Recenze: Smrtka | Umění kosení

Počet stran: 384
Série: Smrtka, 1
Překlad: Petr Kotrle
Nakladatelství: Yoli, 2018
Originální název: Scythe
Hodnocení Goodreads: 4.36 (z 44 106 hodnocení)
Anotace:

První část strhující nové knižní série od Neala Shustermana, autora čtenářského hitu Bez šance. Ve světě budoucnosti lidstvo zvítězilo nad nemoci, stárnutím a nakonec i nad smrtí. Nikdo neumírá a Zemi hrozí přelidnění. Jedinými, kdo může ukončit život, jsou tak „smrtky“. Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla – což je role, po níž ani jeden z nich netouží. Musí si osvojit „umění“ brát život, a přitom mít na paměti, že když se jim to nepodaří, mohou vlastní život ztratit. Okolnosti je postaví proti sobě a brzy je jasné, že pokud jeden z nich vyhraje, druhý musí zemřít… Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu.

Jsou knihy, kolem jejichž vydání je ohromný humbuk a které poté taky překypují kladnými recenzemi. Nejinak tomu bylo i u Smrtky, kterou určitou dobu četli všichni a která taky všechny uhranula. Tak jsem si konečně řekla, že ji zkusím taky. A jak to dopadlo?

Podle pokynů máme zapisovat nejen skutky, ale také své pocity. Je totiž třeba, aby se vědělo, že pocity máme. Výčitky svědomí. Lítost. Nesnesitelný smutek. Neboť kdybychom to necítili, co bychom byli za netvory?

Ocitáme se v naprosto utopické budoucnosti. Lidstvo dosáhlo všeho, čeho mohlo - vymizely nemoce a také vymizela smrt. Pokud chcete, můžete takzvaně obrátit list a žít zase od dvacítky. Celý tenhle svět ovládá jakýsi Nimbus, který má vše pod kontrolou. Do jedné věci ale nezasahuje - do smrti. A bez ní to nejde. Když zmizely všechny způsoby, jak zemřít, vznikl cech smrtek. Každá z nich má daný počet, kolik lidí musí takzvaně pokosit - už se nepoužívá slovo zabíjet - a také mohou udělovat roční imunitu, abyste nemohli být pokoseni. Hlavní hrdinové této knihy, Citra a Rowan, smrtkám zrovna nefandí, což je nejspíš důvod, proč je ctihodný smrtka Faraday přijme do učení. Jenže to ještě netuší, jak jim osud zamíchal kartami.

Abych byla zcela upřímná, ten nápad mě uhranul. Svět, kde zmizela smrt, a musí se proto „dělat ručně"? Když už filozovat, tak pořádně. Bohužel, už během prvních třiceti stran jsem si začala říkat, odkud se vzal ten boom, že ten styl psaní mi vůbec, ale vůbec nesedí.
Neal Shusterman je poměrně známé jméno a všichni od něj něco četli (kromě mě, jako vždycky), takže jsem doufala, že se dočkám nějakého veledíla. Nevím tedy, jak autor normálně píše, ale Smrtka mi přišla naprosto vycucnutá ode všech emocí. Bylo to stručné, někdy jsem si říkala, proč jako nic necítí, proč to není víc popsané a podobně. Táhlo se to celou knihu až ke konci, což mě opravdu mrzí, protože to je hlavní důvod, proč jsem knize nedala hodnocení větší jak tři hvězdičky. Ale možná to je chyba překladu.
Děj je zajímavý, to rozhodně - anotace vám stačí vyspoilerovat děj do sté strany, ale i tak vás to nutí číst dál a přemýšlet, co se asi stane. Navíc je před každou kapitolou vložen zápisek z deníku nějaké smrtky, jelikož si jsou všechny povinné vést si deník, a ty vám buď napoví, co se může stát, nebo dají další podklad k myšlení. Kniha má dvě hlavní zápletky, které se prolínají, a jsou opravdu dobré. Jen ten způsob, jakým to bylo podáno... ale právě kvůli rozuzlení jsem to četla dál, chtěla jsem vědět, jak to vyřeší, jak to skončí, a to bylo hlavní. Jakmile se začtete, tak vás Smrtka nepustí.

Když už jsem ve výčtu toho, co mi vadilo, tak i postavy. Rowan i Citra mě strašně štvali. Za mě je rozhodně nejlepší postavou celé knihy smrtka Faraday. U něj jediného mi nepřišlo, že si mění charakter dle libosti, byl nejvíc propracovaný a u něj se dalo nejlépe přemýšlet. Rowanovo chování jsem z části chápala kvůli vývoji děje, ale Citru bych přetáhla pánvičkou po hlavě, kdykoli bych dostala příležitost. Co se mi na ní ale líbilo, tak odhodlání. Většina hrdinek YA knih se přes půlku děje nutí k tomu, aby něco konečně udělaly, kdežto Citra bere věci ihned do vlastních rukou. To bylo fajn. Bylo mi taky hned jasné, že mezi nimi vznikne nějaká romantická linka, ale to mě trochu mrzí, protože by se to bez ní klidně obešlo.
Občas jsem se ztrácela v tom, jakou to má vlastně logiku. Nevím, jestli jsem zapomněla nějaké vysvětlení, co to vlastně pořádně je Nimbus, ale iritovala mě každá zmínka toho, co zase vyřešil. Svět smrtek mě ovšem fascinoval a v určitých ohledech jsem spatřovala satiru na nynější poměry, které vládly i v jejich cechu. Jestli je autor hodlá rozvést i dál, budu se jen těšit.

„Každá smrtka musí splnit kvótu dvou set šedesáti pokosení za rok, což znamená v průměru pět za týden."
„Takže víkendy máme volné?"

Smrtce nechybí akce a překvapivé zvraty, které vesměs vyplňují celou knihu - a to hlavní přichází na konci. Mezi všemi těmi názory jsem četla i to, že konec trochu zamíchá kartami a změní názor na děj, a potvrzuju to. Na to, jak mě někdy Smrtka nebavila, jsem konec hltala jedním dechem a s překvapením zavřela knížku. Většinou jsem schopná předvídat, co se stane, ale Smrtka mě přelstila na plné čáře (víc to dovede jen Maas). Knize nechybí ani humor, a to převážně černý, který je nám Čechům velmi blízký. Když už na to došlo, zlomyslně jsem se chechtala i nahlas.

A co se týče české verze; čárky byly špatně v jednom opakujícím se příkladě, takže to prominu, ale je tam nespočet chybějících uvozovek a teček. V jednom řádku se to dá, ale ve velkém odstavci není zrovna příjemné ztrácet přehled o tom, co je přímá řeč a co už ne.

Takže když to shrnu, nebavilo mě to tolik, jak jsem čekala, ale je tam také spousta úžasných věcí, které to vytáhly na lepší trojici hvězdiček. Pokud hledáte příběh, do jehož děje se můžete ponořit opravdu hluboko, který má nějakou myšlenku, dejte Smrtce šanci.

Za nepokosení a nějakou tu párměsíční imunitu děkuji e-shopu MegaKnihy!

Knížku si můžete zakoupit zde.

(A ctihodná smrtka Adelle vám tímto uděluje imunitu.)