pondělí 30. září 2019

Recenze: Víš, že tě miluju? | A víš, že já tebe ne?

Víš, že tě miluju? (The DIMILY Trilogy, #1)
Počet stran: 351
Série: DIMILY, 1
Překlad: Pavla Kubešová
Nakladatelství: Fragment, 2017
Originální název: Did I Mention I Love You?
Hodnocení Goodreads: 3.92 (z 16 537 hodnocení)
Anotace:
První díl bestsellerové série, která se ve Velké Británii zařadila do žebříčku pěti nejlepších knih pro mládež všech dob.
Na léto v Kalifornii se Eden vůbec netěší. Strávit ho má totiž v nové rodině svého otce, kterého už tři roky neviděla. Prázdniny by měla prožít s třemi nevlastními bratry a novou „matkou" - lidmi, které vůbec nezná a ani netouží poznat. Na největší komunikační problémy naráží s Tylerem, nejstarším z bratrů. Nevyzná se v jeho divoké povaze, nemůže vystát jeho drzý pohled a ego vyšší než kopce v Beverly Hills. Pořád na něj ale někde naráží a čím víc poznává jeho svět nekonečných večírků a her, při kterých se porušují pravidla, tím víc ji zajímá. Začíná ztrácet hlavu pro lásku, která je zakázaná...

Některé knihy proplujou knižním trhem poměrně bez povšimnutí, o jiných se mluví celou věčnost. Takzvaná „fenomenální" série DIMILY byla opěvována dost dlouho a ještě víc, když se sama autorka ukázala vloni na Humbooku. Dlouho, dlouho jsem odolávala. Vím, že bych neměla, ale zkrátka mám k dílům, které pocházejí z Wattpadu, prostě předsudky. A nakonec jsem si řekla, že to dám, když se to spoustě lidem tolik líbí.
Jak to dopadlo? Na otázku „Víš, že tě miluju?" bych odpověděla: „Doufám, že ne."


Klidně bych zabíjela, abych tě mohla každý den líbat.


Eden odjíždí na léto ke svému otci do Kalifornie, kde stráví prázdniny s jeho novou ženou a jejími dětmi. Vůbec se jí nechce, tátu nesnáší za to, že je opustil, a předem počítá se zmařenými dvěma měsíci. Nečeká ale, že jedním z jejích nevlastních bratrů bude Tyler, kluk, který jí naprosto učaruje.

Víte, já opravdu nerada ryze „hejtím". Na každé knize se dá nalézt nějaké pro a nějaké proti, kvůli tomu taky většinou knihy hodnotím dvěma hvězdičkami a ne pouze jedinou. Jenže tady to bohužel nejde jinak. Tahle kniha byla jedno velké WTF za druhým.
Cítili jste už u nějaké knihy, že vám vyloženě měkne mozek? S každou další větou jsem si připadala tupější. Věty byly poskládané nelogicky, spousta z nich byla nevypsaná - zkrátka to při tom čtení cítíte. V tomhle jsem opravdu viděla dílko mladičké slečny na Wattpadu a ne tu takzvanou fenomenální knihu. Toto bych chápala - když vám je tady čtrnáct, asi moc dobře nevidíte, jak funguje svět dospělých. Znám to, sama jsem tyhle chyby dělala taky, ale tady není co řešit, protože tyhle znalosti člověk prostě získá věkem. Stejně tak si časem vypiluje styl psaní, návaznost dialogů a hlavně logičnost celého děje. Jenže jak říkám, toto běžně uvidíte na Wattpadu, kde pevně věřím, že se autoři teprve vypisují, aby se měli v čem zlepšovat. Ale vydat to a prohlašovat to za „fenomén"? Na to nějak nemám co říct.

