Recenze: Jablečný koláč naděje | Knihu na moudrech nepostavíte

Počet stran: 192
Série: ---
Překlad: Karolina Medková
Nakladatelství: CooBoo, 2015
Originální název: The Apple Tart of Hope
Hodnocení Goodreads: 3.90 (z 2 451 hodnocení)
Anotace:

Oskar Dunleavy, který dělával ty nejlepší jablečné koláče na světě, je nezvěstný, možná dokonce mrtvý. Zdá se, že to vlastně nikoho nepřekvapuje. Až na Meg, jeho nejlepší kamarádku a jeho mladšího brášku Stevieho. Obklopeni zármutkem a zmatky se Meg a Stevie rozhodnou zjistit, co se Oskarovi opravdu stalo. Společně se pak učí, co znamená věrnost a kamarádství, a jak moc důležitá je síla se nevzdat.

Báječná kniha o dospívání, nejistotách, přátelství a kouzelných jablečných koláčích, které znamenají naději. Protože jakmile si do jednoho kousnete, budete se už navždycky na svět dívat jinak a všechno bude tak, jak má.

Je to už nějaký ten pátek, co Jablečný koláč naděje spatřil světlo světa. Pamatuju si, jak vycházel, že byl tehdy skoro všude a všichni mluvili o té krásné obálce. Tehdy mě to k příběhu kdovíjak netáhlo, ale když jsem pak knihu viděla ve slevě, řekla jsem si, že to teda zkusím. Protože anotace mi slibovala dojemný a milý příběh a já na něco takového přesně měla chuť.

Bohužel. Moje očekávání zůstala nenaplněna.

Osobně se domnívám, že je vlastně zázrak, že někdo z nás vůbec přežije.

Oskar a Meg jsou nejlepšími kamarády od doby, co se nastěhovali do sousedních domů. Okna jejich pokojů jsou tak blízko sebe, že si večer co večer povídají. Pak ale Meg odjede na Nový Zéland a doma se všechno razantně změní. Když jí dorazí zpráva, že je Oskar nezvěstný a pravděpodobně mrtvý, okamžitě se vrací zpátky.

Anotace mi slibovala nějaké hledání, nějaké pátrání po zmizelém kamarádovi až možná zmizelé lásce, ale to v příběhu vůbec není. Což o to, na to bych byla zvyklá. Ale kniha mi poskytla naprosto plochý příběh a strašně mě to mrzí.
Kniha je vyprávěna z pohledu obou hlavních hrdinů, Meg i Oskara, což jsem zrovna v tomto případě příliš neocenila. Vzájemně si tak kradli prostor vyprávění a de facto sami sebe spoilerovali, nebylo tam nic, co by čtenář nečekal. Četla jsem to spíš jenom s tím, že jsem čekala, až se stane tahle a tahle scéna, protože mi bylo jasné, že na ni dojde, ale nestalo se, že by mě autorka vyloženě něčím překvapila.
Ani jeden z hrdinů mi nebyl příliš sympatický. Kdybych měla volit, vybrala bych si Oskara, který byl daleko příjemnější než Meg, ale jeho motivy podle mě nebyly dostatečně vypsané a jeho osobnost rozhodně stála za větší hloubku, protože jsem ji vážně cítila. Oskar měl prvotřídní matroš, když to řeknu takhle. Mohla to být postava, kterou bych milovala, ale nedostal svůj prostor, což mě mrzí. Ale rozhodně je nejlepší postavou celé knihy. Meg mi spíš lezla na nervy svým chováním, které možná bylo trochu opodstatněné věkem (kdesi se zmínilo, že jim bylo čtrnáct, ale pak jsem se ztratila, jestli uběhly nějaké roky nebo ne, k tomu se ještě nedostanu - a tím pádem by mi taky na ten věk zase nesedělo Oskarovo chování, když už jsme u toho), ale čtení mi moc neulehčovalo.
Všechny ostatní postavy tam byly prostě jen proto, aby tam byly. Když už nějaká ukázala svůj potenciál, zůstal pohřben dost hluboko. Chápu, že to je útlá knížečka, ale jsou i takové, kde ty postavy doslova cítíte před sebou. Tohle není ten případ.

