Pětkrát Ladislav Fuks

Možná už jsem to v nějakém předchozím článku zmiňovala, možná ne; tento semestr jsme si měli při četbě ke zkoušce z literatury tvořit takzvaná „hnízda" - že pokud možno, máme načíst co nejvíc děl od jednoho autora, ať vidíme motiviku, vývoj psaní a podobně. Mým prvním utvořeným hnízdem byl Egon Hostovský a po něm mi zcela spontánně vzniklo hnízdečko Ladislava Fukse. Takže jeho pěti knihám je věnován dnešní článek o klasické literatuře.

Fuksovu tvorbu jsme si zmiňovali v rámci tematiky holocaustu, jak tehdejší autoři nakládali s židovským tématem, jak to každý rozebíral jinak - ostatně jsem i jako součást zkoušky měla porovnat právě popis Židů ve Fuksově díle oproti Lustigovým Démantům noci. A se mnou to je takhle; já nemám válečnou tematiku ráda. Je to důležité, je dobře, že se o tom pořád píše a točí filmy a to všechno, ale na to zkrátka nemám povahu, takže se těmto dílům pokud možno vyhýbám. Démanty noci pro mě byly psycho zážitek na zbytek studia. Tvorba hnízda děl Fukse pro mě tedy byla jasná, nepočítala jsem s tím, že se setkám s něčím podobným. A taky nesetkala. Ne všechno, co jsem četla, řeší válku a věci s ní spojené, alespoň ne přímo, takže pokud jste na tom stejně, nemusíte se bát. A za sebe osobně Fukse vážně doporučuju.

Variace pro temnou strunu

První kniha od Fukse, po níž jsem sáhla, a ironicky hned ta nejtěžší. Strašně dlouho mi nešlo se začíst, moc mě to nebavilo, nerozuměla jsem, co se děje; ale ano, pak mě uklidnili, že jde o Fuksovo patrně nejsložitější dílo. Symbolika je tu ale moc hezká, a jak je u Fukse tradiční, řeší se tu nadvláda, politický stát, i když tady to vyloženě vychází z našich dějin a nacismu.

Člověk je jako harfa, na kterou hraje vítr, ale také on sám. On sám na sebe, není to zvláštní? Je to dost zvláštní, ten život...

Myši Natálie Mooshabrové

Tohle bylo mnohem stravitelnější dílo - a taky velmi čtivé. Možná už jsem si na Fuksův styl zvykla, nebo mi to opravdu sedlo víc, zkrátka mě to bavilo a chtěla jsem vědět, co se bude dít dál. I tady je precizně rozpracován policejní stát s vlastním jazykem, k jehož vyprazdňování tu dochází skvělým způsobem, tu hru s češtinou jsem si tady opravdu užívala. A naštěstí se mi od gymplu povedlo zapomenout, jak to končí, takže jsem aspoň mohla tipovat a ve výsledku být překvapená, k čemu některé dějové linky vedly.

Spalovač mrtvol

Spalovač pro mě byl vždycky mainstream. Dílo, které zná každý, pokud už by neměl od Fukse znát nic jiného. A já se prostě od přírody těmhle věcem vyhýbám, aniž bych si to nějak uvědomovala. Tudíž jsem nečekala, že se Spalovač nakonec na seznamu četby ke zkoušce objeví taky, ale věnovali jsme mu jednu hodinu v semináři, takže jsem si ho stejně musela přečíst, abych vůbec věděla, o čem mluvit. A tohle bylo taky fajn. Fuks si ve všech dílech udržuje jakousi napjatou atmosféru, kdy skoro cítíte, o čem to celé je, ale stejně vám to proklouzne mezi prsty. Spalovač je na povrch vcelku jednoduchý příběh, ale se všemi těmi odbočkami, symboly a čtením mezi řádky chápu, proč je zrovna tohle jeho nejznámější počin. A navíc se to taky čte strašně dobře, za jedno odpoledne to máte za sebou.

Příběh kriminálního rady

Příběh kriminálního rady jsem si od Fukse užila nejvíc. A přiznám se - málokterý konec mě vykolejil natolik jako tento. Tady jsem fakt zůstala s ústy dokořán a stěží jsem pobírala, k čemu právě došlo. Příběh kriminálního rady mi tématem sedl nejvíc, postavy tu byly skvělé, tradiční atmosféra skvělá, a já už začínala spřádat teorie, co, kdy, kde, proč a jak, a nakonec to stejně dopadlo úplně jinak. Prostě jsem z toho byla úplně mimo, takový dojem na mě postupná gradace i celkové vyvrcholení mělo. Pokud byste měli od Fukse číst jedinou knihu, přečtěte si tuhle, prosím :D Prý je i film, na který se plánuju podívat, jen je v těchto případech vždycky škoda, že takové zápletky se holt dají patřičně užít jen jednou.

Pan Theodor Mundstock

To bylo tak; říkala jsem si, že mám od Fukse načteny čtyři knihy, to je na hnízdo fajn, můžu zkusit zase jiného autora. A pak si měsíc před koncem semestru vyučující vzpomněl, že nám chce zadat deset povinných děl prózy, co ke zkoušce musíme načíst všichni (zbylých třicet děl jsme si mohli vybrat dle libosti, ale zkouška se skládala z interpretace jedné z těch deseti povinných a z interpretace jedné z těch, co si načteme sami dle vlastního výběru). Když říkal, že tam určitě bude Fuks, čekala jsem, že dá klasicky Spalovače, a ono bum, objevil se tam Theodor Mundstock. Tak jsem po Fuksovi sáhla popáté. A tohle dílo bylo taky fajn, byť je to opět krapet hůř stravitelnější, ta metaforičnost je leckdy dost markantní, ale odpovídá to Fuksově klasickému stylu, i co se týče dramatických zakončení.

Četli jste něco od Ladislava Fukse, nebo se teprve chystáte? Co vás bavilo nejvíc? :)