Mám ve zvyku v recenzích nějak shrnout postavy a charakterizovat je, ale problém je v tom, že tady postavy žádný charakter vlastně nemají. Autorka si to sází podle svého a spousta věcí si v knize protiřečí. Eden nesnáší LA už z principu, že tam bude žít se svým otcem, kterého nemá ráda, ale o dvě stránky dál prohlásí, že Los Angeles hrozně miluje. Já nechci pořád odkazovat na ten Wattpad, ale z některých pasáží jsem úplně cítila, jak byl příběh psán na pokračování s tím, že další kapitola vyjde třeba za týden. Mezitím trochu zapomenete, co se stalo předtím, takže těch nelogičností si nevšimnete, ale když to čtete na jeden zátah a nic prostě nedává smysl...
Autorka se pustila také do vážného tématu, co se týká týrání dětí, drog a lehce ovladatelné lidské psychiky. A musím říct, že to měla našlápnuté dobře, kdyby to nekazila svým stylem psaní. Skloubit všechna tato témata dohromady by jistě ve výsledku mohlo vypadat skvěle, jenže do tohohle přeslazeného příběhu se to prostě nehodilo. Spíš to na mě působilo, jako by to nutně potřebovalo nějakou temnou back-story, aby se neřeklo. Protože... crushem hlavní hrdinky se tu stává její nevlastní bratr Tyler, agresor, jehož nálady se během lusknutí prstu vystřídají aspoň třikrát, takže ten evidentně potřeboval nějaký důvod, holt to stále nestačilo. Přiznám se, že teda neumím americké zákony, ale upřímně; jakmile se do sebe zamilovali, Eden neustále řešila ten vztah „nevlastní sourozenci", přitom neměli společného absolutně nic. Tylerova matka si vzala Edenina otce, to jediné je pojilo k sobě, a ano, asi by to bylo divné, ale Tyler s Eden si k sobě byli úplně cizí lidé, ne?

Co se týká samotné milostné linky, je to přesně to, co si představíte pod pojmem insta-love. Tyler na Eden neudělá žádný dojem, naopak spíš špatný, a Eden jím od začátku opovrhuje. A pak najednou ze stránky na stránku Eden zjistí, že ho miluje, aniž by vlastně Tyler cokoli udělal. To jsem nebrala. Celý děj se sestává s náhodně poskládaných epizod, které na sebe sotva navazují, a jde převážně o jediné - jedna párty na druhou. Eden je v Santa Monice poprvé, tudíž nikoho nezná a ani nechce znát, jelikož má ke Kalifornii kvůli otci jistý odpor. Neustále si stěžuje, jak to tu nenávidí, ovšem hned další stránku zdůrazní, že to tu miluje. Děvčata, která se s ní asi snaží skamarádit, ignoruje, ale pak je prohlásí za blízké kamarádky. Budování vztahů autorce skutečně nejde.
Young Adult žánr se vyznačuje především tím, že hlavní hrdinové se věkem pohybují mezi 14 - 19 lety, většinou. I přesto se v naprosté většině z nich šestnáctiletí hrdinové chovají vyspěle, jelikož jim děj knihy nedá ani jinou možnost. I tady je Eden šestnáct, ale připravte se na to, že to je typická puberťačka. Rodiče jsou trapní. Všechno je trapný. Běžte někam. Eden totiž ráda běhá, ale když jí táta hned první den řekne, ať si s sebou vezme jako doprovod mladšího bratra, který tu bydlí, ať se neztratí, je to nejhorší otec vůbec. To by ses radši ztratila?

Žádný citát jsem si během čtení nezaznamenala a ani zpětně jsem nenašla žádný, který by v sobě měl jinou myšlenku než „Bože, Tylere, chci tě, ale nemůžu, ale chci a jsi boží".


Jak říkám, je to neskutečně klišoidní. Doslova jsem během čtení cítila, jak mi měkne mozek z těch nasekaných vět. Byla taková úleva pak začít číst „pořádnou" literaturu. Tohle jsem opravdu těžce nedávala, dočetla jsem to jen kvůli tomu, že nerada nedočítám knihy a chtěla jsem vědět, jakých volovin se autorka ještě dopustí. Spousty. Většina věcí vážně nedávala smysl a nikomu to asi nevadilo. Svoje důvody jsem zmínila hned na začátku - ale nemůžu přivřít oko ani nad tím, že to je prvotina. Když jsem takhle kdysi psala já, z nakladatelství se mi ani neuráčili odpovědět. Ať si to je, jak chce, chápu, že už možná nespadám do kategorie, které je DIMILY určeno, ale rozhodně bych to nenazývala „fenoménem".

Jen málokdy knihy hodnotím jedinou hvězdičkou. Jak už jsem zmínila, většinou dávám dvě, když mě kniha něčím zklame. Ale tady by to byla urážka i těm, kterým jsem ty dvě hvězdičky dala. Jedna. A to spíš jenom proto, že jsem byla schopná to dočíst.

Četli jste? Patříte mezi ty, kterým se série DIMILY líbí? Viděli jste autorku na Humbooku? :)

2 komentáře:

  1. Tuto knížku jsem měla na svém seznamu, ale po přečtení tvé recenze z něho asi brzo zmizí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fakt nerada lidi vyloženě odrazuju, ale... tady asi o nic nepřijdeš :D

      Vymazat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