Třetí kapitola do writing challenge Závod s časem od Eloran Arroway.Počet slov: 1077 || Dosavadní počet slov: 3289
Třetí kapitola - NEJSEM DEPRESIVNÍ, TO VŮBEC NE
"Elo, fakt jsi v pohodě?"
Měla jsem chuť Archisse praštit a na místě přizabít, pokud by to ovšem šlo, když je nemrtvý.
Můj bratr je mrtvý. Z rodiny jsem zůstala sama. A ON MI NEVĚŘÍ, ŽE HO ZABIL NICOLAS. Přísahám, že jsem fakt viděla stíny. Musely to být stíny, co jiného? Jenže to by nebyl Archiss, aby nenašel tisíc námitek.
"JO, fakt jsem v POHODĚ," zařvu mu přímo do obličeje.
Upraví si hnědé vlasy, které se mu mým řevem rozcuchaly. "Klid, jo, Elo? Není to konec světa."
Možná pro tebe, pomyslím si. Archiss neměl sourozence, než zemřel. A po smrti o svých rodičích nic neslyšel.
Zavřu oči a soustředím se na jednoduché nádech, výdech. Řekla mi to Tina, jediná nemrtvá dívka v mém věku - prý to mám dělat, když jsem vynervovaná, že mě to uklidní. Zatím to teda žádné účinky nemělo.
"Jsi v depresi," řekne mi Archiss po chvilce.
"Ne, nejsem," zdůrazním a snažím se dát mu najevo, jak moc mě štve.
Zezadu mě obejme. Nikdy jsem neměla nic proti tomu, aby mě někdo objímal. Navíc, Archiss je můj nejlepší kámoš a každému se tak trochu líbí někdo jiný, takže spolu prostě chodit nemůžeme. "No tak, Elo. Jestli jsem něco řekl špatně, tak promiň."
"V pohodě," zamumlám, ale nejsem si jistá, jestli mě vůbec slyšel.
Ještě chvilku tak zůstaneme, ale pak mě pustí. "Víš, nejsem rád, když se tak moc měníš. V jednu chvíli tě nic nenaštve a v tu druhou už seš na kraji vybouchnutí."
Pokrčím rameny. "Promiň. Je toho moc." Zastrčím si uvolněné prameny vlasů za uši a usměju se. "A abych ti to dokázala, vyrazíme si zítra do kavárny, jo? Jen já, ty, Tina a Miles."
Zachechtá se. "Jen? Víš, Elo, víc lidí tady ani není."
Mrknu. "Však o to jde."
Fakt jsme malá komunita. Nemrtvých je hrozně málo... ale já jsem za to ráda.
Takže jsme ještě ten den oznámili našim třem kámošům, co se chystáme udělat. Miles z toho zrovna do stropu neskákal, není moc na taková posezeníčka, ale Tina z toho byla nadšená. Říkala, že se taky potřebuje nějak odreagovat, že je toho poslední dobou moc. (Ten názor zastávám taky.)
Milesovi taky hrozně vadí, že jsme tam tajně. Nemůžeme lehce obsadit místa, takže tam chodíme v jedinou možnou dobu; a to v noci, kdy je kavárna zavřená. Propašujeme se tam těsně před zavírací dobou a pak si tam prostě dáme, co mají. Samozřejmě že jim tam pak necháme peníze. Jinak bych to neschvalovala ani já. Někdy bych chtěla vidět, co si ti lidi říkají: "Kde se tady ty peníze vzaly?" Ale každopádně jsou rádi, že je tam mají; ani si většinou nevšimnou, že jim trochu zásob zmizelo. A nádobí po sobě umýváme, takže co.
Konečně jsme v teplé kavárně a já se s radostí posadím k topení, které se musí bohužel po zavíračce vypnout - kdyby zjistili, kolik mají platit za teplo, asi by naše výlety končily. Takže se musím spokojit se zimou a neustále kýchat.
"Nechceš kapesník?" zeptá se mě Miles, když aspoň podesáté za minutu kýchnu. Sedíme vedle sebe, Tina si prohlíží zásoby a Archiss si odskočil. Přikývnu a po chvilce se pořádně vysmrkám.
