Recenze: S hlavou v oblacích (pejru)

Počet stran: 120
Série: není
Nakladatelství: Fragment, 2013
Hodnocení Goodreads: 4.29
Anotace:
Stačí okamžik a váš život může být vzhůru nohama! 

Něco o tom ví i Markéta, kreativní ředitelka malé reklamní agentury, které víkend v jižních Čechách změní život. Kam se poděla profesionálka z města, která to má v hlavě srovnané? Pár sebevíc příjemných chvil na vesnici po boku typického "vidláka" přece nemůže změnit celý pohled na svět! 

Nebo snad ano?

Na tuto knihu jsem už dlouho byla zvědavá, a právě se naskytla situace, jak elegantně vybruslit z placení a rovnou si ji pěkně přečíst. Když jsem našla novinku od Kateřiny Petrusové v bazaru v nové formě a se skvělou cenou... no neberte to. Tak jsem si řekla, že to prostě povinně přečtu, než to mamce dám.

Nezklamalo! :)

Zrovna mi na poličce leží autorčina prvotina, Nebezpečná láska, a jsem na ni docela zvědavá, protože se mi líbí autorčin styl psaní. Markéta je tak úžasná hrdinka! Začínám si oblibovat obyčejné knihy z reality, bez upírů a tak dál...
Už jen první věta vás vtáhne do příběhu. Příhoda s koněm byla opravdu zajímavá, chudáček Schumi! Kdybych nebyla jako Sydney a netrpěla vkusem na auta, ale neeee! A už vím, co si přát k dvacátým narozeninám. Nissan Navara. ;)
Přezdívka pro "vidláka", Marvin, byla prostě originální. Velký zlý Marvin, Padouch Marvin... jeho smysl pro humor... no prostě super!
S Flekem, Markétiným budoucím dítětem, cítím jakési zvláštní pouto, protože i já jsem před narozením dostala přezdívku, aby se pořád neříkalo "děcko". Radši ji ani nechtějte vědět. Flek je pořád lepší.

Obálka je též omračující. Zalíbila se mi na první pohled, takže výběr byl jasný! Že já si vůbec lámala hlavu, co té mamušce dám. Miluju modrou, ale to už není žádné tajemství.

Celkový děj... ani nevím, jestli jsem čekala víc. Nejspíš ne. Zkrátka mě to bavilo, neustále jsem se chechtala, takovéhle knihy mám ráda. Jestli je Nebezpečná láska stejná, zamiluju si ji! Ani se nedivím, že má tato uzoučká knížečka hodnocení skoro pět hvězdiček. Svádí to dát těch pět, ale přece jen...
Tři. A půl.