vůbec.
Není to pohádka, čili nemáme jasně dané, kdo je bílý a kdo černý, ale do každého příběhu patří záporák, který by měl být minimálně tmavě šedý. Když už se tu objevila protivná postava, stačilo lusknout prsty, aby spolupracovala s Lu. Nevím.

Jak říkám, děj působí neskutečně uměle. Neustále mi připadalo, že si autorka hází jednu věc za druhou, aby jí to pomohlo se v příběhu posunout směrem, kterým chtěla, jenže to nebylo vůbec reálné. Protože Lu neumí určitý cizí jazyk, o pět stránek dál ho skvěle ovládá a odposlechne tak něco, co neměla. Vex ji potom hledá, kam zmizela, a najednou si uvědomí, že před dveřmi tehdy slyšel nějaký šramot, a že to určitě byla Lu a slyšela ho. Jako cože.
Postavy ani nepřemýšlely nad tím, že by třeba něco mohlo být jinak, a ono ostatně ani nebylo. Veškeré plot-twisty autorka zhatila. Jeden, nad kterým jsem překvapeně povytáhla obočí, se tedy objevil. To jsem si říkala: „Ty bláho, tak konečně!" Ale hned za pár stránek se to vrátilo do starých kolejí, tajemství se nevysvětlilo, postavy se chovaly jako pitomci. Už si začínám připadat, že se pořád opakuju.
Grammar nazi verdikt: Neskutečně kostrbatý překlad. Ani to mi nepomáhalo tu knihu pochopit. Spoustu vět jsem musela číst čtyřikrát, aby mi došlo, jak je koncipovaná. Od stejného překladatele jsem četla i Batmana a tam jsem měla stejný problém. Chyby se objevovaly spíš po půlce, ale tady teda sklouznu k tomu názoru, že radši s chybějícími čárkami, když se to dá číst.

Jednu hvězdičku tomu nedávám. Dočetla jsem to a kostra příběhu je dobrá. Chvílemi to nebylo tak špatné. Ale celé mě to hrozně iritovalo. Rebely vln bych doporučila spíš nenáročným čtenářům. Jinak spíš nedoporučila, bohužel.

Četli jste od autorky i její první trilogii Sníh nebo popel? Najde se mezi vámi někdo, komu se Rebelové líbili? :)