Co čte student bohemistiky #4

Tak mám po dnešku zkoušku slavnostně za sebou, nakonec to odnesl Kříž u potoka. Řeknu vám, byly to nervy, sotva se po prvním termínu objevily zprávy, že každého vyhazuje, měla jsem nahnáno :D O to víc jsem ráda, že to vyšlo. Zase ze mě spadla nějaká ta tíha. Každopádně mě čekají ještě dvě zkoušky, než slavnostně ukončím první ročník na vysoké, a pak se s chutí vrhnu na současnou literaturu. Asi si udělám pořadník, protože upřímně vůbec netuším, jak si z toho seznamu vybrat. Ale rozhodně už sem zase začnou přibývat klasické recenze. :)
I tak bych ale ráda dojela tuhle rubriku, co se týče prváku, než naskočí povinná četba v zimním semestru, tak to navýším na pětici knih.


Jakub Arbes: Svatý Xaverius
O romanetech a samotném Xaveriovi jsem toho dost slyšela už na gymplu, takže když jsem měla na výběr mezi tímhle a Ukřižovanou, byla jsem asi jasná. A upřímně, v Arbesovi jsem se trochu zklamala. Jasně, nemůžu od toho čekat žádné nehorázné scifíčko, ale stejně jsem chtěla nějaký ten velký „aha" moment, kdy to všechno začne dávat smysl. Příběh je zamotaný pěkně, to ano, ale rozuzlení jsem stejně nepobrala a nijaký efekt to podle mě nemělo. Navíc se to četlo docela těžce. Ale s Arbesem bych to tímhle nechtěla vzdát a jednou se podívat i na další jeho díla, tam už třeba na ten boží moment, kdy to všechno zapadne do sebe, dojde.

Jan Neruda: Povídky malostranské
Neruda byl pro mě trochu strašákem. Povídky malostranské jsem si půjčila tuším ve druháku na střední a nedočetla je. Týden v tichém domě, první povídka, která je ironicky podle mě nejslabší, mě prostě absolutně nebavila. Ale už jsem asi zvyklá na styl, jakým se v 19. století psalo, a naopak se mi to tentokrát četlo velmi příjemně. První povídka je nejnudnější, to je pravda, ale ostatní byly fajn. Nerudův styl je dost osobitý a kolikrát jsem se nad řádky i bavila. Za mě jsou nejlepší Figurky, někdy jsem v tom trochu viděla i samu sebe :D

Jan Neruda: Hřbitovní kvítí
V poezii jsem Nerudovi věřila trochu víc. Hlavně poté, co nám profesor na online přednáškách sdělil, že se v této sbírce Neruda inspiroval u Baudelaira, byla jsem jasná. Prokleté básníky a samotnou dekadenci miluju - a Neruda nezklamal. Bavila mě každá báseň ve sbírce a pár veršů jsem si i poznačila bokem. Trochu jsem doufala, že u zkoušky dostanu toto, zkrátka to patří k tomu nejlepšímu, co jsem v průběhu semestru přečetla. Pokud máte rádi dekadenci, tohle je jasná volba.

Svatopluk Čech: Ve stínu lípy
Zato tohle považuju za nejhorší, co jsem četla, a to stavím ještě pod Novákovou. Nic mi nedávalo smysl, pointa mi někde utekla a ani na opakované čtení jsem v tom nedokázala najít, co jsem nejspíš měla. Ani jedna z básní mě nechytla a nebavilo mě to, bohužel.

Karolina Světlá: Kříž u potoka

Na Světlou jsem byla taky docela zvědavá. Spolužačka ji miluje, ale pak jsem měla taky opačný názor; mamka četla Kříž u potoka už před pár lety a moc se jí to nelíbilo. Za sebe ale můžu říct, že se to četlo opravdu příjemně. Není to zdlouhavé, příběh pěkně odsýpá a skutečně v sobě skrývá nějakou tu myšlenku. Náboženství se samozřejmě řeší, ale nepřišlo mi to tu kdovíjak vyhrocené. Ani se Světlou jsem tímhle rozhodně neskončila, a nakonec jsem ráda, že to odnesla právě ona, o které jsem měla u zkoušky mluvit.

Četli jste některou z jmenovaných knih? :)