Co čte student bohemistiky #3

Třetí shrnutí povinné četby. Zkouškové je tady a seznam se najednou zdá podezřele dlouhý, takže valím jako drak. Se stejnou vervou se do čtení hodlám opřít i po zkouškovém, kdy už snad konečně dojde na knihy, které si přečtu s chutí, protože se mi samotné chce. :D Každopádně, dneska tu mám další čtyři (potažmo pět) děl, která mě v rámci studia české filologie neminula.

Teréza Nováková: Děti čistého živého
Nebudu lhát. Tohle byl fakt porod. Umírala jsem s každou další stránkou a nutila se do čtení tak jako snad ještě nikdy. Celkově jsem tu knihu četla celý měsíc, což je pro mě fakt neskutečně dlouho. Ale odmítala jsem ji nechat nedočtenou, na tohle jsem zase poctivec. A navíc má naše vyučující, která nás bude zkoušet, Novákovou strašně ráda, takže ta možnost ani neexistovala. První polovinu jsem absolutně nedávala a pořád se nutila to číst, nechtělo se mi do toho a ten pocit mě jako čtenáře fakt frustroval. Autorka nás seznamuje s tisíci postavami, každá věří v něco jiného, kvůli čemuž tam jsou spory... upřímně mi přišlo, že věří v to samé, jen trochu jinak, a já moc nemám ráda tyhle vyhrocené náboženské debaty. Samozřejmě, v knihách oceňuju dobře zpracovaná náboženství a různé pohledy na něj, ale tohle jsem nedávala. Autorce podle všeho šlo o deisty a postupně nastupující ateismus, ale moc jsem jí to teda nežrala.
Ale pak přišla druhá půlka a ta už se četla fajn. Dokonce už mě zajímalo, kam to povede, a chtěla jsem vědět, co bude dál. Kdyby tak taková byla celá kniha! A ať jí přičtu body k dobru ještě za něco; překvapila mě osudy postav. Nováková se s nimi holt nemazlila, nikdy si nemůžete být jistí, kdo teda umře a kdo ne, a hlavně jak a kdy.

Božena Němcová: Babička

Přiznám se - Babičku jsem otevřela na gymplu, že bych si ji dala k maturitě, a zase jsem ji zavřela. Nedokázala jsem to, nedalo se mi to číst. A myslím, že jsem udělala dobře. Protože jsem po ní takhle sáhla až po Novákové, která pro mě byla utrpením, a Babička se tím pádem stala vyloženě pohlazením po duši, protože oproti svým vrstevníkům Němcová skutečně píše současnějším jazykem. Četlo se to krásně, příběh příjemně plynul a ocenila jsem dílo, do kterého jsem se nemusela nutit. Souhlasím s moderními názory, že Babička nepatří na základku a už možná ani na tu střední - jak vidíte, z vlastní zkušenosti. Teď jsem aspoň krásu toho příběhu dokázala patřičně ocenit. :) 

Ignát Herrmann: U snědeného krámu

Jsou díla, která znáte, ani o tom nevíte. Jméno Herrmann mi nic neříkalo a nedokázala jsem si vzpomnět, jestli jsme ho fakt na gymplu brali. Ale jak tam přišel Martin Žemla a slečna Pavlína, objevila se myšlenka: „A neslyšela jsem to v Postřižinách?" Slyšela. Přesně tohle si v tom filmu čtou. :) Každopádně já se u toho bavila asi trochu víc, protože mám strejdu i tetu týchž jmen. I tenhle příběh se čte dobře, autor je ve vás schopný vyvolat soucit s hlavním hrdinou, ke kterému je osud jakýkoli, jen ne milý. Martina mi bylo od začátku až do konce opravdu líto. Chvílemi jsem se i smála, ale jinak příběh plynul takovým nenásilným tempem. Rozhodně to patří k těm lepším dílům, ale upřímně si asi nedovedu představit, že bych se k tomu někdy s chutí vrátila.

Rukopis královédvorský a zelenohorský

Kdyby mě tak na základce, kdy jsem o dvou padělaných rukopisech slyšela poprvé, napadlo, že je někdy budu číst...! Slyšela jsem toho o nich tolik, ať už z hodin češtiny, nebo dějepisu, takže když jsem zjistila, že je máme na seznamu povinné četby ke zkoušce, byla jsem fakt zvědavá. Budu upřímná - většině z toho jsem nerozuměla :D Ale u každé ze skladeb je napsaný komentář, o čem to je, což ostatně samo o sobě trochu implikuje, že to ten tlumočník nějak podezřele dobře zná... co už, bavila jsem se. Mimochodem, od Josefa Lindy, jednoho z oněch padělatelů, jsem ke zkoušce už četla i Záři nad pohanstvem, a když jsem se probírala jednou studií k tomuto dílu, drahý literární teoretik tvrdil, že Linda nemůže patřit mezi padělatele Rukopisů, protože podle Záře nad pohanstvem byl nebyl schopný něco tak složitého napsat :D