Recenze: Mé sladké šestnácté století | Vánoční dárek No.1

Počet stran: 250
Série: Mé sladké šestnácté století, 1
Překlad: Andrea Vašíčková
Nakladatelství: CooBoo, 2013
Originální název: My Super Sweet Sixteenth Century
Hodnocení Goodreads: 3.87 hvězdiček
Anotace:
Cat Crawfordová má za pár dní oslavit své sladké šestnácté narozeniny. Ovšem to poslední, co si Cat přeje, je extravagantní narozeninová party organizovaná její temperamentní nevlastní matkou. Alespoň malou útěchou jí je plánovaný rodinný výlet do magické Florencie. A když ji při prohlídce tohoto úžasného města zavede zvědavost do cikánského stanu, ocitne se přímo… v renesanční Florencii. 

Na tomto výletu do šestnáctého století, vyzbrojena pouze batohem plným věcí z budoucnosti, se Cat setká se svými předky. A nejen s nimi, vždyť v této době je Florencie plná známých umělců, kteří právě tvoří svá vrcholná díla. A samozřejmě není nouze ani o pohledné renesanční ctitele… Avšak podaří se Cat najít cestu zpět do moderní doby, nebo se její italské dobrodružství promění v italské navždy?

Abych přiznala barvu, čekala jsem trochu víc, ale líbilo se mi to. Fakt hodně.

První polovina byla taková... no, nechci říct nudná... ale jo, nudná prostě byla. Jak Cat pořád žvanila o problémech s macechou Jennou, nic moc. Ale pak? Pak se to pořádně rozjelo. Pěkně jsem se u knihy nasmála - opravdu doporučuju, pokud máte rádi oddechovky a cestování v čase.

 

Hlavní hrdinka, Caterina "Cat" Crawford, mi místy dost připomínala Angel z Počertěné (recenze). Prostě střelená holka, která si nic nerozmyslí a plácne to. Nejlepší bylo Lehký jak facka, když to její bratránek Cipriano (ach bože, to jméno mi pořád leze na mozek) používal taky. U toho jsem se teda nachechtala.

U Mého sladkého šestnáctého století jsem si báječně oddechla od všech těch dystopií a fantasmagorií, kde hrdinky zachraňují svět. Opravdu jsem si její čtení užila.
Shrnutí vedlejších postav... Alessandra, sestřenka Pazienzy D'Angeli. Na rozdíl od jejího bratra Cipriana mi její jméno vůbec nevadilo, ale Catina přezdívka Less už trošku dráždila nervy. Jinak jsem si ji opravdu oblíbila, vlastně jako většinu postav z téhle knížky. Jen ta mluva lidí ze 16. století...! Málem jsem se z toho zbláznila. Pak jsem mamce řekla "To jest nevhodné" a ta se na mě dívala, jako kdybych spadla z Marsu. Ano, takhle mě šestnácté století dokáže zmást.
Lorenzo... ach Lorenzo! Tak milý a úžasný kluk, a to jsem mu zezačátku kvůli Alessandře vůbec nedůvěřovala. Opět špatná předtucha, Lorenzo byl prostě skvělý!
Niccolo. Hm, co o něm říct? Cat měla pravdu, prostě byl moc starý. A ta zkomolenina jména... proč prostě neexistuje pouze krásný Nicolas? Niccola jsem neměla ráda, přišel mi prostě... zlý, ten špatný. V každé knížce se někdo takový najde a právě tady to byl signor di Rialto. Už jen tohle něco naznačuje.
D'Angeliovi, čili strýc Marco a teta Francesca. Fajn lidi, bylo by skvělé je někdy poznat. Mít takovou tetu nebo strýčka? BOMBA! Bohužel žádné takové štěstí nemám. Takže proto jsem k nim tak trochu přilnula ;).
Obzvlášť se mi líbily scény, kdy Cat učila Alessandru našim moderním zvykům dvacátého prvního století. Jak vytáhla iPhone a vyfotila ji, to bylo prostě skvělý! :) Vypadá to, že se k téhle knížce ráda vrátím na re-reading.
A ještě jedna zajímavost - objevila se tam pouze jedna jediná postava s modrými oči! Jinak všichni ostatní všemožné odstíny hnědé! Autorka nejspíš ráda čokoládu... ;)

Ukončení - první myšlenka: COŽE? To přece nemohlo skončit takhle otevřeně! Nemůžu se dočkat, až se pustím do A Tale of Two Centuries. Já chci zpátky Lorenza...

Vánoční dárek nezklamal... opravdu ne! :) Té první věty si nevšímejte, nějak to začít muselo...