Padesátá léta, devadesátková poezie, netečnost a politici a jedna humanistická legrace

Zrovna čtu Dějiny světla od Němce, dle pěti set stran nepříliš student-friendly rozsah, ale libuju si v pomalosti děje, čtení si tak trochu užívám a vychutnávám. Vyprávění je poetické, kompozice podobně jako v Možnostech milostného románu skvělá, baví mě netypická du-forma. Právě mám totiž zapsaný kurz současné české literatury, kde řešíme díla, jež vyšla od roku 1989 až do současnosti. Krom současných autorů se tak dostanu i k těm, kteří publikovali těsně po revoluci a k těm, po nichž bych třeba sama od sebe nesáhla. Takže dneska v článku budu kromě Jiřího Hájíčka a Kláry Vlasákové mluvit třeba o Milanu Kozelkovi nebo Boženě Správcové.

Porevoluční boom v literatuře je jasný. Najednou se publikuje všechno, neexistuje oficiální a zakázaná literatura, na poličkách v knihkupectví vedle sebe koexistují autoři a díla, do nichž by se to nikdy předtím neřeklo. A ostatně to vedlo k tomu, co zažíváme dnes, nepřeberné množství titulů, různé způsoby jejich vydání a také nahlížení na ně. Kromě četby, kterou si ke zkoušce vybírám sama, tak volím i to, co se samozřejmě čte v rámci literárního semináře, ať jsem taky trochu v obraze, o čem se mluví. Nebaví vás český realismus nebo prvorepubliková poezie? Tak zkuste něco z tohoto.

Božena Správcová: Guláš z modrý krávy a Večeře

Správcovou jsem si vybrala k seminárce a přiznám se, po dočtení jsem toho trochu litovala. Guláš z modrý krávy je autorčina prvotina, básnická sbírka, jejíž obsah šel napoprvé úplně mimo mě. Netušila jsem, co jsem si to přečetla, o čem to do prčic budu pak v semináři mluvit a v dokumentu psát. Ale poezie je holt poezie, někdy ji musíte přelouskat víckrát, aby začala trochu dávat smysl. Guláš je typický depatetizací, běžnou mluvenou češtinou a hrou s motivy, máte tu náhled na roli ženy ve společnosti, na toxicitu leckterých partnerských vztahů, ale třeba i hru s Polednicí nebo převráceným motivem přírody. Ve výsledku můžu říct, že se mi Guláš určitě líbil víc než autorčina skladba Večeře, která sice má být o tom, že se to donekonečna táhne, ale... prostě se to donekonečna táhlo a metafory v nic moc nevyústily. Jo, mám zkrátka radši poezii, kde to psaní nepůsobí tak násilně.

Jan Štifter: Světlo z Pauliny

Tohle bylo ohromné překvapení. Naprosto a zcela nečekané. Ke Světlu z Pauliny jsem se dostala vlastně náhodou - na Goodreads jsem nějak postřehla jiné autorovo dílo, Café Groll, a dala si ho na TBR poličku. Jenže u nás v knihovně od něj měli jen Světlo z Pauliny, tak jsem si řekla, proč ne, je to krátké, za zkoušku to stojí. A to mi sakra věřte, že stojí! Povídkové soubory u nás nejsou kdovíjak oblíbené, ale tomuhle ten formát přesně sedl. Jedna lepší než druhá. Obraznost toho všeho byla dokonalá, způsob, jakým se povídky propojovaly, naprosto skvělý, milovala jsem každou stránku. Každá povídka se odehrává na jiném místě a kolikrát ve zcela jiném čase; máte tu kluky za německé okupace, máte tu socialismus, máte tu současnost, všemožné lidské vrstvy a jejich způsoby života. Jedna povídka je vyprávěna z pohledu právě počatého plodu, v jiné je hlavní hrdina dvakrát, dospělý a dítě vedle sebe. Netušila jsem, jak moc se mi to bude líbit, když jsem to poprvé otevřela. Takže jestli vám mám z tohoto celého seznamu něco vřele doporučit, tak tohle.

Klára Vlasáková: Praskliny

Na Praskliny jsem se chystala prakticky od doby, co vyšly. Jak to teď bývá, proletěly knižním světem a nějak se o nich už znovu nemluvilo. Přesto jsem si na ně konečně našla čas. A co k nim říct? Je to hodně odosobněné, charaktery postav jsou místy až násilně odsunuty do pozadí, jako by autorka ani nechtěla, abychom si k nim vytvořily vztah - což ostatně může souviset i s onou koulí, která tu hraje prim a která je také ke všemu zcela netečná. Právě kolem ní se točí zápletka; na Zemi se objeví podivná koule. A nic nedělá, jenom tady prostě je. A přesto se z tak vlastně nezajímavého objektu stane spouštěč všeho, co lidská mysl potlačuje, aby prostě mohla nadále přežívat. Čekala jsem od toho asi něco jiného, než čeho se mi dostalo, hlavně to odosobnění pro mě představovalo velký problém, zvlášť když se něco stalo a postavy to prostě neřešily, protože z tohoto principu ani nemohly. Přesto si myslím, že to je velmi zajímavý počin, jen je třeba počítat s tím, že se od textu předpokládá, že budete vlastně ustavičně hledat mezi řádky.

