I u Wolkera můžete odmaturovat z Máje | Ústní maturity

Kdož čtete můj blog trochu pravidelněji, víte, že jsem se tu posledních pár měsíců notně stresovala ohledně jednoho pojmu. Maturita. Tolik jsem se bála a ono to během několika hodin strašně rychle uteklo. Ve středu 29. května jsem odmaturovala a dala vale středoškolskému studiu.

Protože jsem se hrozně, fakt hrozně bála a hledala jsem cokoli, co by mi pomohlo se uklidnit, píšu tenhle článek s jediným úmyslem - pomoct budoucím maturantům. Četla jsem všechno, co jsem ohledně ústních našla, takže vám poskytnu náhled i pod tuhle pokličku. Jasně, asi bych měla zmínit přísloví po bitvě je každej generálem, ale hádám, že to je tak u všeho. Snad vám to pomůže alespoň v něčem.
Jestli vás tedy zajímá, jak probíhala moje maturita, račte dál do poměrně dlouhého výlevu emocí :D

Já jako student

Tím bych asi měla začít. Protože to je první, co slyšíte, jakmile na střední vůbec nastoupíte. „Hlavně se dobře zapiš." A pak vám to všichni opakují před maturitou; pokud nejste sígři a učitelé vás mají aspoň trochu rádi, pomůžou vám. Minimálně tak, že vás nenechají vyletět. Což je podle mě pak mantra úplně každého.

Ale já vám nějak nevím. Takhle; jsem jedničkářka. Vždycky jsem šla po nejlepších výsledcích a věděli to všichni. Nevyvolávám problémy, nebo se aspoň snažím je nevyvolávat. Takže se mi samozřejmě všichni za moje obavy smáli, no, co už. A právě jsem dost, opravdu dost sázela na to, že když mě ti učitelé mají rádi, pomůžou mi, jestli budu v koncích. Ale víte co? Na potítko za mnou nepřišel ani jeden učitel. Nevím, jestli to je právě kvůli tomu, že mě brali za jedničkářku, takže to stoprocentně budu vědět... češtinářka mi objasnila pracovní list, jak mám postupovat, u frániny mě zkontrolovali, když už jsem vstávala, jinak nic. Ale třeba kamarádka říkala, že za ní učitelka přišla a popsala jí, co přesně by u francouzštiny měla zmínit a co si připravit.

Než začnu rozpitvávat zkoušku, asi bych měla zmínit, z čeho jsem ji vůbec dělala - ze státní části to byla čeština a angličtina, ze školní francouzština a dějepis. A studovala jsem na čtyřletém gymplu s všeobecným zaměřením. (#stayprestiž)

Důležitým bodem asi je, kdy jsem si začala chystat maturitní otázky. Abych řekla pravdu, o prázdninách po třeťáku. Ale to zase neberte tak vážně - my si totiž nevedli žádný sešit se zápisy do literatury, jenom jsme podtrhávali v učebnici, takže jsem si řekla, že si ty zápisy udělám. Začala jsem si vypisovat důležité autory a díla, protože je pravda, že když to napíšete vlastní rukou, v tom mozku vám to utkví víc. Jenže to byl červenec, téměř rok před maturitou, a tak se všichni smáli, co blbnu. A já toho teda nechala.

Kašlete na to, co říkají ostatní. Čas na přípravu vám už nikdo nevrátí. Já jsem ohledně tohohle hroznej cimprlich. A nebýt dějepisného semináře, bůhví kdy bych vlastně začala. V něm se totiž co týden psaly testy na maturitní otázky, abychom si vzpomněli na prvák a uvědomili si, co je v každém tématu asi nejdůležitější. Takže v říjnu jsem rozepsala první otázku do dějepisu. A od října jsem jela. Vánoční prázdniny jsem si nechala klid, i když jsem původně nechtěla, a vím, co jsem tvrdila o tom čase, ale tohle mi taky věřte - ten odpočinek je potřeba. Myslím, že ještě teď ho pořád doháním. Vánoce jsem se neučila, ale celé jarní prázdniny jsem zasvětila zběsilému dodělávání maturitních otázek. Prázdniny to tedy nebyly a ten volný čas na relax mi chyběl. A stejně jsem poslední maturitní otázky dodělávala o svaťáku. To si člověk prostě nevybere. Ale každému to vyhovuje jinak, že ano.

