Recenze: Bohové Olympu | Proroctví

Počet stran: 512
Série: Bohové Olympu, 1 (+ spin-off k sérii Percy Jackson)
Překlad: Dana Chodilová
Nakladatelství: Fragment, 2012
Originální název: The Lost Hero
Hodnocení Goodreads: 4.35 (z 476 448 hodnocení)
Anotace:

Do Tábora polokrevných přicházejí noví hrdinové Jason, Piper a Leo. Ale než se stačí pořádně rozkoukat, čeká je nebezpečná výprava, vedená záhadným proroctvím. A podaří se při tom všem vypátrat i Percyho Jacksona, ztraceného hrdinu?

Není tak zlé probudit se v autobuse cestou na školní exkurzi mezi svou dívkou a nejlepším kamarádem. Pořádný malér ale je, když spolužáky nepoznáváš, nevíš ani, kdo jsi sám, a netušíš, jak ses tam vůbec ocitl! A to všechno je jenom začátek, protože na výletě v Grand Canyonu se začnou dít vážně strašlivé věci…

Pro ty, co stále fandí dávným bájům a pověstem, ať už se jedná o antické, nebo třeba egyptské, jméno Rick Riordan je pro nás s velkým J. Do řecké se pustil s všude známým a vychvalovaným Percym Jacksonem, nevyhnul se ani egyptské a jeho největší novinkou je i severská. Ovšem tu řeckou tak úplně nevypustil. A Percyho vlastně taky ne. Bohové Olympu pro mě po posledním Percyho díle byla jasná volba, a říkám to hned na začátku, byla to taky volba dokonalá.

Stejně jako v Percym zůstáváme v USA a se školou Wilderness jedeme na výlet. Vedle Piper a Lea ale sedí Jason, který si nepamatuje vůbec nic. Kde sedí, proč tu je, kdo jsou ti lidi kolem. Jenom vlastní jméno. A jakmile se u Grand Canyonu objeví ventové, duchové větru, a po nich šedooká blondýna s jasně oranžovým tričkem, trio má před sebou jasný cíl. Výpravu hodnou syna Poseidona.

Příběh nám je podáván skrze výše zmíněné. Na rozdíl od Peryho tedy er-formou, ale jsou zaměřené spíše na okolí a dojmy Jasona, Piper a Lea. Původně jsem se bála, abych se do toho nezamotala, zvlášť když to není z ich-formy, ale Riordan to má prostě zmáknuté. Tenhle autor u mě má obrovský obdiv za to, že píše o tolika mytologiích a ještě se v tom neztratil. Vážně, Řecko, Řím, Egypt a seveřina? Mám v tom guláš, jen na to pomyslím! A pořád lituju, že jsem si Kaneovy nepřečetla před písemkou z dějepisu. Už jen kvůli tomu se do jeho knížek pouštím s takovou chutí...

„Gaia?" Leo zavrtěl hlavou. „Není to Matka příroda? Ta s kytkama ve vlasech a s ptáčky kolem sebe a jelínky a králíčky, co jí perou prádlo."
„Leo, to je Sněhurka."

Nedá mi to a budu to srovnávat s Percym. Když jsem ho začínala číst, velmi jsem se na něj těšila a byla zklamaná. Zdál se mi dětský, byla jsem zvyklá na něco trochu jiného, a začalo se mi to líbit vlastně až ke konci. Sotva jsem se začetla do Bohů Olympu, zakoulela jsem očima a naskočila mi myšlenka - to bude zase to samé? Ba ne, stačilo pár stránek a Riordan mi potvrdil, že se dočkám stejného šoku jako u sourozenců Kaneových. Totiž, že se do jeho další série zamiluju už na začátku.

Jako první se nám představí Jason. Připadal mi jako naprostý prototyp hlavního hrdiny, jak vlastnostmi, tak chováním. Ke konci jsem si ho dokonce oblíbila. Jeho myšlenkové pochody mi kolikrát přišly tak zvrácené, že jsem vážně netušila, o co jde, ale jeho kapitoly se četly příjemně.

O něco horší to bylo s jedinou holčičí protagonistkou, Piper McLean. Už od začátku se mi na ní něco nezdálo a zvykala jsem si na ni těžce. A jestli jsem i u Jasona stěžovala na myšlenkové pochody, co mám říct u Piper? Do dobré poloviny knížky bych ji asi vyhodila oknem. Pak se to s ní začalo vylepšovat, že jsem ji dokonce začala mít ráda, ale z toho tria mi lezla na nervy paradoxně nejvíc.

A v neposlední řadě miláček všech Leo Valdez. Ještě než jsem vůbec dočetla Percyho, všude už byly áchací fanarty na tohohle klučinu, že jsem na něj byla vážně zvědavá. Po úvodu jsem se bála, aby to nebyl ten přehnaně "vtipný" hrdina, ale nic takového nehrozilo. Padala jsem smíchy skoro u každé druhé věty, co řekl. Jediné, co mi trochu překáželo, byla jeho minulost, která prostě nebyla dostatečně vykreslená, ale na druhou stranu si říkám, mohl to podat ještě hůř. Rozhodně se tedy přidávám k jeho obdivovatelům.

Já osobně mám ráda takové ty cross-overy, kdy autor smíchá víc sérií v jednu a potká se několik jeho postav, čemuž se nevyhnuli ani Bohové - dozvíme se ještě něco o Annabeth a ostatních současných lídrech božských srubů.

Za vším hledej ženu. (Héra)

Znáte to, když čtete knížku na veřejnosti, třeba po cestě vlakem, a začnete se nekontrolovatelně smát? Bohové Olympu jsou přesně ten příklad. Zakrývala jsem si ústa rukou, abych nezněla na celý vagon, ale stejně se na mě ten kluk naproti díval divně. Riordan prostě ví, kde a jak hodit vtipnou poznámku, a jestliže je mezi hlavními hrdiny Leo, že je jich tu habaděj. Skutečně jsem se smála od začátku do konce. A ačkoli má kniha přes 500 stránek, čte se to tak lehce, že by možná stačilo jedno odpoledne, mít tak víc času. Vím, že se u jeho knih pořád opakuju, ale zkrátka zbožňuju, jak do děje promíchává celou antickou mytologii. Co nového se člověk ještě nedozví...

Leo se zvedl a oprášil se. „Já toho kreténa nesnáším. ,Jsem Dylan. Jsem tak boží, že bych chtěl chodit sám se sebou, ale nevím jak!'"

Kamarádka mě varovala, že to není to, co Percy, ale teď čtu dvojku a nějak jsem jí pořád nepřišla na kloub. Co jí vadí? Mně na tom teda zatím nevadí vůbec nic :D Pokud se vám líbil Percy, rozhodně doporučuju. Spíš až po přečtení Percyho, protože si myslím, že kdybych do toho šla bez předchozích dílů, asi bych byla pěkně zmatená.
Koho z tria jste měli nejradši? Četli jste i další knihy od Riordana? :)