Recenze: Dědička ohně | Neskloní se před nikým

Počet stran: 536
Série: Skleněný trůn, 3
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo, 2016
Originální název: Heir of Fire
Hodnocení Goodreads: 4.54 (z 137 857 hodnocení)
Anotace:
Královna, nebo zrádce? Jen ona sama rozhodne.

Celaena přežila smrtící soutěž i srdcervoucí ztrátu, ale zaplatila za to strašnou cenu. Teď musí cestovat do neznámé země a čelit zdrcující pravdě – pravdu o svém dědictví, která by mohla její život změnit navždy. 

Mezitím se na obzoru shromažďují temné síly, které chtějí zotročit celý její svět. Celaena tak musí najít sílu bojovat nejen proti vlastním vnitřním démonům, ale i proti zlu, které chce král Adarlanu osvobodit a využít pro své plány. 

Je dědičkou ohně a popela a neskloní se před nikým.

Určitě máte ty autory, od kterých jste schopní přečíst všechno. A i když to nepřečtete a třeba o tom jednou slyšíte, už stoprocentně víte, že se vám to bude líbit, že to je naprosto boží a tak. Sarah J. Maas má tenhle post u spoustu čtenářů, a mezi nimi jsem i já. A stejně mě vždycky dostane na kolena. Čím to bylo tentokrát?

Nemůžeš si vybrat z vlastní vůle, které části její povahy budeš milovat.

Celaena je ve Wendlynu, daleko od Adarlanu, kde má zabít královskou rodinu. To ovšem není její jediný zádrhel - poblíž je říše víl, kde sídlí její příbuzenstvo a královna, teta Maeve. Ta by mohla mít odpovědi na otázky ohledně klíčů Sudby - a to taky má. Jenže všechno má svou cenu, a aby Celaena získala odpovědi, musí se naučit ovládat svou magickou sílu. Za pomoci dost otravného vílího prince. A v samotném Adarlanu se stahují mračna, která se Chaolovi ani Dorianovi vůbec nelíbí.

Už v recenzi na minulý díl jsem se zmiňovala, jak ta série nabírá na kvalitě, a Dědička to jedině potvrzuje. Byla tu sice místa, kdy jsem doufala, že se konečně něco stane, jinak umřu nudou - hlavně pasáže s Manon mě neskutečně otravovaly, když se tam zrovna nic nedělo -, ale stále to zůstává tím Skleněným trůnem, co mám ráda. A možná ještě něco lepšího.

Z předchozích dílů jsme zvyklí na to, že se střídají postavy ve vyprávění, povětšinou tedy Celaena, pak Chaol a Dorian a sem tam nějaká super vedlejší postava. Tentokrát se ale přidaly i čarodějky v čele s Manon Černozobou a k tomu generál Aedion. Řeknu vám, fakt jsem v tom začínala mít guláš. Spousta, spousta postav. Ty první tři jsem dokázala vždycky rozeznat, ale jak tam přibyl Aedion, ztrácela jsem se. A s Manon už úplně. Autorka většinou píše dvě, tři kapitoly okolo jedné postavy, než se přesune k druhé - tady si to zřejmě zavařila tím, že Celaena byla ve Wendlynu, zatímco ostatní v Adarlanu, takže těch okolností a příběhů bylo o to víc. Jenže pokud začala Celaenou, pak se museli vystřídat Chaol, Dorian, Aedion, Manon a mezi tím třeba ještě další nevýznamný charakter, fakt jsem zapomněla, co vlastně Celaena dělala. To je asi jediné mínus.

Začnu postavou, která se tu objevila jako jedna z nových, a tou je princ Jeřáb. (Rowan. Je fakt vtipný, že to jméno přeložili.) Byla jsem varována, že se třetí knihou přijde třetí chlap, a já celou dobu tak napjatě čekala, až se něco stane...! A jo, znovu mám shippovací senzory napadrť. Co mám dělat? Doriana si pomalu odškrtávám, ale to spíš kvůli tomu, že nebyl s Celaenou, jakmile se ta holka vrátí, zas to určitě přijde - ale teď Chaol a Jeřáb? Jeřáb je sakra dokonalý. Zezačátku mě štval, ale to byla jen chvilička.

A druhý nový mužský Aedion, to je taky dokonalost. Potřebuju ho víc. Potřebuju víc obou dvou.

Celaena zůstává tou skvělou Celaenou. Ani minutu jsem nad ní snad nezapochybovala. Tahle hrdinka je prostě parádní. I se všemi těmi změnami, jimž ji Maas vystavuje.

Dorian a Chaol jsou prostě zlatíčka... oba taky prochází neskutečnými změnami, a to mě na knižních hrdinech baví pozorovat snad nejvíc. Už teď bych je mohla porovnat s jejich vlastnostmi v jedničce. Pořád je zbožňuju oba. A křičím za ně kvůli konci.

Vidíte, málem bych zapomněla na Manon. Pasáže s čarodějnicemi nám měly ukázat, co se děje na tom úplném pozadí, kam nevidí ani Celaena, ani Chaol. Jak mi postupně začalo docházet, o co jde a o co půjde, fakt jsem si myslela, že zešílím, to čekání na další díl nevydržím ani za mák - no, zpátky k Manon. Čarodějnice nebyly špatné, ale bavily mě spíš na začátku a na konci. Někde mezi tím to prostě postrádalo tu šťávu, jediná Manon se dala vystát a to jen v určitých chvílích. Jsem zvědavá, jestli je hodí i do dalšího dílu, nebo je nenápadně posune na další lajnu.

Sbíráš jizvy, protože chceš důkaz o tom, že platíš za hříchy, které jsi spáchala, ať jsou jakékoli.

Jak jsem zmínila, děj se v prostředku trochu zaškobrtával, ale co Maas rozhodně umí, tak konce. Myslela jsem, že si vypoulím oči z důlků a že dostanu infarkt, protože to, co provedla, to zatraceně jako co?! Jestli si autorka zamanula mě naprosto emočně vyždímat, daří se jí to. Na ty její konce se prostě nikdy nepřipravím, ať se snažím sebevíc...

Kvůli tomu, jak jsem se v určitých chvílích nudila, jsem chtěla dát čtyři hvězdičky, jenže ten konec, ten konec ti ještě hodně dlouho neodpustím, Sarah... 4,99 periodická. Na míň to prostě dát nemůžu. 

Co říkáte vy na Jeřába a Aediona? A na konec, hlavně s tou jednou určitou postavou Dorianem? A taky jsem teď zjistila, že v originále Chaol řekne Dorianovi "I love you", když se loučí, a do češtiny to přeložili jako "Mám tě rád". To maximálně ztrácí na významu! :D