Recenze: Spáleniště | Zkouška

Počet stran: 344
Série: Labyrint, 2
Překlad: Petr Kotrle
Nakladatelství: Yoli, 2014
Originální název: The Scorch Trials
Hodnocení Goodreads: 3.93 (z 370 856 hodnocení)
Anotace:

LABYRINT BYL TEPRVE ZAČÁTEK

NALEZENÍM CESTY Z LABYRINTU TO MĚLO SKONČIT...

Už žádné hlavolamy. Žádné proměnné. A žádné běhání. Thomas byl přesvědčený, že když se jim podařilo uniknout, vrátí se on i Placeři ke svým dřívějším životům. Nikdo však ve skutečnosti netušil, do jakého života se vracejí. Země, sežehnutá slunečními erupcemi a spálená novým, krutým klimatem, se změnila v pustinu. Vláda se zhroutila – a s ní i pořádek. Rozpadajícími se městy teď bloudí „raplové“, lidé pokrytí hnisavými ranami, které infekční nemoc nazývaná erupce dohání k vražednému šílenství. Hledají, kde by našli další oběť... a potravu. Pro Placery běhání zdaleka neskončilo. Namísto svobody zjišťují, že mají před sebou další zkoušku. Musejí překonat Spáleniště, nejvíc sežehnutou část planety, a do dvou týdnů dorazit do bezpečného útočiště. A organizace ZLOSIN se postarala o to, aby uzpůsobila proměnné a nastavila šance v jejich neprospěch. Thomase čeká zkouška ohněm – skutečně přechovává někde v hlavě tajemství svobody? Nebo bude věčně vydán ZLOSINu na milost? 

Nedávno byl v kinech třetí díl úspěšné série Labyrint. Byť jsem už tak byla dost pozadu s tím, kdy jsem začala číst první díl, musela jsem i tak dát rok pauzu a teprve teď se vrhnout do pokračování. A upřímně? Dočkala jsem se velkého zklamání.

ZLOSIN je dobrý.

Thomas a ostatní Placeři se úspěšně dostali z Labyrintu, ale tím to nekončí - teď je ZLOSIN nutí překonat spálenou část Země, kde neustále hrozí, že někdo přijde o život. Jejich jediným cílem je dostat se do bezpečného útočiště někde a x stovek kilometrů. Což rozhodně není jako lehký úkol.

První díl Labyrintu se mi neskutečně líbil. Možná jsem z toho nebyla tak paf jako ostatní, ale opravdu mě to mile překvapilo a poměrně jsem se těšila na další díl. Varování, že je Spáleniště slabší, mi ale nestačila.

Akce je tu habaděj - autor si dost vyhrál s celým spáleništěm a lidmi, které ho obývají. Jo, fantazie skvělá. Ale styl, jakým to bylo podáno, se mi nelíbil. Nevím, jestli by ich-forma mohla trochu pomoct, ale nikdy jsem se nedokázala vžít do situace . Jako bych to i s Thomasem všechno sledovala jenom zpovzdálí. Ubírala tomu i přesvědčivost, nevěřila jsem prostě ničemu. Postavy i jejich dialogy byly vyumělkované, jenom jsem koulela očima, co to z nich jako padá, a o určitých scénách ani nemluvě. Zatímco já nechápala, co se zrovna stalo a toužila po troše, aspoň té troše vysvětlení, Thomas na to prostě jenom kývl a běžel si dál. Nezabíral se tím, co se stalo. Měla jsem fakt chuť ho vyhodit z okna, kdyby existoval. Thomas nám totiž mimo jiné taky poskytuje vzpomínky na dobu před Labyrintem, které by mu měly pomoct odhalit, co je vlastně ZLOSIN zač, ale neřeší je. Prostě je pak jen okrajově zmíní, ale moc větry si z toho nedělá. No.

Poslední dobou jsem taky alergická na ty umělé slaďáky a vadilo mi, že to Dashner dal i sem. V jedničce to bylo fajn, když tam vlastně skoro nic nebylo, ale tady jsem zatínala zuby, kdykoli přišla řeč na Thomase a Teresu. Mezi nimi se nevyvinul žádný vztah. Žádný. V té knize se neobjevilo nějaké miloučké postupování, a i přes to všechno, co se dělo, si Thomas asi myslel, že spolu chodí, nebo co. To mě iritovalo bohužel téměř celou knihu. (Jedna holčina na GR taky počítala, kolikrát ten kluk ztratil vědomí. Prý devětadvacetkrát. Pašák.)

Pořád si jenom stěžuju, co? Bohužel, je tu více záporů než kladů. Jak už jsem se zmiňovala, postavy byly neskutečně umělé - a to, co autor provedl charakteru Minha, doteď nechápu. V jedničce jsem ho žrala, byla to ta nejlepší postava snad v celé knize, ale tady se choval jako pitomec. Hlášky, jež prohlásil a které asi měly znít vtipně, byly akorát trapné. Jediné postavy, které jsem skousla, byl Newt, to je pořád můj miláček, a Brenda, která byla snad jediná normální i přesto, že normální vlastně být neměla. Autor nám také nabízí skupinu holek z dívčího labyrintu, ale ani od těch se bůhvíčeho nedočkáme.

Jak už jsem řekla, fantazii Dashnerovi rozhodně neubírám. Je to vymyšlené dobře, kostra je výborná a určité nápady mě opravdu okouzlily, jen kdyby je trochu víc rozvinul a propracoval. A taky zůstanu věrným zastáncem shipu Thomas a Brenda, protože Teresa mě neskutečně štvala celou dobu.

Vsadil bych se, že jsme právě skončili v pekle. U tebe jsem si vždycky myslel, že tam skončíš, Minho, ale u sebe jsem to nečekal.

Ale dostalo se mi přesně to, co jsem si četla ve všech těch varováních - pořádné překvápko na konci. To mě nakonec přece jen utvrdilo v tom, že to stálo za to číst. Třetí díl chci rozhodně zkusit, doufám, že je na úrovni jako jednička, a že se dočkám nějakého epického závěru. Nebo minimálně něčeho lepšího než Spáleniště. Nad Labyrintem rozhodně nezanevřu. Ale tento díl mi prostě nesedl.

Knihu tedy hodnotím dvěma a půl hvězdičkami. Nudila jsem se a vztekala, ale chvílemi to bylo fajn. Jen si zkrátka připravte pevné nervy.

Viděli jste film? Jak se tento díl líbil vám? :)