"Díky." Vyhodím papírový kapesník do koše. "Dlouho jsme spolu nemluvili. Co tvoje vize?" Miles byl teď celý půlrok v Egyptě, kde po čemsi pátral. Už mi moc chyběl. To jeho věčné brblání "Tohle toto, tamto taky..."
Miles si odkašle. "No, vize nijak nepokročily. Pořád je ta poslední, že něco najdu v Egyptě."
Nakloním se a jemně zvednu obočí. Miles se snaží si toho nevšímat, ale později vzdychne a odpoví: "No, nic jsem nenašel."
Konečně se mu uráčilo akceptovat moje gesto, že chci slyšet víc. Narovnám se a uhladím si vlasy. "Víš, já být tebou, tak se nestydím za vize. Ne každý vidí budoucnost, víš?"
Zasměje se. "Jasně, paní učitelko."
Šťouchnu ho. "Ve škole jsem byla naposledy jako žák, takžééé?" Není tajemstvím, že jsem chtěla být učitelkou. Jenže to byl taky sen desetileté dívky. Teď je jasné, že učit nemůžu. A tak jen chodím na různé hodiny na fakultách a učím se s nimi. Přece jen nemůžu žít s vědomostmi desetiletého děcka. Po své smrti jsem sem tam zašla do deváté třídy (lehce jsem pochopila, co se učili v předchozích třídách) a pak jsem vyšla celé gymnázium. Teď jsem na fakultě. S médii.
Cosi zacinkalo a to nás dva přinutilo zvednout hlavy. Kráčela k nám Tina se stříbrným podnosem, na němž jsem viděla pouze čtyři skleničky - ale pěkně vysoké. "Mají tady toho pořád dost," usmívala se. "Tak se mi to líbí. Udělala jsem čokoládové frappé." Setkáme se pohledem. "A příště na programu - vanilka. Bereš?"
Usměju se. "Jasně že jo." Vanilková příchuť je moje nejoblíbenější. Odjakživa.
Usrknu ze svého frappé, když dorazí Archiss. "Čokoláda?" rozzáří se.
"Jo," přikývne Tina a posadí se vedle mě. Chvilku jen tak popíjíme v tichosti a já sleduju padající sníh za skleněnými dveřmi. Vypadá to kouzelně, ostatně jako vždycky. Mám ráda zimu. Pokud zrovna neprší a není až takový mráz, abych se nachladila. Pak je zima nejhorší roční období.
Stůl, na němž stojí naše frappé, se zahýbe, jak do něj někdo čutne. Hodím pohledem po Archissovi; málem se mi kvůli němu vylilo moje pití.
"Co je?" rozmáchne rukama, přičemž málem praští Milese vedle sebe. "Já nic neudělal! Proč se vždycky obracíš na mě?"
"Protože je největší pravděpodobnost, žes to udělal ty," poznamená Miles.
"Byla jsem to já," řekne Tina. Loupne po klucích pohledem, ti hlasitě vzdychnou a začnou si stěžovat, ale stejně se zvednou a odejdou do vedlejší místnosti. Možná zase na záchody.
Než se Tina nadechne, promluvím: "Zase něco důležitého, co nemůžou slyšet kluci?"
Kývne. "Přesně tak. U Milese si nejsem jistá. Ale Archiss tvé teorii nevěří."
"Vím," zamumlám.
Tina si začne pohrávat s náušnicí. Sehnala si je k sedmnáctým narozeninám (a opět se tam ty peníze objevily "znenadání") a od té doby je nosí skoro pořád. "Já jsem dneska Nicolase neviděla."
"A?"
Zpraží mě pohledem. "To nevíš? S Nicolasem se vždycky scházíme v kině. Pokaždé. Bez vyjímky. Sice si řekneme jen čau, ale to je všechno." Pošimrá se ve vlasech. "A to znamená, že měl najednou moc důležitou práci a nemohl mě vidět." Pokrčí rameny. "Což jen potvrzuje tvůj názor."
Výborně. Konečně mi někdo věří. "A co s tím chceš dělat?"
"To, co bys udělala ty. Začala po něm pátrat."
Vzdychnu. "Kluci nás zabijou."
"O to jde, ne?" mrkne.
