Recenze: Dech | Co kdyby stromy přestaly růst?

Počet stran: 262
Série: Dech, 1
Překlad: Radvan Markus
Nakladatelství: Baronet, 2013
Originální název: Breathe
Hodnocení Goodreads: 3.69 (z 15 810 hodnocení)
Anotace:

Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom.

Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech.

O životním prostředí se toho namluví hodně. Jedním z nejakutnějších témat je kácení deštných pralesů. Víme proč - stromy jsou plíce Země. Sarah Crossan se do toho tématu opřela teda pořádně a rozhodla se vystavět svět, ve kterém stromy nerostou a není kyslík. Jak to dopadlo?

Nedávej nikomu najevo, že se bojíš.

Vítejte v kapsuli. Kopuli, v níž roste město. Lidé by mimo ni nemohli žít, protože v atmosféře je jen málo procent kyslíku, kdežto tady je všechno naprogramované tak, aby lidé mohli svobodně dýchat. V kapsuli žijí tři hlavní hrdinové - Quinn, Bea a Alina. Bea je beznadějně zaláskovaná do Quinna, který to samozřejmě přehlíží, a patří mezi tu spodinu, která na kyslík horkotěžko vydělává. Oproti tomu je Quinn synem jednoho z nejvýše postavených v Dechu, společnosti, která zajišťuje regulaci kyslíku. A Alina stojí na úplně opačné straně barikády - chce, aby ve světě znovu rostly stromy. A ví, jak to dokázat. Protože, přiznejme si; ta kapsule zní hodně utopicky. Nic není tak světlé, jak se zdá.

Důvod, proč jsem do knihy šla, je jednoduchý; opravdu mě zajímalo, jak si autorka s tou myšlenkou pohraje. Svět, v němž došel kyslík? To téma jsem ještě v žádné knize neviděla, takže o to víc jsem byla zvědavá. Mno. Netuším, jestli jde o autorčinu prvotinu, ale každopádně jsem to z toho opravdu cítila. Některé pasáže mi přišly strašně umělé, jako by nedopsané, něco tomu prostě chybělo. Příběh chvílemi plynul přesně podle očekávání, a když už přišel nějaký zvrat, vůbec to nebylo tak strhující a akční, jak by asi být mělo. Škoda, potenciál to mělo úžasný.
Podobný problém jsem měla i s postavami. Plus autorce za to, že se neztratíte, o co jde - vždycky spolehlivě poznáte, z čí hlavy to vidíte, i kdyby se vymazalo jméno v názvu kapitoly, a dává to smysl. Ale všichni do jednoho mě štvali. Chápu, že autorka chtěla naznačit, že Quinn je asi fakt dokonalý a tak, ale podle mě byl až příliš. Jeho chování prostě kolikrát vůbec nebylo opodstatněné a říkala jsem si jenom co? Nejlíp jsem na tom asi byla s Alinou, ale ta to na konci taky nevytáhla nejlíp. Právě hlavně u toho konce mi přišlo, že si postavy začaly dělat, co chtěly, aby se to hodilo do příběhu. Bohužel. Navíc, všem jim je šestnáct. YA jak vyšité, jasně, ale stejně, spousta věcí mi k tomu věku prostě neseděla. Hlavně s těmi moudry - chápu, že se každý autor snaží dát do svých knih nějakou neotřelou myšlenku, kterou si čtenář vypíše, že je krásná. Jasně, to je super, vždyť to dělám taky. Ale spíš z pohledu čtenáře - jestli něco o tom, že „jsme jenom děti, máme celý život před sebou a už zbytečně umíráme", vypustí z úst šestnáctiletá holka, to nevím. Jeden vyspělý puberťák mezi deseti fajn, ale všichni?

Nikdy jsem o smrti nepřemýšlel, ale kdybych si ji snažil představit, myslím, že by vypadala přesně takhle: Jako stísněná, osamělá temnota.

Stejně nevysvětlená mi přišla celá ta historie. Žilo se tu dobře, přišel Zlom, kyslík došel a vybudovaly se kapsule. Nic víc, nic míň. Postavy asi jednou zmíní, že kapsule existují i někde na území Ruska, ale tím to končí. Dost markantně mi chybělo nějaké to vysvětlení, jak to funguje, co se vůbec v tom Zlomu dělo, jak přišel a podobně. Mám ráda příběhy, kde je všechno promyšlené do detailů, a tohle tady bylo odsunuto spíše do pozadí jako méně důležitá složka.
Ale jinak příběh plyne pěkně. Sice, jak jsem už zmínila, když dojde na akci, vůbec vlastně není nějak akční anebo je příliš rychle ukončená, ale pořád máte od toho příběhu co čekat a chcete vědět, co se stane. Je tedy fakt, že někdy se s tím autorka nemazlí. A hlavně je to vtipné, opravdu vtipné. V jednom kuse jsem se culila.
Jako vždy se vyjádřím i k překladu; jedna a ta samá chyba v čárkách pořád dokola. Ale jinak to je pěkný překlad a čte se to dobře.

Hlavní myšlenka knihy je jasná a ta je ukázána opravdu pěkně. Spadá to do těch typických dystopií, ale přeci jen vyšla v době, kdy ta éra začínala, takže to beru. Konec mi přišel lehce uspěchaný, ale i tak mě přinutil, abych šla do pokračování. Pokud se tedy cítíte na závan té doby, kdy podobné dystopické romány začínaly vycházet, a chcete se zasmát i zapřemýšlet, Dech je správnou volbou. Když to celkově zhodnotím, dostala jsem od toho víc, než jsem čekala, takže beru jako lepší průměr.

Znáte nějaké další takhle katastrofické knížky? Četli jste Dech? :)