Walt Whitman a Emily Dickinson. Dvě velká jména americké poezie. Ani jednoho z nich jsme na gymplu nebrali. Na oba dva jsem však ustavičně narážela a byla na jejich tvorbu čím dál zvědavější. A nakonec mi oba byli trochu osudoví - Whitmana jsem měla na souborné zkoušce z americké literatury za bakalářské studium, Dickinson jsem dostala u státnic. Ať už poezii fandíte, či nikoliv, pojďme se těmto dvěma autorům trochu podívat na zoubek. :)
Poslední dobou tomu blogování nějak nepřicházím na chuť. Během bakaláře jsem se snažila sem vždycky aspoň jednou za čas něco publikovat, protože i teď mě mrzí, že by to tu mělo úplně padnout - byť jsou tedy knižní blogy dávno pasé. Ale zkoušet to můžu pořád. Minulý týden se mi povedlo sesmolit recenzi na praštěnou magickou komedii, takže dnes něco málo zase ze studia - o dvou knihách, které jsem nedávno přečetla do americké literatury; Barva nachu/The Color Purple a Erasure.
Ano, i to se odvíjí od kurzu literatury, který mám právě zapsaný - tedy současná americká literatura. Náš předmět je zaměřen převážně na minority a nemohli jsme začít žádným jiným narativem než tím afroamerickým. Ještě to máme rozdělené na autorky a autory. Tak jsem z každé kategorie sáhla po jednom románu, než se semestr stihne rozjet naplno. A obojí vám tu můžu vřele doporučit.
Když jsem se kdysi rozhodla si konečně koupit Harryho Pottera, začala jsem s Bloomsbury vydáním v angličtině kvůli obálkám - aby když jsem kupovala třetí díl, začal HP vycházet s totožnými obálkami v češtině. Podobný případ je i So This Is Ever After - dostala jsem se k tomu jen chvíli předtím, než bylo oznámeno české vydání. Ale takhle mám alespoň možnost vás na ni patřičně nalákat, abyste si byli jistí, že tohle je to, na co si v CooBoo edičáku dát pozor.
