Knižní štafeta: Důvod dýchat | Síla lidských citů

Na bookstagramu se díky Humbooku strhla mela, co se týká pořádání knižních štafet. O co jde? Vybere se kniha, následně zepár čtenářů, které poštovně obletí, a čtenáři budou během čtení do knihy psát poznámky, co si myslí. Původně mě to vůbec nelákalo, tak jsem se ani do těch prvních od samotného Humbooku nepřihlásila. Psaní do knížek? No to ani náhodou! Ale pak jsem si řekla, že to za zkoušku stojí - ten sdílený prožitek s ostatními. Vídávala jsem víc a víc příspěvků, kdy se sami čtenáři rozhodli uspořádat vlastní knižní štafetu. A tak jsem to riskla a v rámci jedné štafety si přečetla tady Důvod dýchat.

Článek pojmu tak trochu jako recenzi, tak trochu jako komentář k samotné štafetě, takže to bude zkrátka něco mezi :)

Emma Thomas je vynikající studentka s excelentními výsledky. Navíc je i velmi talentovaná sportovkyně. Svůj život zasvětila studiu a sportu - protože jedině stipendium na dobrou vysokou jí umožní utéct z dusného rodinného prostředí. Její otec zemřel a matka alkoholička se o ni nedovede postarat, takže vyrůstá se svým strýcem a tetou, v domě, kde je vystavena domácímu násilí. Dobré výsledky jsou jedinou věcí, na které Emmě záleží. Ale pak se objeví Evan, který Emmu nevnímá jako neviditelnou, jak to dělá zbytek školy. A Emmě se tak otevírá úplně nový svět.

Moje jsou zelené
lepíky.

Knihu i celou sérii jsem zpozorovala ještě v době vydání. Upřímně, bylo to pro mě neznámé nakladatelství i autorka, ale pamatuju si, jak to obletělo pár blogů, a pak už se o knize nemluvilo. Nic mě netáhlo se k ní nějak vrátit, ale když Kačka vyhlásila štafetu, šla jsem do toho. Přitom jsem vůbec nevěděla do čeho, a stačilo mi pár stránek a říkala jsem si: „Tak tohle bude silné." Je ovšem nutno podotknout, že tak silné to opravdu není.

Autorka se zabývá těžkým tématem - týrání dětí. To v YA běžně nenajdete. Nečetla jsem o tom ani nikde jinde a mám to štěstí žít ve skvělé rodině, takže tohle téma mi je naprosto cizí. Nemám s čím porovnávat, ale tak, jak to bylo vypsané tady, mi tak úplně nevyhovovalo. Nevím, něco mi na tom zkrátka nesedělo, chvílemi jsem to autorce moc nežrala, ale chvílemi zase stoprocentně. Tetičku psychopatku autorka vystihla perfektně a někdy jsem na ta slova zírala skoro bez dechu - zvlášť když víte, že někde se to opravdu děje.

„Ta cereální tyčinka a jablko jsou tvůj celý oběd?"
„Říkala jsem ti, že skoro nemám hlad. Kromě toho budeme za pár hodin zase jíst, ne?"
„Jo, ale ty sportuješ. A večer máš zápas. Potřebuješ se pořádně najíst."
„Fajn," souhlasila jsem a vytáhla jsem banán. Evan si mě nesouhlasně přeměřil a zavrtěl hlavou.
„No, to sis pomohla."

Když máte největší problém s hlavní hrdinkou, je to o ničem, a právě Emma mi v mnoha věcech nesedla. Na druhou stranu jsem jí spoustu věcí akceptovala jako důsledek jejího rodinného života, ale třeba se mi líbilo, že si opravdu stála za svými výsledky ve škole, protože chtěla. Některé její argumenty, co se tohoto týkalo, jsem odkývala jako své vlastní. Také se mi moc líbil vztah Emmy a její nejlepší kamarádky (jejíž jméno se mi od dočtení povedlo zapomenout, hups).
Hlavním mužským aktérem tu je Evan, kolem kterého se v knize dělá docela humbuk. A je to zlatíčko, to nepopírám. Ale tu jednu věc bych mu neodpustila a byla tam místa, kdy mě štval, ale jak říkám, k celému ponurému tématu knihy seděl perfektně.
A i přes to ponuré téma si to drží určitý humor, sice ho není mnoho, ale párkrát jsem se zasmála. Děj ovšem plyne neskutečně pomalu - kdyby autorka celou knihu tak o polovinu zkrátila, nic by se nestalo. Takhle jsem se několik desítek stránek nudila a chvílemi mě ani příliš nezajímalo, co bude dál. Ano, dá se psát o každodenním životě a všedních věcech, ale ne vždy to je zábavné. Ale aspoň k něčemu to přispělo; psychický vývoj Emmy je tak opravdu postupný a ke změně dochází reálnou formou.

V rámci štafety jsem knihu dostala do ruky jako druhá, tudíž v ní příliš poznámek nebylo. A jak už jsem zmínila, do knih ze zásady nepíšu, takže tady toto jsem si navýsost užila. Komentovala jsem vše, co se dalo, a při těch opakujících se smyčkách v nudné části jsem si neodpustila i autentickou kresbu Elsy. No, doufám, že si to holky, které to četly po mně, užily podobně. :D Bavilo mě lepíkovat, podtrhávat a komentovat, až mě to přivedlo na myšlenku, jestli taky někdy neuspořádat knižní štafetu. Ale na to asi budu sbírat nervy proti svému přesvědčení trochu déle.
Nejvíc jsem si samozřejmě užila opravování! V knihách, které by vyšly nedávno, bych se asi vyřádila trochu víc, pár hrubek jsem tady spravila, ale co se tedy týká grammar nazi verdiktu, žádná hrůza to nebyla.

Kačce tímto děkuju za zorganizování štafety, bez které bych se k sérii asi jen těžko dostala. Důvod dýchat neurazí a v některých ohledech ani nenadchne, ale neupírám tomu, že se aspoň drží neobvyklým tématem. Na pokračování jsem rozhodně zvědavá.
Zaregistrovali jste tuto knihu? A účastnili jste se už nějaké knižní štafety? :)