čtvrtek 7. prosince 2017

Recenze: Turtles All the Way Down | Jste mysofobici?

Turtles All the Way Down
Počet stran: 286
Série: ---
Nakladatelství: Dutton Books, 2017
Hodnocení Goodreads: 4.18 (z 44 110 hodnocení)
Anotace:

Sixteen-year-old Aza never intended to pursue the mystery of fugitive billionaire Russell Pickett, but there’s a hundred-thousand-dollar reward at stake and her Best and Most Fearless Friend, Daisy, is eager to investigate. So together, they navigate the short distance and broad divides that separate them from Russell Pickett’s son, Davis.

Aza is trying. She is trying to be a good daughter, a good friend, a good student, and maybe even a good detective, while also living within the ever-tightening spiral of her own thoughts. 

In his long-awaited return, John Green, the acclaimed, award-winning author of Looking for Alaska and The Fault in Our Stars, shares Aza’s story with shattering, unflinching clarity in this brilliant novel of love, resilience, and the power of lifelong friendship. 


Pamatuju si, jak všude letělo, že Green prohlásil, že už nic nenapíše. Jako jeho příznivec jsem z toho zrovna dvakrát nadšená nebyla, ale stejně jsem věděla, že to jednou přijde - a tady to je, vážení. Želvy. Po všemožných problémech Green přece jenom něco napsal. A pokud jste si zvykli na Greena z Hvězd a Aljašky a všeho toho ostatního, připravte se na trochu jiné kafe.


Your now is not your forever.


Víte, co to je mysofobie? Kdyby ne, pro jistotu vysvětlím - až chorobný strach ze špíny a nečistoty, tak praví Wikipedie. Laicky se prostě bojíte všeho, co je nehygienické, i v tom přehnaném slova smyslu. (Příklad potom níže.) Jedna z potíží nemoci zvané OCD, obsedantně kompulzivní porucha. Tímto problémem právě trpí Aza, hlavní hrdinka tohoto počinu. Neustále se bojí, že dostane zákeřnou nemoc a umře. A do toho všeho se znovu dostane do styku se starým známým Davisem, jehož otec, milionář, neznámo kam zmizel. Jsou tu dva velké otazníky, tak jak se s tím Aza popere?

Hned na začátek je třeba zmínit jednu změnu - tohle není ten typický Green, kterého znáte. Pryč s každoknižními postavami, pryč s kdovíjakou romantikou. Nejdřív jsem si říkala, že to je prostě typický Green, ale čím dál víc jsem se dostávala dějem, tím jsem si začínala myslet, že to vlastně není pravda. Samozřejmě tam stále jsou ty prvky jeho předchozích postav, ale tentokrát ne tak viditelné. To pro mě bylo rozhodně největší překvapení.
Když se nesžijete s hlavní hrdinkou, je to o ničem, a s Azou jsem měla dost dlouho problémy. Nejdřív jsem ji měla ráda, ale pak mě svým chováním neskutečně vytáčela a udobřila si mě zase až na konci. Vysvětlení jejího zádumčivého jména vám nechám pro ten zážitek. Aza bojuje s vlastními myšlenkami, kdy si určitou dobu sama myslí, že je jenom fiktivní postavou v jakémsi příběhu. Víte, že právě Green je autorem onoho citátu: „Co když je Harry Potter skutečný a my nejsme?" Chvilka zamyšlení. Nad Azou jsem tedy kroutila hlavou, ale nakonec jsem s tím byla spokojená.
Kdo mi tady ale naprosto učaroval, tak zbylí dva důležití hrdinové, Daisy a Davis. BFF a potenciální přítel. Oba jsem milovala už od chvíle, kdy se ukázali. Takže mi to nějak vynahradilo moje trable s Azou. Daisiny vtipy prostě jen tak z hlavy nedostanu, a kluka, jako je Davis, bych taky chtěla potkat. Navíc jeho bratr Noah je taky zlatíčko, a říkám to pořád, že vztahy mezi sourozenci se kolikrát sledují líp než to, jak se vyvíjí milostná zápletka.

The worst part of being truly alone is you think about all the times you wished that everyone would just leave you be. Then they do, and you are left being, and you turn out to be terrible company.


Původně jsem si myslela, že do příběhu spadne i trochu té detektivky, ale zápletka ohledně Picketta, ztraceného milionáře, prostě nějak vyšuměla a držela se spíš v pozadí. To mě trochu mrzí, protože věřím, že by si s tím Green uměl vyhrát - ostatně to dokázal i tady, jen tedy ne hned v tom osvětleném popředí. Až do doby, než to Aza vyslovila nahlas, jsem ani nevěděla, že se k tomu schyluje.
Není to tak, že by se děj táhl - tak nějak se tam neustále něco odehrává, jen občas máte Azy prostě plné zuby a nejde to s ní dál. Kvůli ní jsem Želvy četla tak dlouho a myslela si, že to s hodnocením dopadne vážně špatně, ale posledních několik stran mě přesvědčilo, že to skutečně za něco stálo. Jako všechny ostatní Greenovy knihy má i tahle zametaforizovaný význam (včetně toho božího názvu, který teď žeru ještě víc). Stačí ho jen najít, právě během těch pár posledních stránek. Takový ten moment AHA, víte co.
Greenovi píšu plusové body i za to, že sám trpěl (zřejmě v minulém čase) stejnou chorobou, OCD. Jak jsem řekla, Aza mě tím hrozně štvala, ale ty scény byly napsané vážně skvěle. Jak neustále říkám, hrdiny s určitým psychickým problémem já můžu, a Aze jste to prostě věřili. Navíc je tu i skrze ostatní postavy ukázáno, jak stačí jediná blízká osoba s psychickým problémem a už máte problém i vy. Vztahy mezi postavami tu byly taky jiné, než jak jsem u Greena zvyklá, a za to jsem byla ještě radši.

Co říct závěrem? Pokud jste měli Greena rádi doteď, zklamaní byste být neměli. Pokud ho rádi nemáte, zkuste mu dát s Želvami šanci. Pořád si stojím za tím, že Hledání Aljašky je jeho nejlepší kniha, ale Želvy jí dost šlapou na paty. - A to říkám i poté, co jsem si celou dobu knihy stěžovala, až jsem nakonec knížku zaklapla a zůstala tak trochu paf.

To be alive is to be missing.


Chystáte se? Čekáte na český překlad? (Vyjde u Yoli někdy na jaře 18.) A kdo jste už měli tu čest, co říkáte na Davise? :)

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Englishbooks!
Knihu si můžete koupit zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám za všechny krásné komentáře! ♥