Recenze: Sůl moře | Kdo je lovec?

Počet stran: 352
Série: ---
Překlad: Petr Eliáš
Nakladatelství: CooBoo, 2016
Originální název: Salt to the Sea
Hodnocení Goodreads: 4.38 (z 27 883 hodnocení)
Anotace:

Zima roku 1945.

Čtyři mladí lidé.

Čtyři tajemství.

Druhá světová válka chýlí ke konci, poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků vydalo na pouť za svobodou a většina z nich má co skrývat. Mezi nimi i Joana, Emilia a Florian, jejichž cesty se zkřížily na lodi, která slibovala spásu. Jmenovala se Wilhelm Gustloff. Přišli každý odjinud, ale všechny je žene a pomalu dohání neštěstí, lži a… válka. Když se svoboda zdá na dosah, udeří tragédie. V tu chvíli je naprosto jedno, z které jste země a kultury či jaký je váš společenský status. Všech deset tisíc lidí na palubě bojuje za jedinou věc: Chtějí přežít. 

Autorka knihy V šedých tónech se vrací do dob druhé světové války se svým novým románem, jenž líčí jednu z nejhorších – přesto téměř neznámých – válečných tragédií.

Rutu Sepetys vám jistě představovat nemusím... nedávno jsem tu publikovala recenzi na její prvotinu, V šedých tónech. Kdo od téhle autorky něco četl, ví, jakým stylem píše a co od ní čekat. Já to věděla a čekala. A stejně ze mě dostala něco jiného a já mám zas knižní kocovinu.

Opět se ocitáme v druhé světové. Zatímco Lina někde na Sibiři bojuje o přežití, další čtyři lidé se snaží o to samé různými způsoby. Prušák Florian, Litevka-Němka Joana, Polka Emilia a Němec Alfred, čtyři různé postavy, čtyři různé osudy. Každý z nich má svá tajemství, ale všichni mají stejnou touhu - přežít.

Upřímně jsem pořádně nevěděla, do čeho jdu. Jak autorka zmiňuje v doslovu, o katastrofě na lodi Wilhelm Gustloff se vůbec neví, takže to byla opravdu velká neznámá. Myslela jsem, že to čistě bude o potápění a plavení se po vodě, protože ani anotace toho moc nenaznačila, ale o to víc mě příběh zaujal a vtáhl do sebe.

Nekonečný kruh pomsty: Na bolest odpovídáme tím, že působíme novou bolest.

Bála jsem se, abych se neztrácela v liniích příběhu, protože se kapitoly střídají z pohledů všech čtyř výše zmíněných lidí. A bála jsem se zbytečně, protože Ruta Sepetys je skutečně mistryní příběhů. Její styl je tak čtivý, že stačí nakouknout jen na jeden, dva odstavce, a už nejde zastavit. Sůl moře je převážně o krátkých kapitolách, kdy autorka tak graduje všechny situace, že prostě nejde jen tak přestat číst. Prostě nejde.

Hrdinové, z jejichž pohledu se příběh dovídáme, jsou tedy čtyři. Ze všech nejzajímavější mi přišel asi Florian. Toho kluka jsem si oblíbila hned od začátku a zoufale toužila dozvědět se, co všechno dělal. Ruta má totiž nádherný zvyk vám předhodit návnadu, ale úlovek se dozvíte až za pár kapitol, což tedy jen nahrává tomu, že se příběh stává daleko zajímavějším.
Druhým mužem je Alfred. Spousta lidí ho nenávidí a vím proč. I tak má ale v knize ohromně důležité místo. Tuším, jaký byl autorčin záměr - ukázat typického mladíka, kterému vymyli mozek do detailů. Zaslepené Němce, kteří prahli po stejném cíli jako Hitler a neuvědomovali si, co se děje kolem nich ve skutečném světě. Mrzí mě, že autorka nerozvinula jeho příběh ještě víc, protože o tomhle mladíkovi bych se skutečně ráda dočetla všechno.
Zdravotní sestru Joanu už z něčího vypravování známe. Bála jsem se, jestli si padneme do oka, ale byla tak skvělá hrdinka, že se její kapitoly četly jedna báseň. Joana má dobré srdce, které v takovémhle období rozhodně vyčnívá. Někoho takového ta kniha zkrátka potřebovala.
A poslední je Polka Emilia. S ní jsem tedy od začátku rozhodně spokojená nebyla. Určitý plot-twist mi taky moc nepomohl, ale jak se blížil konec, soucítila jsem s ní víc a víc a nešlo přestat, že jsem tu holku začala mít ráda. Její čin na konci je nejlidštější věc na celé knize. Když si zpětně procházíte všechno, co museli hrdinové obětovat, aby mohli pokračovat dál, z toho až mrazí... Postavám byste věřili všechno. Naprosto.

Co se to s lidmi stalo? Dělala z nás válka zrůdy, nebo jen probouzela zlo, jež v nás už dřímalo?

Protagonistům se vždycky říká hlavní hrdina, ale tito čtyři jsou hrdinové skuteční. Všichni, co si něčím takovým prošli. Ruta Sepetys si na nic nehraje a ukazuje válku takovou, jaká byla. Občas si nad těmi stránkami jen říkáte, jak si tohle lidé mohou navzájem dělat, a o to horší to je pocit, když je to pravda. Autorka ze mě tentokrát nedostala slzy, ale mrazení. Pokud jste nečetli Rutu, ještě jste nezažili pravou knižní kocovinu.
Co se týče děje, ten jsem už ostatně nakousla výše - jelikož se příběhy všech prolínají, nejspíš ani nešlo jinak než kapitoly nasekat. Každého byste poznali, i kdyby nahoře nebylo napsáno jejich jméno. A pokud na konci aspoň trochu nesoucítíte, tak mi dovolte říct, že máte srdce z kamene.
Nad V šedých tónech jsem sice plakala, ale Sůl moře je daleko děsivější čtení. Možná proto, že skrze čtyři lidi dokázala autorka ukázat válku z ještě dalších pohledů, ať tak či tak, přikláním se k těm, kterým se Sůl moře líbila víc. Ze všeho tak čiší zoufalství a zároveň láska k ostatním, která je v lidech zakořeněná i ve válce, že prostě nejde jinak.
Na závěr, což tedy obvykle nedělám, tleskám bravurnímu překladu. Přeložit takový kousek, aby neztratil důraz, to chce taky odvahu.

Mám zas ten stav, kdy nejsem schopná o něčem tak velkolepém něco říct... Ruta je prostě paní spisovatelka. Ať už jste o Soli moře četli negativní nebo pozitivní názory, přečtěte si to. Víc k tomu snad říct nemám.