Hostovského cizinci ve světě

Jedním z mých hnízd ke zkoušce, tedy několika díly od jednoho autora, byla i tvorba Egona Hostovského. Osobně mám ráda psychologickou prózu a vůbec vše, co se nějak točí kolem vnitřního světa hrdinů, jejich pohnutek, náhledu do mysli... tudíž mě Hostovského Žhář, jehož jsme vlastně jako jediného probrali na gymplu, zaujal na první dobrou. Že se na jeho tvorbu podívám blíž, mi bylo jasné. A tak se v mém seznamu četby ke zkoušce objevil rovnou čtyřikrát. A ironicky jsem se k Žháři nedostala.

Česká literatura se totiž tento semestr zabírala poválečnou tvorbou, takže na Žháře ani dojít nemohlo (ale někdy bych si ho přeci jen ráda přečetla). Hostovského tvorbu tedy zabírají jasná témata - poválečný svět. Odcizení je v tom všem nejpatrnější. Egon Hostovský za války emigroval, takže se v jeho dílech často dočkáme i toho, jak se Češi adaptují v americkém světě, a to včetně problémů, co se právě týkaly Ameriky a k nám se zase tolik nedostaly. Ona psychologizace, s níž je jméno Hostovského spojené, tu každopádně vždy hraje prim, a i když nejde vždycky nutně o díla, která jsou lehce stravitelná a pochopitelná, bavila mě.

Půlnoční pacient

Po všech těch dílech, co řešila život v Rakousku-Uhersku a následujícím Československu, co řešila válku a vše kolem ní, bylo tohle vítané překvapení. Půlnoční pacient byl vůbec první knihou, co jsem četla ke zkoušce hned na začátku semestru, a mile mě překvapil jak tematikou, tak stylem. Zkrátka to na mě působilo jako současný thriller. Jen je to Hostovský, takže to bylo trochu obtížně stravitelné. Půlnoční pacient se točí kolem Čecha, který emigroval do Ameriky a který se stane jakýmsi prostředníkem mezi americkými a sovětskými špiony, však to známe z historie, jak to mezi zeměmi tady v 50. letech vřelo. V tomto to bylo vítané osvěžení, ne vždy jsem odhadla, kudy to povede, ale upřímně, ne vždy mi taky došlo, kudy to vedlo :D Jak říkám, je to trochu obtížnější.

Dobročinný večírek

Dobročinný večírek mě bavil mnohem víc než Půlnoční pacient. Není tu jedna hlavní postava, naopak se záběr střídá hned na několik velmi odlišných osob, které se vyskytují na dobročinném večírku v hotelu, kde je uvězní šílená bouře. Pro Hostovského typický uzavřený prostor tu tedy jedině podtrhuje mysteriózní atmosféru, v tomto ohledu jsem chtěla vědět, co se stane, ještě krapet víc než v Půlnočním pacientovi. Místy to je vtipné, místy naopak až absurdní, jak jsou vykreslené jednotlivé lidské povahy. Tohle bylo zkrátka milé překvapení a užila jsem si to.

Sedmkrát v hlavní úloze

Oproti zbylým třem knihám, jimž se tu věnuju, se tato neodehrává v Americe a mezi postavami se nevyskytuje československý emigrant. Sedmkrát v hlavní úloze je pro mě z těch čtyř bohužel nejnudnějším zážitkem; hlavní hrdina mi nesedl, nelíbilo se mi, kam to směřuje a co si všechno postavy nechávají líbit. Jinak ale bývá kniha často přirovnávána ke Kafkovi, takže pokud vám sedl on, nejspíš se vám bude líbit i tohle.

Cizinec hledá byt

Poslední kniha, již jsem za semestr od Hostovského přečetla, taky spadá do onoho existenciálního pásma československého emigranta, který marně hledá svoje místo ve světě. Tady ještě krapet víc, než jak tomu bylo v předchozích dílech. V Cizinci se mi líbila práce s metaforami, jak se prostor, v němž se postavy pohybují, nepatrně s každou kapitolou zmenšuje, i co se týče postav tam je znát určitá spirála, díky níž mě příběh dost bavil. K jinému vyústění to nejspíš dospět nemohlo, ale s tím jsem tedy spokojená nebyla; co už. Hostovský má jinak práci s jazykem holt zmáknutou. Ze všech, co tu zmiňuju, to bylo rozhodně nejstravitelnější.

Četli jste něco od Egona Hostovského? :)