Recenze: Škola dobra a zla | Vzorná ukázka černobílých charakterů

Počet stran: 416
Série: Škola dobra a zla, 1
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatelství: CooBoo, 2014
Originální název: School for Good and Evil
Hodnocení Goodreads: 3.98 (z 19 337 hodnocení)
Anotace:

Sophie čekala celý život na to, až ji unesou… Tak začíná kniha Škola dobra a zla. Sophie pochází z městečka, ze kterého se pravidelně jednou za čtyři roky ztrácí dvě děti. Všeobecně se tvrdí, že je unáší tajemný školník a že na Škole dobra a zla pak studují. Jedno dítě je předurčeno stát se kladnou pohádkovou postavou a druhé zápornou. Všem dětem tajemný školník nahání strach a nepřejí si, aby je unesl. Jedinou výjimkou je Sophie – ta se už nemůže dočkat, až z města zmizí, čeká totiž, že se z ní stane pohádková princezna. Ale co když se školník splete a místo do Školy dobra ji umístí do Školy zla?

Každý jednou věřil, že všechny ty pohádky existují. Že Šípková Růženka byla skutečně prokleta. Že Sněhurku kdesi v lese honil lovec. Že Elsa zmrazila svoji sestru. Stejně tak je tomu i v Gavaldonu, kde každé čtyři roky mizí dvě děti - předurčené k tomu, aby se stali princeznami, nebo čarodějnicemi.

V Gavaldonu se tedy spíše bojí. Jakmile je totiž dítě uneseno, už se nikdy nevrátí. Ovšem jsou tu výjimky, jako třeba Sofie, aneb Co neudělat pro krásnou pleť. Ona věří, že si Školník přijde právě pro ni a stane se z ní krásná princezna. A stejně tak věří, že z její "kamarádky" Agáty se stane prvotřídní zloduch.

Anotace nám prozradí poměrně dost z děje. Takových dvacet stran minimálně. To ovšem vynahradí ten zbytek, protože kniha má něco málo přes 400 stránek přeplněných akcí a nečekanými zvraty.
Hlavní hrdinkou tu je sebejistá Sofie, gavaldonská kráska. Kolikrát jsem nad ní vrtěla hlavou, co z ní lítá za žvásty, a dle mého názoru byla občas až příliš schizofrenní. Ale dobře. Části s ní vždycky nabraly rychlý spád, protože prostě nejde jen tak přestat číst, jak je na všechno úplně blbá. :D
Druhou důležitou postavou tu je Agáta, též z Gavaldonu, ale s tím rozdílem, že ji všichni nesnáší. Až na Sofii. Ta ji označuje jako svou kamarádku a Agáta to bere. Každopádně jsem ji měla radši než Sofii. Její chování mi občas taky lezlo na nervy, ale určitě méně, než Sofiino. Proboha, jak já jí přeju, aby si Tedros vybral ji.
A pak tu je jedna z úžasných postav, Tedros z Camelotu. Ano, přesně tak - synátor všude opěvovaného (a u Adelle milovaného) krále Artuše. Milovala jsem ho od první zmínky, co se zjistilo, odkud vlastně pochází. (A mně bylo to hrdinské chování hned podezřelé.) Tedros jako takový tedy není žádný klaďas - a vlastně ani záporák. 
A to se mi líbí. Kniha je vesměs plná černobílých postav, u nichž netušíte, co očekávat - napadnou se navzájem? Zabije ho? A co tam vlastně dělá? Vývoj postaviček od začátku do konce je neuvěřitelný a Chainani skvěle ukázal, jak lehce se dá s lidskými bytostmi manipulovat.

Jste si tedy jistí, že pohádkové postavy jsou jen černé, nebo bílé?

Obdivuju především spisovatelovu fantazii. Vymyslet obě školy, aby tam nebylo moc podobnosti s Bradavicemi, jistě muselo dát zabrat. A všechny ty předměty, kouzla, intriky...! Určitě jste pochopili, že se teď řadí mezi mé top, že?

Děj je neuvěřitelný. Našly se situace, kdy jsem prostě četla dál jen z donucení - spíše na začátku. Ale pak se to rozjelo naprosto famózně. Krucifix, vždyť já ani nedokážu normálně zformulovat větu, aby to vyznělo tak, jak má!

No a konec? Ten to teda vytrolil. Opět se prokázalo, že tady vlastně nevíte, na čem jste. Byla jsem překvapená, dost, co všechno se kolem vyvrbilo. Už teď se nemůžu dočkat pokračování.
Ti, co Školu dobra a zla četli a líbila se jim, jistě tuší, co mám na jazyku-totiž prstech, a vy ostatní, kteří jste se k oné knize ještě nedostali - velice doporučuju. Po téhle už si nikdy nebudete myslet, že pohádky jsou... prostě jen pohádky.