Recenze: Muffin a čaj

Počet stran: 272
Série: ---
Nakladatelství: Yoli, 2018
Hodnocení Goodreads: 4.42 (z 76 hodnocení)
Anotace:

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí.

Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…

Věřím, že tuto knihu vám kdovíjak zdlouhavě představovat nemusím. Mluví se o ní dost, mluví se o ní všude. Patrně první česká LGBTQ+ lovestory. Znáte mě, jak se vždycky úspěšně vyhýbám všemu oslavovanému na dobu určitou, ale u Muffina jsem nedočkavě vyhlížela datum vydání, sotva o něm poprvé padla řeč. Uspěla kniha dle své ohromné propagace?

Ocitáme se na internátním gymnáziu Obrtník. Daniel Morgenstern se po nějaké době vrací do čtvrtého ročníku a doufá, že už všichni zapomněli na to, co se stalo v prváku. Je uzavřený, odtažitý a hlavně to chce mít všechno za sebou. Stejně starý, byť o dva ročníky vzdálený Cristian Arroyo, spíše zvaný Kit, je Danielovým naprostým opakem. Hýří veselím a s každým se dá do řeči. Jen jedna věc ho trápí; láska k někomu, kdo mu ji patrně nikdy neoplatí. Tyhle dva svede dohromady zcela nečekaná událost, o které si ani jeden nemyslí, že by mohla fungovat. Ale jak už říká anotace, muffin a čaj dokáží zázraky...

To, že se na něčem shodne spousta lidí, z toho pravdu neudělá. A jestli udělá, tak je s pravdou něco zatraceně špatně.

Byla jsem zvědavá? Byla, a jak moc. Knížku jsem otevřela s nedočkavostí a během chvilky slupla první dvě kapitoly. Říká se, že pokud vás kniha nechytí do pěti stran, nemá cenu ji číst (já jako tvor vždy výjimečný, žejo, tomu dávám padesátku, co už). Věřte mi, že tady se zastavíte asi na třicítce, než si uvědomíte, jak rychle se to čte. Už na začátku nám autor předhodil dost náznaků, které prostě chcete vidět, jak skončí, a příběh si díky tomu udržuje spád.

Kapitoly jsou psány střídavě z pohledu Daniela a Kita, přičemž se vždy vracíme o kousek, někdy o kus zpátky, aby se situace vyjasnila i z druhého pohledu. To mi přišlo trochu nezvyklé, ale nakonec jsem byla ráda, že máme možnost podívat se na to z jiného úhlu. Ano, občas jsem se ztrácela, protože jsem už vážně chtěla vědět, jak ta scéna bude pokračovat, když byla utnutá v tom nejlepším, a najednou se objevil skok zpátky - ale vzhledem k tomu, že jsou kluci docela protiklady, se to opravdu hodilo.
S postavami jsem neměla žádný problém. U některých dialogů jsem si teda říkala, jestli by se to opravdu odehrálo takhle, ale co už. Žádná postava tam není „jen tak", každá má svůj důvod, za což jsem byla zřejmě nejradši - propracovanost u postav je prostě skvělý prvek. Všichni tu mají svou minulost, svou budoucnost a samozřejmě svou roli v přítomnosti. Několikrát jsem toužila ty kluky vytáhnout ze stránek a obejmout je.

Atmosféra knihy není jednotná, střídají se melancholické nálady s těmi až hyperaktivními. Chvílemi jsem se nahlas smála (převážně nad Kitem, tahle postava je fakt nezapadající sluníčko), pak jsem zase měla na krajíčku a vnitřnosti se mi svíraly, jen co jsem ty určité pasáže četla... Jen mě mrzí, že právě ta nejponurejší část nebyla více objasněna. Postavy svou minulost mají, ale přespříliš ji nerozebírají. Jako čtenáři nezjistíme, co se stalo v Kitově rodině a už vůbec nic o Danielovi. Což mě tedy mrzí, ale dá se to domyslet. My perverzáci si to ovšem domyslíme daleko hůř.

Proč musí člověk chtít vždycky zrovna to, co nemůže mít? Začíná to, když nám jsou tři a chceme večeřet zmrzlinu, a od té doby se to jenom zhoršuje.

V knize je spousta krásných myšlenek. Možná se to na první pohled zdá jako další příběh, který mimo jiné popisuje první krůčky lásky (což teda popisuje, a výborně), ale má to hloubku. Je to uvěřitelné. A to je asi nejdůležitější.
Internátní gymnázium, které kluci navštěvují, se nachází tady v České republice, což byla vítaná změna. Ráda čtu příběhy nějak zasazené nebo spojené s naší zemí, a navíc tu mám vždycky jistotu, že budu rozumět školskému systému a věcem tomu podobným (například i problematika omezeného počtu slov v literárních soutěžích). Trošku jsem jenom váhala nad těmi jmény - ale přeci jen, je tu spousta počeštělých německých příjmení, a na Morgensterna asi nejsem tolik zvyklá. A je dosti poznat, že to napsal Čech, tak barvité přívlastky a leckdy až vymyšlená slova jinde zkrátka nenajdete.

Suma sumárum; je to sladké, vtipné a v mnoha ohledech i poučné. Neposlouchejte ostatní; naslouchejte jim. Už teď se těším na další Addairovu knihu.