Série: ---
Nakladatelství: Knižní klub, 2019
Hodnocení Goodreads: 3.22 (z 113 hodnocení)
Anotace:
Po současné české scéně, co se netýče YA, jsem se doposud zase tolik nedívala, ale Tapetář Emy Labudové upoutal mou pozornost okamžitě. Jednak kvůli autorce vrstevnici, jednak kvůli krásné obálce, a pak po přečtení anotace jsem si byla už naprosto jistá, že tohle mě nesmí minout. Tak jsem se k němu konečně dostala.
Jsem, co jsem. Je hrozná úleva nemít pořád nutkání na sobě něco měnit.
Tři roky poté, co byl Irving přinucen opustit rodný dům i město a naprosto zpřetrhat styky s rodinou, mu volá sestra, že jsou oba rodiče mrtví, ať přijede na pohřeb. Irving si sice našel svůj život v Manchesteru a na minulost se snaží nemyslet, ač mu je vlastně bez ustání připomínána; stačí však jeden výlet zpátky domů a staré rány se bolestivě otevírají. A pravda nemůže být potlačována věčně, ani když ji zkoušíme udusit sami v sobě.
Tapetář slibuje příběh odehrávající se v 50. letech v Anglii. Fakt, že se to tak děje, je ovšem jen pár zmínek o datech, kdy hrdinové ještě dožívají dozvuky z války nebo mají zážitky z první ruky, hlavní hrdina Irving třeba v rámci věku svých známých přepočítává data, ale v příběhu se doba ani zasazení nijak zvlášť neprojevuje, což je podle mě škoda, hlavně když hned první věta anotace naprosto detailně popisuje, o jaké město vlastně jde, ač v knize se to takhle nezmíní. Nijaká promenáda po anglickém městečku se kdovíjak nekoná, snad jediné, co se opravdu týče doby, je zmíněný soud (který tedy zase jede dost ostře a odpovídá době, to je pravda). Takže autorka si neuhnala chyby tím, že by o historii psala špatně, to je na jednu stranu asi milejší než se rozčilovat nad historickými nepřesnostmi, ale i tak je to trochu škoda.
Když už zmiňuju ty nepřesnosti - jsou tu. A paradoxně v oněch datech. Nedokážu posoudit, jestli Irving užívá hlášky z knižního Vinnetoua, jehož jsem nečetla, nebo jestli se to objevilo jen ve filmu, který byl natočený o dekádu později, než kdy se Tapetář odehrává. Markantnější to je ovšem s tvorbou Ladislava Fukse. Nevím, jak byl ve své době populární v zahraničí, zda ho četli i v Anglii; ovšem Irving čte knihy, které ještě nevyšly ani v češtině. Možná to je úmysl, a pokud ano, asi bych chápala, co tím chce autorka naznačit, v tom případě to je geniální tah, ale na okamžik jsem se nad tím taky zarazila.
Už anotace zmiňuje, že jde o monolog hlavní postavy. Irving nám příběh podává ladem skladem, jak mu prostě myšlenky běží hlavou. Kromě vylíčení událostí a rozhovorů tak máme možnost mu opravdu vidět do hlavy, kdy třeba vyhodí jednu, dvě věty, co s dějem v ten okamžik absolutně nesouvisejí, nebudou ani nadále rozebírány, ale pro něj to je v tu chvíli důležité. To mi přišlo skvělé a opravdu autentické, Irvingovo vyprávění se mi zamlouvalo. Autorka tím pádem dobře pracuje s jazykem - i co se týče třeba Irvingova přítele Federica, Španěla, který anglicky mluví špatně; v jeho promluvách to bylo znát a působilo to přirozeně, ne jak se například vždycky bůhvíproč užívají ženská adjektiva, když výchozí rod je stále zatím mužský, pokud autoři chtějí naznačit špatnou úroveň jazyka. S tímto si autorka vyhrála perfektně. Na druhou stranu mě hlavně trklo přirovnání „jak Brno"; jasně, postavy sice mluví anglicky, ale je to psané česky, ale.. nevím, když jsem to četla, prostě jsem se nad tím spojením pozastavila, což by se dít nemělo. Jistě, takhle se lze nimrat v lecčem, ale zrovna do anglického prostředí se mi to Brno nehodí.
Někomu se ty zlí lidi narodit musí.
Za mě to je skvělý počin. Jazyk toho díla je skvělý, osobně mi to po semestru stráveném nad povinnou četbou přišlo jako jakýsi přechod mezi současně užívaným jazykem v knihách a mezi tím, jak se psalo dřív, tím spíš jsem si to tedy užila. Věřím, že se k dílu ještě někdy vrátím, a pokud jste se k Tapetáři ještě nedostali, tak mu dejte šanci.
Četli jste i autorčinu novinku (Lada u ledu)? :)
o autorce jsem slyšela, ale nechystám se na její knihy :) českým autorům se jaksi vyhýbam :D
OdpovědětVymazatAle to je škoda! :D
Vymazat