Kunderovské paradoxy

Tak tedy zní název studie od jednoho z mých vyučujících, ale přesto je výstižný i k tomu, o čem chci mluvit. Milan Kundera je jméno, s nímž se na střední bezpochyby setkáte. Vtipné ovšem bylo, že obsahy jeho knih byly popsány tak hrozně, že jsme se spolužáky jen protáčeli panenky, co že to je zase za vztahové drama a proč, co, jak. Přesto jsem po jeho dílech šla v rámci četby ke zkoušce cíleně; Kundera ostatně patří mezi autory, od nichž byste asi měli něco načíst, když už studujete češtinu, a byla jsem pak taky dost zvědavá. V tomto článku se tedy podívám na tři díla, která jsem od něj přečetla - Ptákovinu, Nesnesitelnou lehkost bytí a Žert.

Proč paradoxy i v tomto článku? U Kunderových děl to mám takhle - strašně se mi líbí, užívám si je po jazykové, myšlenkové i dějové stránce, a pak zase vůbec. Pokaždé se vyskytne pár stran, přes které je pro mě naprosto ubíjející se prokousat, nechce se mi to číst, nebaví mě to; a pak naráz zhltnu dvě stě stran, protože jinak to nejde. Stalo se mi to u obou jeho próz a počítám s tím, že se mi to stane i u těch dalších, asi jako že u Vančury je jasné, že se s každou jeho knihou setkám s téměř jiným spisovatelem. U tří zmíněných knih totiž rozhodně nekončím a ráda se někdy v budoucnu podívám i na autorova další díla, protože možná právě tímhle paradoxem si mě jednoduše získal.

Ptákovina

Po Ptákovině jsem sáhla jako první. Je to krátké drama, což se v okamžiku, kdy potřebujete do jediného předmětu za semestr načíst 40 knih, velice hodí. A ke všemu jsem si ji pamatovala z gymplu - tu jsme zrovna v učebnici uvedenou neměli, ale češtinářka nám ji zmiňovala s faktem, že Ptákovina nemůže být překládána do jiných jazyků, protože nikde jinde onen symbol kosočtverce s čárkou uprostřed neznají, takže hlavní pointa Ptákoviny by byla ztracena. Zápletka se totiž točí kolem toho, že někdo na tabuli ve škole nakreslí tento symbol, a vyšetřuje se, kdo za tím stojí. Sám autor to zmiňuje ve svém doslovu a přijde mi to docela komické.
Asi se v tomto ohledu budu dost opakovat; Kundera je mistr slov. V Ptákovině to je především vidět způsobem, jak to je celé domotané, hra s češtinou tu je prostě skvělá. Zkrátka to je prostě taková ptákovina; děj byl správně absurdní, dobře se rozvíjel a místy jsem se pochechtávala i nahlas. S intertextuálními narážkami se tu podobně jako v jiných dílech setkáte taky, mě upřímně nejvíc pobavila ta na Čapkovu Matku.

Nesnesitelná lehkost bytí

Na tu jsem byla zvědavá už za středoškolských let; však to víte, přijde melancholie u dospívajících, co už brzy mají být dle zákonů dospělí oficiálně, a jede to. Nedbala jsem na nezáživný popis učebnice, zaujal mě název a toho jsem se držela. A ve výsledku to je jedna z nejlepších knih, co jsem za letošek zatím četla. Nesnesitelnou lehkost bytí jsem si užívala od začátku do konce. Částečně kvůli jazyku, který je v próze přeci jen poněkud markantnější a tady opravdu jede svůj koncert. K tomu mám jen malý funfact; děj se odehrává kolem několika postav, z nichž jeden je i pes, který je vlastně fena, ale od počátku mu hrdinové říkají ten Karenin a mužský rod je tedy užit i ve slovesech vyloženě ženských, takže... výběr rodu očividně jde, jen až zase někdo začne v televizi říkat, že se mu někdo hnusí. Ehm.
Dějová linka Lehkosti je nahozena dost náhodně, není to vyprávěno chronologicky, takže už v půlce knihy vlastně zjistíte konec, ale v tomto případě mi to ani nevadilo. Plyne to, jsou tu perfektně zpracované motivy, metafory vůči komunismu tu jedou své a ve výsledku jsem si nad spoustou věcí až rvala vlasy a nad spoustou se zase smála.

„To máte o lidech kolem vás tak vysoké mínění, že by vám záleželo na tom, co si o vás myslí?"

Žert

O Žertu bych vám mohla vykládat do aleluja, psala jsem na něj dost dlouhou seminárku, takže mám načteno x desítek studií a monografií a ještě pořád mi z toho tak trochu jde hlava kolem. K seminárce jsem si to ale vybrala z jasného důvodu, který taky na závěr obstál; Žert je neskutečně obsáhlé a komplexní dílo a nejspíš bych o něm tu seminárku mohla napsat ještě delší. Žert řeší počátek komunistického režimu v Československu a je tu ta známá zápletka; hlavní hrdina Ludvík napíše na pohlednici z frustrace vzkaz, který se dostane ke straně, jež ho pak vyloučí ze studií a pošle k pétépákům. A od toho se pak prakticky všechno odvíjí. Děj má několik prolínajících se vrstev a čtyři vypravěče, kteří se v určitém rámci střídají; literární teoretik Doležel ho přímo označil za ideologický román v tom smyslu, že postupně v rámci té ideologie dochází k jejímu rozkladu. Kompozice díla je zkrátka perfektní, a i když mě bavila víc Nesnesitelná lehkost bytí, i tohle bylo skvělé čtení.

Všechna tři díla vám zkrátka doporučuju, pokud jste se s Kunderou ještě nesetkali, i k maturitě to je dost komplexní na to, abyste nemuseli přemýšlet, o čem ještě před komisí mluvit. :)
Četli jste něco ze zmíněných? Nebo nějakou autorovu jinou knihu? :)