Já se jen ušklíbnu (sice to měl být škodolibý úsměv nebo rovnou posměšek, ale jinak to nešlo). "Fajn. To beru. Kdy začneme?"
Měla jsem chuť Archisse praštit a na místě přizabít, pokud by to ovšem šlo, když je nemrtvý.
Můj bratr je mrtvý. Z rodiny jsem zůstala sama. A ON MI NEVĚŘÍ, ŽE HO ZABIL NICOLAS. Přísahám, že jsem fakt viděla stíny. Musely to být stíny, co jiného? Jenže to by nebyl Archiss, aby nenašel tisíc námitek.
"JO, fakt jsem v POHODĚ," zařvu mu přímo do obličeje.
Upraví si hnědé vlasy, které se mu mým řevem rozcuchaly. "Klid, jo, Elo? Není to konec světa."
Možná pro tebe, pomyslím si. Archiss neměl sourozence, než zemřel. A po smrti o svých rodičích nic neslyšel.
Zavřu oči a soustředím se na jednoduché nádech, výdech. Řekla mi to Tina, jediná nemrtvá dívka v mém věku - prý to mám dělat, když jsem vynervovaná, že mě to uklidní. Zatím to teda žádné účinky nemělo.
"Jsi v depresi," řekne mi Archiss po chvilce.
"Ne, nejsem," zdůrazním a snažím se dát mu najevo, jak moc mě štve.
Zezadu mě obejme. Nikdy jsem neměla nic proti tomu, aby mě někdo objímal. Navíc, Archiss je můj nejlepší kámoš a každému se tak trochu líbí někdo jiný, takže spolu prostě chodit nemůžeme. "No tak, Elo. Jestli jsem něco řekl špatně, tak promiň."
"V pohodě," zamumlám, ale nejsem si jistá, jestli mě vůbec slyšel.
Ještě chvilku tak zůstaneme, ale pak mě pustí. "Víš, nejsem rád, když se tak moc měníš. V jednu chvíli tě nic nenaštve a v tu druhou už seš na kraji vybouchnutí."
Pokrčím rameny. "Promiň. Je toho moc." Zastrčím si uvolněné prameny vlasů za uši a usměju se. "A abych ti to dokázala, vyrazíme si zítra do kavárny, jo? Jen já, ty, Tina a Miles."
Zachechtá se. "Jen? Víš, Elo, víc lidí tady ani není."
Mrknu. "Však o to jde."
Fakt jsme malá komunita. Nemrtvých je hrozně málo... ale já jsem za to ráda.
Takže jsme ještě ten den oznámili našim třem kámošům, co se chystáme udělat. Miles z toho zrovna do stropu neskákal, není moc na taková posezeníčka, ale Tina z toho byla nadšená. Říkala, že se taky potřebuje nějak odreagovat, že je toho poslední dobou moc. (Ten názor zastávám taky.)
Milesovi taky hrozně vadí, že jsme tam tajně. Nemůžeme lehce obsadit místa, takže tam chodíme v jedinou možnou dobu; a to v noci, kdy je kavárna zavřená. Propašujeme se tam těsně před zavírací dobou a pak si tam prostě dáme, co mají. Samozřejmě že jim tam pak necháme peníze. Jinak bych to neschvalovala ani já. Někdy bych chtěla vidět, co si ti lidi říkají: "Kde se tady ty peníze vzaly?" Ale každopádně jsou rádi, že je tam mají; ani si většinou nevšimnou, že jim trochu zásob zmizelo. A nádobí po sobě umýváme, takže co.
Konečně jsme v teplé kavárně a já se s radostí posadím k topení, které se musí bohužel po zavíračce vypnout - kdyby zjistili, kolik mají platit za teplo, asi by naše výlety končily. Takže se musím spokojit se zimou a neustále kýchat.
"Nechceš kapesník?" zeptá se mě Miles, když aspoň podesáté za minutu kýchnu. Sedíme vedle sebe, Tina si prohlíží zásoby a Archiss si odskočil. Přikývnu a po chvilce se pořádně vysmrkám.
"Díky." Vyhodím papírový kapesník do koše. "Dlouho jsme spolu nemluvili. Co tvoje vize?" Miles byl teď celý půlrok v Egyptě, kde po čemsi pátral. Už mi moc chyběl. To jeho věčné brblání "Tohle toto, tamto taky..."