Svaťák

Nevím, jak se to různí na školách, u nás školní rok pro maturanty končil 30. dubna. Bylo nás totiž sedm maturitních tříd, které se musely vystřídat, takže pro tu naši vyšel svaťák na tři týdny. Což je času dost. A na férovku přiznávám, učila jsem se celou tu dobu. Čtyři tisíce let v dějepisu? Dva cizí jazyky? Dvacet rozborů? Připadalo mi, že je toho neskutečně moc, takže jsem opravdu jela celou dobu. Během těch tří týdnů jsem měnila systém, jak se učit, skákala jsem z jednoho předmětu na druhý a první týden převážně hysterčila, že to nestíhám a že to takhle rozhodně nedám.
Pak jsem se začala učit dvě otázky z dějepisu denně, k tomu jsem si přihodila zepár z francouzštiny a sem tam do toho přečetla ty zbylé dva předměty. Upřímně, v dějáku toho bylo nejvíc. A já prostě spoléhala na to, že anglicky umím, takže jim vždycky něco řeknu, a všechny knihy jsem četla, takže u češtiny si snad taky na něco vzpomenu. Soustředila jsem se převážně na dějepis, to je fakt.
Šílela jsem pořád a dost, ale všechno jsem se stihla naučit. Nebo nevím, jestli můžu říkat naučit - učila jsem se to a došla jsem všude až k úplně posledním otázkám, takže jsem si rozhodně všechno přečetla. Tudíž jsem si říkala, že ať si vytáhnu cokoli, budu o tom mít aspoň nějaké povědomí, což je podle mě důležité. O víkendu, kdy svaťák končil, to ze mě najednou spadlo. Vážně jsem si začala říkat, co je špatně? Zatímco zbytek třídy právě začal hysterčit až o víkendu před maturitním týdnem, já byla naprosto v pohodě. Už jsem měla toho učení plné zuby, nic mě nebavilo a chtěla jsem to mít za sebou. Došla jsem do fáze, kdy se mi to všechno začalo míchat dohromady a byla pravá chvíle přestat.

Nervy se vrátily obratem v pondělí na zahájení. Všichni jsme se sešli v učebně, kde se maturovalo; celá třída, všichni učitelé, kteří nás měli zkoušet, plus předsedkyně maturitní komise a ředitel. Každý pronesl nějaký projev, aby tam dojíždějící netahali jen na pět minut, ale aspoň na deset. Po zádech mi přeběhl mráz, když předsedkyně prohlásila: „Tímto prohlašuji maturitní zkoušky za zahájené." Připadala jsem si jako v Hunger Games.

Co se zkušebního dne týká, padla na mě středa. Přála jsem si nebýt v pondělí, tedy nezačínat, ani v pátek, nekončit. Chtěla jsem úterý nebo středu, což mi vyšlo. Hlavně jsem se v těch šílících chvílích chytala čehokoli - v úterý měl svátek Vilém, což jsem brala jako to, že si vytáhnu Máj, a ve středu zase Maxmilián, což mi mohlo v dějáku přihodit Habsburky. No, asi tušíte správně, nevyvedlo se mi ani jedno.
Pondělní odpoledne a celé úterý jsem tedy měla volné. Ještě jednou jsem si přečetla všechny otázky z dějepisu a francouzštiny, abych si připomněla, co kam patří a co mám kam zařadit. No a pak nastal den D.

Maturita

První otázku jsem si tahala v 13:00 a začínala jsem češtinou. Takže jsem doufala, že se u češtiny uklidním, jak zjistím, že to umím, a že ze mě ty nervy spadnou.

Co jsem chtěla: Máchu nebo Rimbauda.

Co jsem si vytáhla: Wolkera.

Těžká hodina byl úplně první rozbor, který jsem si napsala, a ano, taky přesně ten, který jsem si ani jednou nepřečetla. Asi karma, jinak si to nevysvětlím :D Na jednu stranu jsem byla ráda, že to je poezie - té jsem tam měla hromadu, možná i víc než prózy. U básní můžete střílet od boku, vymýšlet to za pochodu, není tam žádný děj, který byste si museli pamatovat. Každopádně, na potítku jsem psala jako blázen - myšlenka sem, myšlenka tam, něco na papír, něco do textu, který jsem měla rozebrat, rychle něco i k neuměleckému, který jsem si ani celý nepřečetla a jenom hledala hlavní myšlenku. Takže ne, nervy ze mě fakt nespadly. :D Zaboha jsem si nebyla schopná vzpomenout ani na jednoho současníka. Věděla jsem, že ve světě vznikaly směry jako futurismus, ale kdo psal proletářskou poezii zároveň s Wolkerem, ne po něm... to jsem okecávala všemi básníky, kteří mě napadli. No, prošlo mi to, tak jsem se snad trefila.

Já nejsem moc dobrý řečník. Když mám psát, nějak tu větu sesmolím, ale nemyslím si, že se dobře poslouchám. Z toho jsem měla strach, jak bude můj projev působit, hlavně když jsem ty myšlenky sepsala tak chaoticky, že jsem sama nevěděla, o čem mluvit dřív. Ale byla to poezie - a autoři většinou píší o tom, co prožívají, takže jsem začala Wolkerovým životem. A pak to jelo.

