Recenze: Královna stínů | Adarlanský zabiják zabíjí Adarlan

Počet stran: 656
Série: Skleněný trůn, 4
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo, 2016
Originální název: Queen of Shadows
Hodnocení Goodreads: 4.59 (z 142 575 hodnocení)
Anotace:

Královna je zpět. Nastal čas se pomstít!

Ztratila všechny, které milovala. Celaena Sardothien se vrací zpátky do říše a jediné, po čem touží, je pomsta. Brzy si ovšem uvědomí, že ve hře je mnohem víc – musí osvobodit prince Doriana, kterého pomocí magie ovládá král ze skleněného hradu. Musí zjistit příčinu královy moci! Ale hlavně nesmí zklamat svůj lid, který do ní vložil veškeré naděje. 

Že je Maas bůh, to vám (nejen já) tvrdím už od dob, kdy jsem přečetla první díl Skleněného trůnu. Autorka jasně dokazuje, že se její série díl od dílu lepší, a protože mě už třetí díl dostal do kolen, trochu jsem se bála, co mi přinese čtvrtý. Tak jak to dopadlo?

Je těžké se s někým přátelit, když mu nemůžeš důvěřovat.

Aelin Galathynius se smířila se svým postem a se svou minulostí a vrací se do Adarlanu s několika vytyčenými cíli - zabít krále, osvobodit svého bratrance a také magii. Na bedrech toho má až příliš a okolnosti jí zrovna dvakrát nepomáhají. Není ovšem jediná, kdo si zadal úkol. Chaol chce za každou cenu zachránit Doriana a nevěří, že už by mohlo být pozdě, a čarodějnice Manon postupně ztrácí důvěru ve své nadřízené a zkouší přijít na to, co se v Morathu opravdu děje. 

Poté, co si na nás autorka nachystala tak vynikající cliffhanger na konec třetího dílu, jenom jsem zoufala, kdy zjistím, jak se to všechno vyvrbí. Královna stínů je ještě větší bichle než Dědička ohně, co si budeme nalhávat - ale i přes takový rozsah se Maas nedostala k nudným a vycpávkovým scénám. Všechno jelo jako po másle; tedy, rychle, ne tak jednoduše.

Narážím na spoustu názorů, že je Dědička ohně spíše jakási příprava na to všechno, co chce autorka pořádně rozjet nebo dořešit tady v Královně stínů, a musím s tím souhlasit. U třetího dílu jsem se chvílemi nudila, kdežto tady jsem jen hltala stránky, kdy a jak to dopadne. Akce tu je habaděj, a co víc - autorka má zálibu v tom nás neustále na něčem nachytávat. Kolikrát jsem si už myslela, že jsem ji prokoukla a tušila jsem, co se stane, a ona mě stejně dokázala překvapit. K takovým zvratům během knihy došlo několikrát, až jsem opravdu jenom tajila dech.

Nervy ovšem budete potřebovat i co se týče mezicharakterových vztahů. Aelin je zpět v Adarlanu, takže se všechno točí kolem nám dobře známých postav. Trvá strašně dlouho, než se vyřeší, kdy se kdo s kým konečně přestane hádat, a Chaola jsem aspoň sto stran opravdu nenáviděla. (Což je tedy co říct.) Stejně jak tomu bylo u Dvora mlhy a hněvu, i tady si autorka občas hraje s dějem a řekne nám ho v průběhu další akce, čili nám to nenapíše, jak to proběhlo, ale najednou, že už to proběhlo. (Například že nedojde k žádné dohodě mezi dvěma kapitolami, ale v té druhé už je to najednou po ní a autorka jenom zmíní, že se setkali a domluvili.) Ale bylo jich tak málo, že mě to tentokrát moc nerušilo.

Ještě když jsem u těch postav, také vídávám názor, že Jeřáb už tu není to, co býval, a že se chová jako zamilovaný blázen. Ano. Není to tak hrozné jako v jiných vyloženě YA romancích, ale je to tu. A je to taky hrozně sladké. Naopak mně se to líbilo, až na to, že na něco „většího" si musím ještě počkat :D
U minulého dílu jsem si taky stěžovala, že mám guláš v tom, kdy se co s kterou postavou děje, ale tady jsem se vždycky vyznala, kdo vypráví, kde se to odehrává a dokonce i na co to navazuje. Za tuhle změnu jsem tedy ráda.

„Jak Lorcana znám, mohl by se pokusit oplatit ti poučení, které jsi mu dnes v noci uštědřila. Zapomíná a promíjí ještě obtížněji než ty. Zvlášť, když mu někdo vyhrožuje, že mu uřízne mužství."
„Aspoň jsem mu řekla, že by to byl velký omyl. A to jsem měla na jazyku 'nepatrný'."

Nevadily mi tu ani tak čarodějnice v čele s Manon - u třetího dílu mě pasáže s nimi nebavily, ale tady jsem jim kupodivu přišla na chuť. Sice to není tak akční, jako když jsme s Aelin v Zlomuvalu, ale naopak si Maas pěkně nahrává - zatímco hrdinové ve Zlomuvalu postupně odhalují, co se děje, my to známe díky Manon a Elide, jež také dostala svůj prostor. Možná to vypadá jako zničené překvapení, ale věřte, že v moment, kdy jim to docházelo, jsem se asi cítila jako oni. Spojila jsem si souvislosti, jež nám autorka předhodila, a ve finále to pak vyznělo ještě líp.
Královna stínů samozřejmě neztrácí na humoru, ostatně, když máte vedle sebe Aelin, Aediona a Jeřába, jinak to ani nejde. Ačkoli měla spousta scén být vážná, jeden z těch tří vždycky prskl něco tak vtipného, že jsem se vážně řezala smíchy. Některé scény mě dohnaly až k pláči. Asi se pokaždé opakuju, ale Maas je prostě bůh.


Čtvrtý díl mě pěkně navnadil na to, co se bude dít dál. Autorka mi opět vyrazila dech - a to jsem si místy říkala, že už předvídám, co udělá, a stejně mě překvapila. Je to jen pár dní zpátky, co zveřejnila fotku s rukopisem finálního díla - přes tisíc stránek. A já si tady stěžuju s Královnou stínů... :D
Jen mě trochu mrzí ten překlad, je tam spousta chyb. Překlepy odpouštím, to se prostě stane (že se třeba místo Chaola objeví Chaos, to mě pobavilo), ale neustále tam byly přeházené čárky. Spíše přebývaly tam, kde být neměly, bohužel to bylo častokrát - ale pořád lepší, než aby tam nebyly vůbec.
Neváhám s pěti hvězdičkami. Jak říkám, zase mi vyrazila dech.

Pokud se na Královnu stínů chystáte, stejně jako bylo doporučeno mně, posílám to dál - přečtěte si nejdřív Krvavé ostří, soubor povídek o tom, co se odehrálo před prvním dílem. V Královně stínů se odkazuje nejen na postavy, ale také na situace, tak ať se v tom neztratíte. :)

Četli jste? Jste tak pozadu jako já, nebo už louskáte Věž úsvitu? :)