neděle 28. října 2018

Stoletý domov můj, dalekáť cesta má!

Související obrázek
Jistě to víte sami od sebe, jistě jste to slyšeli už z tisícera zdrojů; dneska je 28. 10., den vzniku Československa. Den, kdy jsme se konečně trhli od germanismu a vytvořili vlastní stát. Den, kdy pojem Čech opět nabralo na důrazu. A co víc, dneska je tomu sto let. To už je velký důvod k oslavám.
Samotnou mě historie velmi zajímá, a jelikož mě za pár měsíců čeká maturita z dějepisu, taky se v tom dosti babrám. Dneska tu ale nehodlám rozebírat dějiny, nebo aspoň ne přímo. Dneska se mrknu na zoubek češtině a české literatuře.


Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.

- TGM


Rok 1918 dal inspiraci mnoha autorům - když si zadáte reflexi tohoto roku v literatuře, vesměs vám vyskočí bombardování Paříže, Romain Rolland a jeho Petr a Lucie, ale jak jsem řekla, zaměřím se výhradně na Čechy. Protože kdy jindy být vlastenec? (Ne, hokejové mistrovství zrovna nemyslím.) Pokusy o pozvednutí nádherného jazyka českého se v historii objevily nesčetněkrát. Pro nás nejdůležitějším obdobím stále zůstává národní obrození. Což už, jak ostatně vyplývá z nadpisu, mi tady taky chvíli zabere.
Upřímně, kdybych se tím mohla živit, tak se tím živím; být profesionální májolog. Objevovat tajemství tohoto díla mě nikdy nepřestane bavit. (Vytáhnout si to u maturity, asi se začnu smát. To mě pak zřejmě budou zkoušející ještě zastavovat, ať už konečně zmlknu.) A ačkoli Máchovi vytýkali, že Máj vůbec, ale vůbec není vlastenecký, jak se o to jeho současníci tak vehementně snažili, pořád a pořád nacházím další odkazy na českou národnost, na ten pocit hrdosti býti Čechem. Když nečíst Máj pro ten poetický jazyk, tak aspoň pro tohle. Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, v vlasť jedinou i dědictví mi danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou! ♥

Tak nějak jsem sklouzla k jazyku než k poselství, co? Co už.
Když se teď zamyslíte, čtete vůbec českou literaturu? Ať už tu moderní, nebo klasickou? I můj čtenářský deník zaplňují především zahraniční autoři, ale o to radši se vždycky vrhnu po něčem českém. Protože víte, co je na tom krásné? Že to prostě poznáte. Prostě poznáte, že to napsal Čech. Ty slovní obraty, hříčky, plynulost leckterých slov - ano, každý jazyk má to svoje, a někteří překladatelé do svých textů také dají duši a vykřesají z toho všechno, ale původní česká věta je nezaměnitelná. Zrovna včera jsme v rodině vedli debatu o zdrobnělinách, však to znáte. Co se tohoto týče, mám k češtině téměř až jakýsi milostný vztah.
Pokud se podíváte na starou literaturu, která u nás vznikala, většinou není mezi studenty, co ji mají číst povinně, velmi oblíbená, a to z prostého důvodu - čeština se buduje. Obhajuje se. V určitém období se slova teprve pořádně utváří a v dalším se snažíme povzbudit národ, ať je vlastenecký. V takové Francii nebo Anglii to měli dávno vyřešené... ale to z našich děl nedělá nic méněcenného. Ostatně, když čtu Shakespeara, sama se podivuju nad tím, jak je možné, že ten autor žil tak strašně dávno, ale to samé platí třeba i u Borovského a jeho epigramů. Té světové literatuře se vyrovnáme. A občas se pořád směju, když někde narazím na hodnocení českého díla, že „to je výborné i na světové poměry"... jaké přesně? Mimochodem, byl to opět Mácha, kdo ponoukl E. L. James k napsání svého fenoménu.

A kde jinde ocenit nádhernou poetičnost češtiny, než v poezii... i když je to s ní občas těžké, co se rozumové stránky týče, i kdybych neměla ani páru o tom, co tím chce básník říci, stejně bych to četla dál. Jak to plyne, jak se ty verše naprosto vlní - a sice se prohlašuju za milovníka cizích jazyků, ale tohle prostě nikde jinde nenajdu. Stejně jako problémy s gramatikou; není právě to na češtině tak krásné, jak není jednoduchá?
Tak, filozofická hodinka se mnou je za námi. Jestli mě oslavy sto let výročí měly k něčemu dokopat...  tak k přiznání, které je asi stejně jasné. Miluju češtinu. Miluju náš jazyk a bylo by pro mě neuvěřitelně těžké se ho vzdát. Však víte, občas píšu povídky v angličtině nebo do ní překládám dřívější, ale nikde to nevyjádřím tak, jak v češtině. Podle mě má čeština svoje ohromné kouzlo, kterému se musí přijít na kloub, na který taky přicházíme, jenom si to občas tolik neuvědomujeme.
Takže, jestli tu mám po všech těch vnitřních monolozích něco říct; milujte češtinu. Když už, buďte hrdí na svůj jazyk a na to, co nám jazykovědci několik set let zpátky vybudovali. ♥

Věrný Čech jsi - vlastenec,
protož vděčný u věnec
květ Ti vije Čecha máj!

5 komentářů:

  1. V poslední době se snažím zaměřovat i na české autory. I když často prostě nedosáhnou na tu zahraniční. Ale pár oblíbenců mám :-)

    OdpovědětVymazat
  2. K českým autorům mě přivedlo až studium češtiny a české literatury. A jsem za to ráda, na gymplu jsem Čechy skoro nečetla, a tak jsem se připravovala nejenom o svého dnes tolik oblíbeného Jiřího Kratochvila, ale i o nejstarší texty, jako je Legenda o svaté Kateřině. To je mimochodem nádherný text, i když náročnější na čtení, přece jenom je to 14. století.
    Ráda vidím, že sis našla svou cestu nejen k české literatuře, ale k literatuře obecně, zvlášť k poezii. Spoustu lidí odradí to, jak se běžně literatura učí – jako seznamy děl a spisovatelů. Takže jen tak dál! :)

    OdpovědětVymazat
  3. A tak si říkám, že by tě mohl zajímat můj článek Kousíček bohemistiky pro každodenní použití o tom, co mi dalo studium bohemistiky (a co by se hodilo vědět i normálním lidem). Nechytáš se náhodou studovat češtinu? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! :) Právě, styl výuky je problémem i u nás, a samotnou mě hodiny literatury zase tolik nebaví, ale co už. Určitě se mrknu. A ano, chystám :))

      Vymazat

Děkuji za každý komentář! ♥