Harlem Renaissance a těžký, těžký život člověčí

To jsem si tak řekla, že když už mám zapsané čtyři předměty týkající se literatury, mohla bych si alespoň trošku naběhnout o prázdninách. Ne že by mi to vycházelo, klasicky; do české jsem už něco málo načetla, do té americké jsem se ovšem pustila až v srpnu. Teď už mám zas načteno tak, abych o tom aspoň mohla něco napsat. Tak prosím, Zora Neale Hurston, Upton Sinclair, Lillian Hellman a Richard Wright.

Že ta jména neznáte? No, kdo by se divil. Jediné jméno, které mi bylo známé, byl Upton Sinclair, a to vlastně jen proto, že jsem si ho na gymplu vždycky pletla se Sinclairem Lewisem, ne že bychom teda jednoho z nich nějak detailně rozebírali. O ostatních třech jsem poprvé slyšela až na univerzitě. Je mi jasné, že během středoškolských let nelze probrat úplně všechno (ostatně jsme nestihli fakt ani to, co jsme měli), ale přesto mě mrzí, že nepadlo ani slovo třeba o tzv. Harlem Renaissance. V americké literatuře je spousta jmen, co nám nejsou známa, je to znatelné už jen tady, protože do češtiny je ze všech knih přeložena jenom jedna. Ale pokud chcete procvičit angličtinu a zabrousit do americké klasiky, můžete zkusit něco z následujícího.

Their Eyes Were Watching God

Tohle pro mě byl ze všech níže čtených knih největší zážitek. Ke zkoušce z americké literatury máme stanovené okruhy, k nimž si máme z nabídky vybrat, a když jsem na Goodreads viděla, že u patrně nejznámějšího díla Zory Neale Hurston je i štítek „young adult", říkala jsem si, že by to mohlo být fajn. A taky že bylo. Americká klasika pro mě bývá dost rozvláčná, tohle mě ovšem chytlo od první stránky a nadšeně jsem čekala, co bude příště.
Their Eyes Were Watching God spadá do období tzv. Harlem Renaissance, což bylo (nejen) literární hnutí soustředící se na život Afroameričanů v meziválečném období, tudíž je jasné, jakými tématy se to bude primárně zabývat. Neale Hurston přesto nepracuje s rasismem tolik, jako to dělají její kolegové - spíš se soustředí na ženský svět, na na tu dobu extrémně feministické myšlenky apod. V knize sledujeme osud Janie, která si dlouho nechává poroučet, co má v životě dělat - nejprve babičkou, která se narodila v otroctví, což její pohled na svět dost ovlivňuje, potom manželem. Až když jí je přes čtyřicet, začíná životu přicházet na chuť - spolu s tím, že navazuje vztah s o dvacet let mladším mužem. Celé vyprávění bylo svižné, emočně nabité i poučné a já si to zkrátka užila na maximum. K tomuto příběhu se někdy v budoucnu ještě moc ráda vrátím.
Mimochodem existuje i film s Halle Berry v hlavní roli.

The Jungle / Džungle

Už do semestrálního testu jsem měla k Sinclairovu dílu naučenou větičku: „Autor se vyžívá v podrobných popisech." A to je setsakra pravda. V Džungli se litevská rodina, která přišla o vše, stěhuje do Ameriky s vidinou práce a výdělku, jenže je to mnohem těžší, než se mohlo zdát, a dělníkům vesměs vůbec nikdo nepřeje. Takže takové prostředí si o ten naturalismus rovnou říká. Pokud milujete knihy s popisnými pasážemi, v Džungli se dočkáte detailního zpracování chicagských jatek, nejen toho, jak vypadají jednotlivá stanoviště a místnosti, ale i kolik lidí tam je třeba a co přesně ten který človíček dělá, odkdy dokdy, co má na sobě, co si musí odpustit... Přiznám se, že pak už jsem to trochu začínala přeskakovat, protože... no, co si budeme, k ději to nepřidávalo vůbec nic.
Moc mě mrzí, že oproti tomu, jak se zpočátku děj soustředil na celou rodinu, se pak zaměřil pouze na jednu postavu, která mi ke všemu nebyla od začátku sympatická, a zbytek rodiny pak šel prostě stranou. Je jasné, na co chtěl autor poukázat, vyznění knihy vyloženě hrálo do karet spíš socialistickému cítění, ale možná právě proto mě to zase tolik nechytlo. Politický konec už mě ztratil úplně.

The Children's Hour a The Little Foxes

Dramata jsou fajn v tom, že většinou bývají jednoznačná a nehrozí, že to bude tak rozvláčné jako jatka v Džungli. Od Lillian Hellman jsem si nejprve přečetla The Children's Hour, v němž se děj soustředí na malou dívčí školu, již vedou dvě kamarádky. Jedna z nich se má brzy vdávat... a ta druhá tají city k té první. Což je ve své době samozřejmě ohromný problém, a když tedy žačka, která udělá cokoli pro to, aby se ze školy dostala a nemusela nikoho poslouchat, vypustí nemilý drb, začne to ničit životy. Upřímně jsem nečekala, kudy všudy příběh povede, a konec se zřejmě dal očekávat, přesto mě překvapil. U dramat se málokdy setkáme s vysokou emočností, tu ostatně mají na starosti až herci při inscenaci, ale Hellman se to přesto povedlo už tady.
Podobně se mi líbila i její další hra zvaná The Little Foxes. Tady se řeší klasické téma - tři sourozenci z bohaté rodiny, která chce zbohatnout ještě víc, nedělá to vždy úplně fér a sama rodina proti sobě v jednom kuse nějak kuje pikle. Je tu  tím pádem hodně postav a chvíli mi trvalo se v nich zorientovat, ale nakonec jsem si to užila, obě autorčina dramata mě bavila. Mají svůj přesah, na který musíte přijít sami, a to mám ostatně vždycky nejradši.
Ačkoli ani jedno z nich nevyšlo v češtině, klidně se po nich podívejte, angličtina to je prostě konverzační, nic těžkého. :)

Uncle Tom's Children

Oproti Zoře Neale Hurston je povídkový soubor Richarda Wrighta přehlídkou všech podob rasismu. Pokud jste tedy citlivé duše, radši si připravte kapesníky a trochu se obrňte, protože tohle byl fakt jeden ohromný hnus vedle druhého. Pravda, pak už se motivy trochu opakují, přesto se mi při čtení obracel žaludek a párkrát i ta slzička ukápla. Vesměs všichni hrdinové, s nimiž se v povídkách setkáme, už stojí na svých stranách barikády a jsou v zoufalé situaci donuceni k vyhroceným činům, protože zkrátka netuší, co ještě můžou dělat, když problémy máme všichni stejné. Jak říkám, místy to byl opravdu hnus a je to taková pěkná sonda do duše ohledně tehdejšího života Afroameričanů.
Tím pádem je asi třeba také avizovat, že postavy užívají svůj dialekt a jde tomu těžko rozumět.

Četli jste/znáte některou z nich? :)