Miles si odkašle. "No, vize nijak nepokročily. Pořád je ta poslední, že něco najdu v Egyptě."
Nakloním se a jemně zvednu obočí. Miles se snaží si toho nevšímat, ale později vzdychne a odpoví: "No, nic jsem nenašel."
Konečně se mu uráčilo akceptovat moje gesto, že chci slyšet víc. Narovnám se a uhladím si vlasy. "Víš, já být tebou, tak se nestydím za vize. Ne každý vidí budoucnost, víš?"
Zasměje se. "Jasně, paní učitelko."
Šťouchnu ho. "Ve škole jsem byla naposledy jako žák, takžééé?" Není tajemstvím, že jsem chtěla být učitelkou. Jenže to byl taky sen desetileté dívky. Teď je jasné, že učit nemůžu. A tak jen chodím na různé hodiny na fakultách a učím se s nimi. Přece jen nemůžu žít s vědomostmi desetiletého děcka. Po své smrti jsem sem tam zašla do deváté třídy (lehce jsem pochopila, co se učili v předchozích třídách) a pak jsem vyšla celé gymnázium. Teď jsem na fakultě. S médii.
Cosi zacinkalo a to nás dva přinutilo zvednout hlavy. Kráčela k nám Tina se stříbrným podnosem, na němž jsem viděla pouze čtyři skleničky - ale pěkně vysoké. "Mají tady toho pořád dost," usmívala se. "Tak se mi to líbí. Udělala jsem čokoládové frappé." Setkáme se pohledem. "A příště na programu - vanilka. Bereš?"
Usměju se. "Jasně že jo." Vanilková příchuť je moje nejoblíbenější. Odjakživa.
Usrknu ze svého frappé, když dorazí Archiss. "Čokoláda?" rozzáří se.
"Jo," přikývne Tina a posadí se vedle mě. Chvilku jen tak popíjíme v tichosti a já sleduju padající sníh za skleněnými dveřmi. Vypadá to kouzelně, ostatně jako vždycky. Mám ráda zimu. Pokud zrovna neprší a není až takový mráz, abych se nachladila. Pak je zima nejhorší roční období.
Stůl, na němž stojí naše frappé, se zahýbe, jak do něj někdo čutne. Hodím pohledem po Archissovi; málem se mi kvůli němu vylilo moje pití.
"Co je?" rozmáchne rukama, přičemž málem praští Milese vedle sebe. "Já nic neudělal! Proč se vždycky obracíš na mě?"
"Protože je největší pravděpodobnost, žes to udělal ty," poznamená Miles.
"Byla jsem to já," řekne Tina. Loupne po klucích pohledem, ti hlasitě vzdychnou a začnou si stěžovat, ale stejně se zvednou a odejdou do vedlejší místnosti. Možná zase na záchody.
Než se Tina nadechne, promluvím: "Zase něco důležitého, co nemůžou slyšet kluci?"
Kývne. "Přesně tak. U Milese si nejsem jistá. Ale Archiss tvé teorii nevěří."
"Vím," zamumlám.
Tina si začne pohrávat s náušnicí. Sehnala si je k sedmnáctým narozeninám (a opět se tam ty peníze objevily "znenadání") a od té doby je nosí skoro pořád. "Já jsem dneska Nicolase neviděla."
"A?"
Zpraží mě pohledem. "To nevíš? S Nicolasem se vždycky scházíme v kině. Pokaždé. Bez vyjímky. Sice si řekneme jen čau, ale to je všechno." Pošimrá se ve vlasech. "A to znamená, že měl najednou moc důležitou práci a nemohl mě vidět." Pokrčí rameny. "Což jen potvrzuje tvůj názor."
Výborně. Konečně mi někdo věří. "A co s tím chceš dělat?"
"To, co bys udělala ty. Začala po něm pátrat."
Vzdychnu. "Kluci nás zabijou."
"O to jde, ne?" mrkne.
Já se jen ušklíbnu (sice to měl být škodolibý úsměv nebo rovnou posměšek, ale jinak to nešlo). "Fajn. To beru. Kdy začneme?"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každý komentář! ♥