Recenze: V šedých tónech | Jak může člověk zradit člověka?

Počet stran: 288
Série: ---
Překlad: Petr Eliáš
Nakladatelství: CooBoo, 2013
Originální název: Between Shades of Gray
Hodnocení Goodreads: 4.35 (z 87 080 hodnocení)
Anotace:

Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. 

Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.

Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…

Válečných románů je habaděj. První i druhá světová jsou dost velkou inspirací pro velkou skupinu autorů, co se nebojí obcházet pamětníky a vyptávat se. Ne všechny nakonec působí realisticky, aby se zařezaly čtenáři pod kůži. Ruta Sepetys mezi ně rozhodně nepatří. Její prvotina V šedých tónech se pod tu kůži nejen dostane, ale zůstane.

Bylo to moje druhé setkání s výše zmíněnou autorkou. Co na to říkám?

Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.

Stejně jako počasí na obálce, i mě mrazí.

Nemám ráda války. (Což ostatně asi nikdo.) Období, kdy se v dějepise dostáváme k první i druhé, je pro mě docela nepříjemné. Slýchat o těch hrůzách, co si lidé navzájem napáchali, je prostě proti přírodě. A Ruta Sepetys se zaměřila na další zvěrstvo, co se páchalo v Pobaltí. Pokud nemáte silný žaludek, nečtěte to. Fakt. Na to, že se jedná o autorčinu prvotinu, se vypsala tak dokonale, že jsem jí věřila každé slovo. Uvěřila bych jí, že v té válce byla. Že ji taky deportovali na Sibiř. Pocity hlavní hrdinky, monstra kolem ní a občasný záblesk lidského dobra ve mně zkrátka rozpoutalo bouři, po které asi bude těžké hodnotit další knížky.

Příběh nám je podáván skrze patnáctiletou Litevku Linu, která oplývá obrovským malířským nadáním a ráda by umění také studovala. Do jejího domu ale vtrhne sovětská armáda - nikdo netuší, proč jsou provinilí, ale celou rodinu čeká deportace na Sibiř, do pracovních táborů. Vůbec nevím, jak ji popsat. Všechny emoce, situace, jimiž si prošla, jsou podané tak neskutečně reálně, jako by je autorka sama zažila. Lina při svém citu pro umění všechno vnímá trochu jinak a to příběh ukazuje zase z trochu jiné strany. Po celý příběh jdou pozorovat změny, které jí pracovní tábory přináší, daleko skutečnější, než si leckterá hrdinka YA projde za celou trilogii. Ať už si ji pro její povahu oblíbíte nebo ne, nejde jinak, než s ní soucítit.
Autorka dává důraz na celou skupinu, která je deportovaná spolu s Linou, včetně její rodiny. Kniha ukazuje, jaké hrůznosti jsme schopní si napáchat, ale také to, že lidská dobrota se ukáže i v nejméně očekávanou chvíli a stále žijí lidé, kteří pro druhé obětují svoje vlastní pohodlí. Chvilky, kdy spolu odvleklí Litevci spolupracovali, kdy si pomáhali i přesto, že jim hrozilo nebezpečí, to byly momenty, kdy jsem zadržovala dech, až jsem skoro omdlela. Nejde jen o ty příšernosti, kdy vám běhá mráz po zádech. Jde i o ty skutky, z kterých naopak tajete, a jak se to všechno prolíná.
A ať se ještě vrátím k postavám; ve všech se ukáže jiný charakter, který by se dal rozvinout, ale možná je stejně dobře, že to tak zůstalo. Obzvlášť Linina matka Jelena a Kreckij. Ti dva především mě nutili přemýšlet, jak moc jsme schopní si ubližovat a hojit rány.

Ale jak mohli takhle rozhodnout, že jsme zvířata? Vždyť nás ani neznají.

Kniha by se dala přečíst během jediného odpoledne, ten styl, kterým je psána, je zkrátka dokonalý, ale nejde to, ani když jsem chtěla - nedokázala jsem to přečíst v kuse. Po určitých odstupech mi nezbývalo nic jiného, než tu knihu zavřít a přestat na to myslet. Ono by to bylo moc hezké fantasy, když by se tam přidalo pár těch dračích efektů a kouzel, ale to mě na tom děsí ještě víc, že se to skutečně stalo. Brala jsem ten příběh po kouskách, protože jsem neměla na to to zvládnout najednou. Je to strašně silné.
Ještě se vrátím k obálce. Je tak nádherně metaforická a mrazivá už jen z pomyšlení, co obsahuje. Ostnaté dráty, lístek, led. Ať už ji navrhl kdokoli, vystihl tu knihu perfektně.

V šedých tónech ve mně zkrátka zanechalo něco, co jen tak lehce nevyženu. Ať už se o války zajímáte nebo ne, tahle kniha nabízí další pohled do dějin. Obdivuju autorku, že to zvládla takhle napsat. Obdivuju ji, že se nebála se do toho ponořit a vypsat všechno to barbarství. Znáte tu pohádku, jak tam zazní Jak může člověk zradit člověka?

Knížku nelze ohodnotit jinak než pěti hvězdami, ačkoli jsem vám tady toho vlastně tolik neřekla. Psát o něčem takovém je neskutečně těžké. Věřte, že to stojí za to. Zasmějete se, probulíte to jako želvy a vytáhne zpod povrchu empatii. Jestli tohle neuvidím mezi doporučenou četbou na maturitu, tak nevím. Vytáhlo to ze mě tolik emocí, jak už dlouho žádná kniha ne, a jestli někde říkám něco jiného, tak kecám. Překousněte ten nicneříkající začátek a dostaňte se až na konec. Neustále se opakuju, ale stojí to za to. Takové chyby se zkrátka připomínat musí...

V některých válkách se bojuje bombami. Lidé od Baltu v téhle válce bojovali vírou.

Četli jste i autorčina jiná díla? Jak na vás zapůsobil autorčin dodatek? (Ty taky vždycky obrečím, kolikrát víc než samotnou knihu.)