Všichni do mě hustili, že maturita je monolog. Není. Fakt ne. Je to dialog mezi vámi a učitelem a za to, že vám zkoušející položí otázku, vám body nestrhnou. Taky jsem se odmlčela, protože už mě nenapadalo, co říct; zkoušející se na něco zeptala a já odpověděla. Viděli, že umím, za to jsem spíš dostala body k dobru. A když tápete, většinou to je přísedící nebo náhodou procházející učitel za vámi, kdo vám šeptne nápovědu, a zbytek komise předstírá, že to neslyšel. To mi přišlo hrozně vtipný.

A tady se tedy dostávám ke smyslu nadpisu. Okecala jsem baladu v ukázce, rozebrala neumělecký text, projela celý Wolkerův život i jeho dílo. A zbyl nám čas, když tu se najednou přísedící zeptala: „A co ráda čtete?" A bylo to. Řekla jsem, že poezii. Předsedkyně hned, ať něco zarecituju. Tak jsem se přiznala, že Wolkera neumím, ale že umím Máj. Nespustila jsem začátek, spustila jsem Vilémův monolog. Všechny tři zkoušející se na mě culily, i když jsem odcházela. Sice jsem Wolkera uměla, ale stejně prohlašuju, že jsem odmaturovala z Máje. :D

Další zkouškou v pořadí byla francouzština.

Co jsem chtěla: Cokoli, kde se dá improvizovat, takže otázky jako moje rodina, můj dům, prázdniny. Nejideálněji samozřejmě literatura nebo moje koníčky, kde bych mluvila o literatuře.

Co jsem si vytáhla: Francii.
A řeknu vám, stát je to nejlepší, co si můžete vytáhnout, protože tam taky můžete zakomponovat úplně všechno. I tu literaturu. A když už jsem maturovala z dějepisu, těžila jsem trochu i z toho. To mi při učení taky dost pomáhalo, navzájem všechny ty předměty propojit.

Pak došlo na mého největšího strašáka, dějepis.

Co jsem chtěla: Řecko, potažmo i starověk (to byl komplet Egypt, Mezopotámie a všechny ostatní státy typu Persie, Fénicie...), Čechy za přemyslovských králů, potom až nejmodernější dějiny (Československo od druhé světové do 1993, to byly dvě otázky). Měla jsem velký rozptyl a byla jsem si jistá, že u každé otázky něco minimálně zmíním, to jo, ale tyhle jsem uměla nejlíp.

Co jsem si vytáhla: PRAVĚK.

Jako magor do sebe hustím francouzskou revoluci, obě světové, aby se mi nesmíchaly, a vytáhnu si hned první otázku. Ke všemu takovou, kdy zkouška probíhala stylem: „A bylo to tam takhle." „To je možný, ale to nevíme jistě." Oba zkoušející se smáli, pravěk je prostě pro srandu králíkům. Celou dobu jsem si připadala, že tam žvaním úplné nesmysly, ale... jo, i já se řadím k těm, co se budou pravěku smát.

A poslední zkouškou byla angličtina. Vybrala jsem si ji jako státní, takže jsem psala i didaktický test a slohovku. Státní angličtina se od školní liší v tom, že máte něco jako „pracovní list", kterého se držíte. Nejdřív vás trochu vyzpovídají na osobní život, pak máte popis obrázku, krátký proslov na téma, s učitelem se musíte dohodnout na nějaké akci a nakonec pět minut mluvíte na druhé téma. Tady se netahaly otázky, ale dvojice témat.
Co jsem chtěla: Tady mi to bylo fuk. Spíš jsem věděla, co nechci - životní prostředí a jobs.

Co jsem si vytáhla: Austrálii a stravování mimo domov (převážně tedy restaurace)

Jak jsem už říkala u Francie, stát je to nejlepší, no a jídlo... angličtina byla na pohodu. Jenom to byla úplně poslední zkouška z celého bloku, takže už se scházeli učitelé, že se dohodnou na známkách a ty nám pak řeknou, takže tam za mnou všichni seděli a poslouchali, jak skládám ódy na klokany. No jo.

I když jsem se na to vůbec necítila, odnesla jsem si čtyři jedničky. Sama bych si je teda nedala, ale možná právě tady se potvrdilo, jak na vás učitelé pohlíží jako na studenty. Co já vím, jednou chci taky učit na střední, takže to asi zjistím za pár let, až budu sedět na opačné straně stolu.

A řeknu vám, je to naprosto luxusní pocit vědět, že to máte všechno za sebou. :D Větší čtecí absťák jsem ještě neměla. A stejně mi to přišlo divný ráno vstát a nemuset se jít učit. Upřímně, už teď jsem aspoň půlku vypustila z hlavy. Každopádně mám tuhle etapu za sebou a teď jsem jen zvědavá na život vysokoškoláka. A už teď dobře vím, že mi bude celej gympl chybět. Moc. Vyjma těláku a chemie, to zas tolik ne.

Takže pokud si to čtete někdy v budoucnu jako nastávající maturanti, tak vám držím palce, ať to všechno vyjde ♥
A vy, co už máte maturitu za sebou, pamatujete si, co jste si vytáhli za otázky? :)