Jablečný koláč naděje ovšem řeší dost důležité téma - jak se člověk vlastně cítí ve společnosti a jak snadno ho ta společnost dokáže ovlivnit. Nikdy druhým nevidíte do hlavy a prostě nevíte, co se stane. Tohle se autorce povedlo vypsat, postupnou změnu obou hrdinů, to neupírám, byť v těch určitých mezích. Co se tohohle týká, taky jsem zastáncem názoru, že to je asi kniha pro mladší, i když jsem do ní šla na základě toho, že spousta lidí tvrdila, že se v tom skrývají myšlenky pro odrostlejší čtenáře. Spíš mi to přijde někde na pomezí vzhledem k tomu, jaká témata a jakým způsobem se to řeší.
Důležitým kritériem při hodnocení pro mě je i fakt, jak se mi kniha četla, a tady musím říct, že špatně. Kolikrát jsem si přečetla jednu stránku a zjistila jsem, že mě absolutně netankuje, co se s nimi stane dál - zčásti proto, že to bylo jasné, a zčásti kvůli nevypsaným charakterům, nejspíš -, nechytilo mě to, nebavilo mě to a některé věci mě strašně iritovaly. I přesto, že ta kniha nemá ani dvě stě stránek, jsem to četla déle jak Maas o šesti stech.
Děj byl tedy předvídatelný, ale to bych taky v určité míře skousla. Jenže já se naprosto ztratila v časové lince vyprávění. Příběh začíná v době, kdy Meg přijíždí z Nového Zélandu a rozhodne se pro nějakou věc. Pak se to vrací do minulosti, vzpomíná se takovými epizodkami, jak to většinou v knihách bývá. Ale potom se začali Meg a Oskar střídat, čas si tam dělal, co chtěl, a celé to bylo vyprávěno těmi epizodkami. Upřímně mi přijde, že to všechno bylo jeden velký koncept, který se teprve chystal k rozpracování. To nebyl děj, to byl prostě popis děje. Anotace vám slíbí v jistém slova smyslu pátrání a chronologičnost, ale ani na jedno tam nedojde (ke všemu vám rovnou řekne, proč se to jmenuje, jak se to jmenuje, a sám Stevie se tam objeví asi třikrát). Obě postavy prostě jenom namátkou vzpomínají.

Nepodařilo se mi se zabít. A když jsem zjistil, že ani to nejsem schopen udělat pořádně, rozhodl jsem se pro druhou nejlepší možnost.

Vypisujete si hezké myšlenky z knih? Pokud zrovna nemám nutkavou potřebu číst dál a dál, tak se občas zastavím a něco si vypíšu. V tomhle ohledu jsou asi jednodušší e-knihy, kde to prostě označím rovnou. Jablečný koláč naděje v sobě taky skrývá moudra - jenže se objevují co druhou větu. Celé vyprávění je postaveno na moudrech, okřídlených větách, v nichž vyloženě cítíte, jak se ve vás autorka snažila probudit nějaký cit. Já mám ráda, když jsou autoři schopní něco takového do příběhu zakomponovat, aby to znělo přirozeně, příkladem budiž Snílek. Ale jak to tady bylo co druhou větu, spíš mi to začalo lézt na nervy, znáte to, takové to nucené poučování a nepřirozeně pronesená moudra. Na začátku se mi některé myšlenky líbily, pak už jsem je spíš čekala, takže ztratily svůj efekt. A hlavně mi tak někde chybělo důrazné „sebevražda není řešení", to se prostě jenom tak přelétlo.
Co se týče grafického zpracování knihy, tak za mě palec nahoru. Česká obálka je nádherná, co si budem, z těch zahraničních je rozhodně nejhezčí. Kapitoly Meg a Oskara jsou odděleny i jiným písmem, a sice zrovna nemusím střídání patkového a bezpatkového, ale za kdovíjaký rušivý element jsem to nebrala.
Grammar nazi verdikt: Jen minimum chyb, takže aspoň tady plus!

Celkově mi to tedy přijde nedotažené a rozhodně jde o příběh s dost nevyužitým potenciálem. Mladší čtenářstvo to možná uchvátí, i když tam jsou věci, které bych middle grade zrovna nepřisuzovala. A znáte to, dobrá middle grade uchvátí bez ohledu na věk... Bohužel, je mi to líto, ale musím říct, že od toho, co jsem od knihy čekala, jsem zklamaná.

Četli jste? Líbila se vám kniha víc než mě? Nebo znáte podobný případ? :)