Milan Kozelka: Semeniště zmrdů a Teteliště zmrdů

V prváku čteme vzletný Máj a Babičku... ve třeťáku dostanete zmrdy. Můžete hádat, o čem asi oba texty pojednávají. Obojí jsou satirické sbírky, v nichž autor kreativními způsoby kritizuje soudobou politiku, krom toho ale i kulturu a vlastně cokoli jiného, byť politická scéna hraje prim. V době Nečasovy vlády jsem byla ještě moc malá na to, abych se zajímala o politiku, takže mi v textu něco řekla maximálně jména a ty největší aféry, o kterých se mluví a vtipkuje doteď, jinak jsem mohla ocenit leda tak autorovu kreativitu s metaforami, která pro to vymyslel. Není to můj šálek kávy, víckrát ne, děkuju, ale jestli stojíte o zase jiný náhled na politiku před pár lety, zkuste, co řeknete na tohle.

Jiří Hájíček: Selský baroko

Komunistická minulost je něco, s čím se pořád naše společnost neumí tak zcela vyrovnat. Romány o tom tak často bývají hůř stravitelné, ale je potřeba je pořád psát a připomínat, co se dělo. Selský baroko se sice odehrává v devadesátkách, řeší však situaci v Československu v 50. letech, kdy docházelo k masivní kolektivizaci. A bohužel, šla jsem do toho s jiným očekáváním, takže lehkému zklamání se neubráním; vše se to táhne nějak nenápadně, spíš na pozadí, většinu děje zabírá něco zcela jiného, než o čem jsem si myslela, že to bude, a pak se to všechno najednou spojí na posledních stranách. Přiznám se, že poslední zvrat mě překvapil, ale jinak z toho tolik nadšená nejsem. Nelituju, že jsem to četla; téma velice důležité, pořád je pro mě nemyslitelná většina věcí, co se tam řeší a která se tehdy opravdu děla.

Poslední dvě knihy už nemám načtené v rámci současné české literatury - zároveň s ní mám zapsanou i tu nejstarší českou literaturu. Takže si tak trochu opakuju dějepis, když tu máme exkurz od nejstarších českých památek až do klasicismu. Z tohoto výběru jsem zatím přečetla dvě díla z renesance a humanismu a pokud si myslíte, že to tehdy byla nuda, tak mi věřte, že obojí jsou docela pěkné srandičky.

Frantova práva jsou parodií na cechovní pravidla, která ve své době vznikala ve velkém. A to opravdu parodií se vším všudy. Autor staví rádoby seznam pravidel, jež členové cechu musejí dodržovat, přičemž většina z nich je dost absurdní - nabádá členy cechu k tomu, ať si nechávají narůstat dluhy v hospodách, povzbuzuje je k hádkám, takový ten čertík na rameni. Pobavily mě tipy ženám, jak zakamuflit, pokud se opijete, aby to manžel nepoznal a abyste pokud možno dostaly ještě další příležitost se hezky napít. Pravidla prokládají i příběhy plné aluzí na bibli a podobně a i u toho jsem se jen potutelně culila.
U Boccacciovských rozprávek jsem se zato smála s koutky od ucha k uchu. Pravděpodobně z hodin dějepisu znáte spíš autorova otce, každopádně Hynek z Poděbrad si vybral pár povídek z Dekameronu a přihodil k nim jednu svou, v níž se pokusil Boccacciův styl napodobit. A ne že by vybral něco vážného, to ani omylem. Ve všech povídkách jde o milostné pletky, řeší se kdo, s kým, proč, místo koho - v jedné povídce máte muže, který přijde do kláštera a užívá si s osmi jeptiškami i abatyší, protože předstírá, že je hluchý, a když na to přijdou, svede to na Boha, že ho z hluchoty vyléčil, což je pro abatyši naprosto cajk vysvětlení, ale pro jistotu si ho u sebe nechají, aby to neroznesl dál, a samozřejmě si s ním užívají ž do smrti. A věřte mi, že variací na tohle je tam neskutečné množství a přišlo mi to o to vtipnější, že Česko zůstává v těchto dobách stále velice mravně založené, a pak vám Hynek publikuje něco takového.

Četli jste v poslední době něco zajímavého z pera českých autorů? Nebo znáte některou z knih výše? :)